Filmová

16. září 2018 v 16:56 |  Deník
Občas na paničku vyskakují příspěvky různých facebookových stránek, které vyzývají k pojmenovávání různých situací názvem filmu. Například pojmenujte své zkouškové názvem filmu. Přišel jsem na to, že v našem soužití se dá něco takového uplatnit.
Tak třeba 50x a stále poprvé. To v podstatě prožíváme na každém cvičáku, kdy se mě panička snaží naučit áčko. Nebo když se tvářím, že jsem nikdy v životě nenabíhal do slalomu a nemám nejmenší tušení, jak se to provádí.
Často se panička okolí snaží přesvědčit, že je to Taková normální holka. Jako asi je, minimálně do doby, než prohlásí, že raději bude mít deset psů, než jedno dítě. Samozřejmě si dělá srandu. Nikdy nehodlá mít více než dva psy, protože už tak je to prej fuška.
Zhruba dvakrát do roka prožíváme Nekonečný příběh, když nadejde čas přesrsťování a panička se mě snaží vyčesávat. Nakonec to vždycky nějakým způsobem hodí na páníčka, protože na to nemá nervy.
S Romeem máme naší malou zahrádku za největší království na světě. To znamená, že je naší povinností odhánět veškeré kočičí nepřátele od plotu. Panička říkává, že jsme Blbý a blbější, protože ty kočky za plotem moc dobře vědí, že na ně nemůžeme a mají z nás akorát srandu. No a co, panička prostě nerozumí psím povinnostem...
V posledním týdnu panička prožívá Noci s nepřítelem, protože jsem nafasoval stínítko od lampy kolem krku. A co s tím dělám? Randál. Bourám do zdí, dveří, postele, páníčků, zkrátka čehokoliv, co se namane. Samozřejmě hlavně v noci. Paničku to budí a z nevyspání má už oči červený jako angorskej králík.
Sem tam se s Romeem nepohodneme, místo hlavy víc myslíme koulema a vypukne Válka světů. Páníčkové z toho moc nadšený nejsou, ale většinou se z nás během pár dnů zase stanou kámoši. Ale né zas tak moc. Romeo určitě není můj Kamarád do deště, na to jsem moc velkej individualista.
Netrpělivě každé ráno vyčkávám na paniččin budík, protože následuje Vykoupení z věznice Shawshank v podobě ranního venčení. Miluju tu svobodu, když panička otevře vchodové dveře!
Panička o mně tvrdí, že mám mnoho podob. Jsem takový Hodný, zlý a ošklivý. Častěji převažují ti druzí dva. Údajně. Hlavně když dělám bubáky na kolemjdoucí a tak.
Jako štěňátko jsem miloval hru Chyť mě, když to dokážeš. Brával jsem paničce čáru za cizíma lidma, aby si mě všímali a hladili a nechali se ode mě pusinkovat. Na volání jsem nereagoval a tak mě panička vždycky chtěla chytit. Já jako ale správně vyčůrané štěně obíhal okolo dotyčného a nechal paničku nekonečně dlouho ztrapňovat, protože mě nedokázala dohnat. Většinou pak rudá a supící pospíchala domů a modlila se, aby už jsme dotyčného člověka vícekrát nepotkali. Já se bál, že by si mě onen člověk mohl odnést, tak jsem se raději vydal za paničkou. Ale prča to bývala řádná.
Ale jinak je to mezi mnou a paničkou Láska nebeská. Má mě fakt hodně ráda. Všechno, co vydělá, utratí za mě. Krmení, veterina, cvičáky, pamlsky, hračky a kdejaký blbinky. Vím to, protože už skoro šest let nosí ty stejné džíny, jen abych já se měl dobře.
 

