Táborová

5. července 2018 v 13:01 |  Deník
Agility tábor. Něco takovýho jsem za svých pět let ještě nezažil. Panička tím léta vyhrožovala, plánovala to, šetřila na to, ale nikdy k tomu nedošlo. Až letos. A aby nebyla troškařka, údajně pojedeme tohle léto na ještě jeden tábor. Vlastně proč ne. Vždyť já jsem pro každou špatnost.
Panička byla natěšená jako sáňky v létě. Pobíhala po domě a snášela spoustu věcí na velkou hromadu. Pořád dokola procházela, co všechno je potřeba, že se nic nesmí zapomenout. Při jakémkoliv balení jsem jako na trní. To nejdůležitější, co nesmí zapomenout, jsem přeci já. Co by si počala bez svého věrného nohsleda, ať už jede kamkoliv. Udělal jsem tedy, jak panička říká, oči přes celou hlavu, propichoval ji pohledem a hlavně za paničkou všide chodil. Až do skříně jsem se skoro dostal. Bohužel jsem odtamtud byl vykázán, že překážím. Páníček celou tu estrádu pozoroval a strašlivě se paničce smál. Ten den bylo docela horko, takže upocená panička s rukama v bok po páníčkovi házela nevraživými pohledy. Pro nestranného pozorovatele by to byla zajímavá podívaná.
Podařilo se nám odjet se vším, co panička považovala za důležité. Při nakládání veškeré té bagáže do limuzíny se zapotil pro změnu zase páníček. Po celou dobu, co se snažil vyhrát ten tetris, nevěřícně kroutil hlavou, co že to všechno panička táhne.
Než došlo na nastupování nás psů, nechal páníček limuzínu provětrat klimatizací, abychom se vzadu neupekli. Bylo to dlouhých deset minut stresu. Však si to vemte, bagáž je nacpaná v autě a panička si myslí, že se budu v klidu procházet a čurat před cestou? Odkdy? Odmítal jsem se vzdálit na více než pět kroků od limuzíny a snažil jsem se držet paničce na očích. Vždyť by mě mohla ještě zapomenout! V jednu chvíli si panička ještě odskočila domů. To byla skoro hotová tragédie. Seděl jsem u kufru limuzíny a odmítal jsem se odtamtud hnout. Když to panička zmerčila, samozřejmě se mi smála, že jsem prdlej. Raději teda budu prdej, než zapomenutej doma. Naštěstí všechno dobře dopadlo a byli jsme s Romeem naloženi taky.
My s paničkou jsme odjakživa hrozně líná dvojka. Takovej záhul, jako je běhat agility týden v kuse, jsme ještě nikdy nezažili. Moje vzpomínky z tábora jsou tvořeny běháním, spaním u chatky, běháním, spaním v kennelce, běháním, spaním pod paniččinou postelí, běháním, spaním na posteli, běháním, spaním v limuzíně cestou domů. Někde mezitím jsem byl venčen, krmen a vykoupán v rybníku. Panička má údajně vzpomínek více. Podělila se o ně ale jenom s páníčkem. V tom čuju nějakou levárnu.
Tahle akce dala (hlavně) paničce hrozně moc. Dost si toho uvědomila a snad se zbaví toho křečovitýho vedení, když si myslí, že o něco jde. Vždycky jde o naší zábavu a panička to občas bere moc vážně a cití se jak u zkoušky ve škole.
Náhoda tomu chtěla, že jsme se dokázali umístit na třetím místě v táborovém závodě jednotlivců. I přes tu paniččinu křeč v hlavě. Má teď hroznou radost z naší první vyhraný kokardy. Mimoto jsme dokázali s naším družstvem vyběhat vítězstvív "celotáborové hře". Což jednak paničce vyneslo další kokardu (dvě už jsou prej sbírka) a druhak si vyléčila kompexy z dětských táborů, kdy její oddíl nikdy nevyhrál celotáborovou hru, protože vždycky musel vyhrát první oddíl tvořenej prťatama. Ta má starosti, co?
Tak v srpnu zas. Další týden agilitění v kuse. Doufám, že mě do tý doby panička nechá spát...