Drobné zákeřnosti

9. září 2018 v 16:36 |  Deník
Každý správný pes dělá svému páníčkovi drobné zákeřnosti, kterými mu buď znechucuje den, nebo cuchá nervy. I já (i Romeo) na paničku několik takových vychytávek mám. Poctivě si je zapisuji do psí paměti a pravidelně s nimi paničku obšťastňuji. O některé z nich se podělím.
Když panička už příliš dlouho datluje do klávesnice jakousi diplomovou práci, přijdu a odložím si svou těžkou psí hlavu na klávesnici. Tím do její závěrečné práce připíši svůj názor a rozhodím celé formátování tak, že ho panička dává dohromady celý následující den.
Když se při venčení cestou na louku vyhnu všem loužím, ale jakmile se vracíme k domovu, všechny je projdu a do některých si slastně lehnu. Jen ať se toho bláta a bordelu na mě nalepí co nejvíce.
Když je vedro na padnutí, přijdu k paničce na vzdálenost třiceti centimetrů a začnu jí dýchat do obličeje svůj teplý a smrdutý dech.
Když mám hovínko na provázku a nechci čekat, až dorazí panička mě vysvobodit. Sednu si a snažím se ho "sáňkováním" zbavit. Jak pak vypadají moje trenky, si každý dovede představit.
Když přijdu k paničce na vzdálenost patnácti centimetrů a zplna hrdla jí pčíknu do obličeje.
Když přijdu k paničce tak, abych jí pčíknutím poprskal celý monitor.
Když dělám nejvěrnějšího nohsleda a zablokuji paničku v tom nejužším místě, které doma máme.
Když mě panička chce pomazlit, ale já dám přednost páníčkovi.
Když paničce podávám hračku tím oslintaným koncem. Protože to prej studí a smrdí jí pak ruce.
Když si ráno cestou do práce koupí k snídani jogurt, v práci ho otevře a najde v něm můj chlup.
Když vyleze po sprše z koupelny celá namazaná krémem a já se ho z ní snažím všechen olízat.
Když si napustí vanu, nedovře dveře od koupelny a já chodím hypnotizovat hladinu vody.
A borec Romeo nakonec. Když má Romeo slinu skoro až na zem, přijde k paničce a utře jí to do kalhot.

Mořská

2. září 2018 v 17:09 |  Deník
Kdybych udělal něco jako statistický výzkum, tak jsem na tom s dovolenou u moře stokrát lépe než panička. Protože ta v pěti letech nebyla u moře ani jednou, zato já už dvakrát. Loni to bylo s holkama (panička a její mamina) a letos s páníčkem, Romeem, limuzínou a vlastním apartmánem. Jediným rozdílem bylo, že loni jsem holky držel pěkně zkrátka a program plánoval já. Což tentokráte neprošlo a režim pevně v rukou drželi páníčkové.
Hned v úvodu jsem paničce přivodil infarktový stav. Bylo to přesně tři dny po návratu z agi tábora, zhruba hodinku jsme byli na naší velké cestě, když jsem začal v kufru limuzíny chrchlat. Nejprve to panička přikládala nějakýmu vdechnutýmu chlupu. Když páníček zastavil na benzínce, aby si koupil nějaké to podpůrné pití, chtěla mi panička dát napít, ať ten chlup spláchnu. Místo toho jsem vychrchlal první pěnový plivanec. V první chvíli panička dostala strach, že to otočíme a Chorvatsko nebude. To by ale páníček nikdy nedopustil. Dokonce je to takovej hrdina, že dokázal uprostřed noci sehnat jitrocelový sirup s vitamínem C. To paničku dostatečně uklidnilo a mohla po zbytek cesty pochrupovat.
Tam jsme jeli přes noc, čili nás nesužovalo vedro. Přes noc běžně spíme, tak jsme ani neměli potřebu se při zastávkách drát z limuzíny ven. Jedno čurání jsme měli, ale pak jsme spali až do cíle.
V kempu na nás čekalo jedno místečko, kde podle paničky bylo dokonalý žbrdlení, ke kterýmu nás dennodenně uvazovala. Nás psy, páníčka ne. Tomu nechala volnost.
Než páníčkové zaparkovali a vyrovnali apartmán, uběhlo asi půl dne. Romeo ještě úplně netušil, co ho čeká, ale já tu slanou vodu ve vzduchu cítil a těšil jsem se na první cachtačku. Tu dobu, ve který páníčkové málem vypustili duši děláním bydlení, jsme si s Romeem zkracovali válením a masážemi v tamních kamínkách a prachu. Což jsme pak dělali následujících deset dní při každé příležitosti.
Po první koupačce, kdy jsme se oba nalokali slaný vody a pak jí v kempu zapili asi hektolitrem neslaný vody, páníčkové trochu podcenili večerní venčení. První noční budíček spustil Romeo asi v jednu ráno. Akutní čurání. Jeho kňučení vzbudilo jenom paničku, z čehož nebyla ani trochu nadšená (jako obvykle). Potlačila chuť vzbudit páníčka a vystrkat ho se psama ven. Nechala nás vykonat potřebu na první strom a že prej se jde zase spát. O pár hodin později přišla na Romea další akutní potřeba. Tentokrát už to vzbudilo i páníčka, což paničku potěšilo a hned si postěžovala, jak musela v noci s náma ven. Marně hledala pochopení v páníčkových rozespalých očích a raději ten "problém" nechala plavat.
Takže se páníčkové naučili nás lépe venčit před spaním, aby mohli co nejdéle spát. Páníček jasně zavelel, že bude režim dovolená. Vzali jsme si to s Romeem k srdci a téměř celejch deset dní prospali. V podstatě jsem byli tak hodní, jako ještě nikdy a páníčkové to nebyly schopní úplně pochopit. Protože doma to takhle prostě nejde. Jenže doma si nemůžu vyhrabat díru v kamínkách pod bydlíkem a skoro celý den v ní prospat. Vždycky, když se snažim vyhrabat si spací díru v koupelně, předsíni, nebo pelíšku, jsem okřiknut, ať toho nechám. To se pak nemůžou divit, že jo.
Když se jede k moři, tak se tam jede koupat, to je jasný. Takže když se páníčkové v poledne probrali, dali si vydatnou snídani, pak jí strávili, dali si kafe, pak ho vyčurali, nadešel čas jít se cachtat. Moře bylo teplý jako kafe (říkala panička) a plavalo se v něm jedna radost. Tak moc jsem si užíval blbnutí s páníčkama, že jsem ani neměl tendenci na někoho dělat bubáky. Naopak dělali lidi bubáky na nás, že nechtějí, abychom se tam koupali. Páníčka to trochu sejřilo, ale vždycky jsme si našli kousek pláže jenom pro nás. Pravda, chodili jsme tam později, kdy už většina lidí byla přehřátá a přesolená. Ale o to větší prču jsme si mohli užít. Trochu mě štvalo, že musím chodit daleko, abych se mohl oklepat u někoho cizího. Panička to teda hrozně blbě snášela a marně se mě vždycky z moře snažila uřvat, abych se choval slušně. Navíc se stydí mluvit s lidma anglicky, takže se za moje průšvihy vždycky musel omlouvat páníček.
Nebyla to samozřejmě jenom samá idylka. Měl jsem něco jako psincák a první tři dny po velkým plavání jsem měl lehké zažívací potíže. V podstatě jsem vyprázdnil jak žaludek, tak i střeva. Skoro zaráz. Za to ale určitě mohl ten hnusnej jitrocelovej sirup, co do mě panička násilím cpala. Když jí pak přestalo bavit se se mnou prát, ustaly i moje potíže.
Romeo si někde pořezal polštářek na tlapce, ale hrdinně se tvářil, že mu nic není a za celou dovču nezakulhal.
Při vzpomínce na loňský návrat domů mi vstávaly chlupy hrůzou, protože to byla pekelná cesta. Ale páníček je prostě nejlepší. Domů jsme jeli přes den, ale limuzína má fakt kvalitní klimošku. V kufru bylo příjemně, jenom jsem si musel ustlat pelíšek, což jednou donutilo Romea opustit náš prostor a vyplížit se na zadní sedadla, kde byl zmerčen paničkou a ihned odeslán zpět. Tam totiž vůbec nesmíme.
Jakmile jsme dorazili domů, dovolenkový režim padl. Romeo, panička a já jsme se ihned navrátili do starých kolejí, což poněkud rozesmutnilo páníčka. Ten se těšil, že si ještě následující víkend užije těžkou pohodu. No jo, ale to by nesmělo být paniččina hlodajícího svědomí.
 


Zase to agility

26. srpna 2018 v 16:05 |  Deník
Někdy mám pocit, že by mě panička chtěla uagilitit k smrti. Naštěstí nemá tolik peněz. A času. Doufám, že až jednou bude vydělávat jako opravdový dospělý člověk, bude stále používat svůj selský rozum. Letošní letní agilitění jsme završili na druhém táboře, jenž byl o pár dní kratší než ten předchozí, zato asi o tisíc stupňů teplejší. Alespoň už panička ví, jak jí jednou v tom pekle bude teplo.
Náš nejdokonalejší a nejskvělejší páníček nám zařídil vlastní apartmán, takže jsme se nemuseli tísnit ve stanu a spát na tvrdý zemi. Apartmán (páníčky nazýván bydlík) bylo potřeba vyzvednout v den odjezdu na tábor. Protože nástup byl v půl osmé ráno a kdo by vstával v pět, aby se tam dojelo, že jo. A světe div se, vyšlo nám to přesně na minut. O půlnoci jsme si pro apartmán jeli. Já byl na trní už půl dne před tím, protože panička měla sbalené věci. A co kdyby se náhodou rozhodla odjet beze mě? To by nešlo. Na každém kroku jsem jí byl v patách, dokud mě nenaložila do limuzíny.
Asi ve tři ráno jsme dorazili na místo určení. Páníček vezl apartmán poprvé, tak jel opatrně. Je ale fakt dobrej, protože za tmy s paniččinou neschopností navigovat (byla příčinou nuceného otočení celého povozu) nás nikde neztratil. Z limuzíny jsme se přesunuli do apartmánu a dopřáli si doslova pár hodin spánku, aby nás ráno Romeo vzbudil vzrušením, že z okna vidí psy. A že jich tam bylo. A samý borderky.
Ne zcela vyspalí páníčkové se vyhrabali ven a snažili se začlenit do okolního dění. Páníček zaparkoval apartmán, připojil nám elektriku a pak chtěl odjet do práce. Skoro se mu to povedlo, jen se apartmán nechtěl pustit limuzíny. Skoro to vypadalo, že tam s Romeem budou muset zůstat s námi. Páníček se ale nedal a podařilo se mu ty dvě věci od sebe odpojit. Zpocenej až na zadku pak s Romeem odjel domů dohnat spánkový deficit.
A my s paničkou se vrhli do parného běhání. Nemůžu říct, že by to nebyl záhul. Ale hnedle kousek od parkuru tekl potok. Takže po každém doběhnutí, dřív než upocená panička stačila popadnout dech a nabrat trochu sil, jsem ji odtáhl k potoku a chladil si břicho. Tam po chvíli panička přišla k sobě a odtáhla mě, že musím odpočívat. Ve skutečnosti potřebovala odpočívat ona.
Společným programem pro všechny bylo pouze běhání a zbytek dne si každý dělal cohcárnu dle sebe. My s paničkou jsem si vytvořili super režim. Ranní budíček, venčení, dopolední běhání, spánek, odpolední budíček, odpolední běhání, spánek. Někde mezi tím jsme něco pojedli. Panička to ohodnotila jako ideální dovolenou. Až na to vedro. Naštěstí jsme pořád měli kousek stínu. Nemilé bylo, že se nám stěhoval kolem apartmánu. A tak jak se stěhoval stín, stěhovala panička i nás. Já brzy pochopil, že se vlezu pod apartmán, takže se panička za stínem stěhovala sama. Nevím, proč to dělala, když si mohla vlézt ke mně. Ale to už je její problém.
I v extrémním počasí jsme si parádně zaběhali a užili si to. Já, abych paničce udělal radost, jsem jako jediný pes z celého tábora domů dovezl bonus v podobě "něčeho jako psincák". Tajil jsem to do té doby, než jsme s celou smečkou vyrazili do Chorvatska. Když jsem tu noc v limuzíně poprvé odplivl trochu pěny, v paničce by se krve nedořezal.

Táborová

5. července 2018 v 13:01 |  Deník
Agility tábor. Něco takovýho jsem za svých pět let ještě nezažil. Panička tím léta vyhrožovala, plánovala to, šetřila na to, ale nikdy k tomu nedošlo. Až letos. A aby nebyla troškařka, údajně pojedeme tohle léto na ještě jeden tábor. Vlastně proč ne. Vždyť já jsem pro každou špatnost.
Panička byla natěšená jako sáňky v létě. Pobíhala po domě a snášela spoustu věcí na velkou hromadu. Pořád dokola procházela, co všechno je potřeba, že se nic nesmí zapomenout. Při jakémkoliv balení jsem jako na trní. To nejdůležitější, co nesmí zapomenout, jsem přeci já. Co by si počala bez svého věrného nohsleda, ať už jede kamkoliv. Udělal jsem tedy, jak panička říká, oči přes celou hlavu, propichoval ji pohledem a hlavně za paničkou všide chodil. Až do skříně jsem se skoro dostal. Bohužel jsem odtamtud byl vykázán, že překážím. Páníček celou tu estrádu pozoroval a strašlivě se paničce smál. Ten den bylo docela horko, takže upocená panička s rukama v bok po páníčkovi házela nevraživými pohledy. Pro nestranného pozorovatele by to byla zajímavá podívaná.
Podařilo se nám odjet se vším, co panička považovala za důležité. Při nakládání veškeré té bagáže do limuzíny se zapotil pro změnu zase páníček. Po celou dobu, co se snažil vyhrát ten tetris, nevěřícně kroutil hlavou, co že to všechno panička táhne.
Než došlo na nastupování nás psů, nechal páníček limuzínu provětrat klimatizací, abychom se vzadu neupekli. Bylo to dlouhých deset minut stresu. Však si to vemte, bagáž je nacpaná v autě a panička si myslí, že se budu v klidu procházet a čurat před cestou? Odkdy? Odmítal jsem se vzdálit na více než pět kroků od limuzíny a snažil jsem se držet paničce na očích. Vždyť by mě mohla ještě zapomenout! V jednu chvíli si panička ještě odskočila domů. To byla skoro hotová tragédie. Seděl jsem u kufru limuzíny a odmítal jsem se odtamtud hnout. Když to panička zmerčila, samozřejmě se mi smála, že jsem prdlej. Raději teda budu prdej, než zapomenutej doma. Naštěstí všechno dobře dopadlo a byli jsme s Romeem naloženi taky.
My s paničkou jsme odjakživa hrozně líná dvojka. Takovej záhul, jako je běhat agility týden v kuse, jsme ještě nikdy nezažili. Moje vzpomínky z tábora jsou tvořeny běháním, spaním u chatky, běháním, spaním v kennelce, běháním, spaním pod paniččinou postelí, běháním, spaním na posteli, běháním, spaním v limuzíně cestou domů. Někde mezitím jsem byl venčen, krmen a vykoupán v rybníku. Panička má údajně vzpomínek více. Podělila se o ně ale jenom s páníčkem. V tom čuju nějakou levárnu.
Tahle akce dala (hlavně) paničce hrozně moc. Dost si toho uvědomila a snad se zbaví toho křečovitýho vedení, když si myslí, že o něco jde. Vždycky jde o naší zábavu a panička to občas bere moc vážně a cití se jak u zkoušky ve škole.
Náhoda tomu chtěla, že jsme se dokázali umístit na třetím místě v táborovém závodě jednotlivců. I přes tu paniččinu křeč v hlavě. Má teď hroznou radost z naší první vyhraný kokardy. Mimoto jsme dokázali s naším družstvem vyběhat vítězstvív "celotáborové hře". Což jednak paničce vyneslo další kokardu (dvě už jsou prej sbírka) a druhak si vyléčila kompexy z dětských táborů, kdy její oddíl nikdy nevyhrál celotáborovou hru, protože vždycky musel vyhrát první oddíl tvořenej prťatama. Ta má starosti, co?
Tak v srpnu zas. Další týden agilitění v kuse. Doufám, že mě do tý doby panička nechá spát...


Další články


Kam dál