 

Závodní

3. června 2018 v 18:28 |  Deník
Jak je dobře známo, jsem paniččin splněný sen. A protože je moje psí srdce tak velkorysé, splnil jsem jí i další sen. Vyrazili jsme na první agility závody. Neoficiální. Do začátečníků. Slova neoficiální a začátečníci nejsou pro paničku důležitá. Tvrdí, že podstatný je to slovo závody. Po tom prahla. Jakmile zjistila, že se dají běhat závody bez zónovejch překážek, neváhala ani minutu. Přihlásila nás. A co bych to byl za psa, kdybych do toho nešel s ní. Co na tom, že jsem byl v začátečnících nejstarší.
Naše kategorie neobsahovala ani slalom. Sice ho znám, ale často na cvičáku dělám, že mě panička do něj nikdy neučila nabíhat. A to pak trošku zuří.
Panička tři dny předem vzývala bohy, aby do parkuru rozhodčí nezařadila dálkový skok. Dvakrát jsem ho viděl na cvičáku. Dvakrát jsem přes něj skákal a dvakrát jsem ho svým mohutným skokem zničil. Protože proč bych to přeskakoval celý, když si v půlce můžu pomoci dalším odrazem. Podle všech nemůžu, ale je mi to celkem jedno. Tudíž se paničce velmi ulevilo, když viděla, že je trať pouze z tunelů a skoček.
Od odeslání přihlášky (asi před půl rokem) panička tvrdila, jak to bude sranda a že to pojme jako trénink. Hlavně jde o poznání závodního prostředí. A že nebude nervovat a užijem si to.
Byla nervózní jako prase. Přitom oba parkury, který jsme absolvovali, vedli jenom rovně. Žádný zákeřný otočky. Nic z toho, co běžně máme stavěno na cvičáku. Nó jo, ale panička je prostě stresařka. A tak jako nespí noc před zkouškou ve škole, tak byla nervózní při nástupu na start. Kombinace nervózní paničky a nervózního psa, kterej neví, proč je jeho panička nervózní, když si jdou "hrát" na parkur, udělala své. Panička nasekala nějaký ty chyby. Což jí teda zamrzelo, protože mohlo bejt očekávání výsledků napínavější, než rovnou vědět, že si zabíráme místo někde ke konci.
Na druhej běh panička nastupovala taky nervózní. Už ne jako prase. Spíše jako čínské prasátko. Byla pevně rozhodnutá, že kašle na čas. Chtěla jenom přejít trať bez chyb. Skoro to vyšlo. Na předposlední překážce jsme se nedohodli. To se nám tak občas stává, no.
Ujali jsme se krásného desátého místa v pořadí. (Ze dvanácti týmů, ale panička říkala, že to nemám zmiňovat, ať to není tak trapný.) Mně osobně je nějaký umístění šumafuk. Více mě zajímalo, že je panička veselá a chválí mě za každou pitominku. Byla totiž hrozně hrdá, že jsem v tom všem šrumci měl oči jenom pro ni. A poslouchal jsem. Neutekl jsem z parkuru, neodstartoval dřív, nesnažil se sežrat žádné lidi ani jejich psy. Jó, jsou důležitější věci na světě, než umístění na stupních vítězů.
Trochu mě trápí, že tam panička zjistila, co je to ten drive. Taková ta záležitost, kterou neoplývám. Panička totiž bedlivě sledovala ostatní týmy. A některé psy viděla jen jako rozmazanou šmouhu, jak rychle běželi. Z mého pohledu neexistuje jediný důvod, proč bych měl zrychlovat. Mně ta sranda takhle bohatě stačí.
Páníček a Romeo nám celou dobu dělali podpůrnej tým. Páníček všechno dokumentoval a pak paničku vychvaloval až do nebes. On totiž ví, jak se na ní musí, aby se zklidnila, he he. Jsem zvědavej, jak to zafunguje a jestli na příštích závodech bude panička klidnější, když teď ví, že o nic nejde.
Teď to nejdůležitější. Paničku to nijak nerozhodilo a za cvičák hodlá utrácet peníze dál. Já teda mohu pro dnešek v klidu jít spát pod stůl.

Měkota

21. května 2018 v 21:03 |  Deník
Měknu. Panička říká, že dostávám rozum, ale pravda je taková, že regulérně měknu. S příchodem jara začala padat ranní rosa. Což znamená, že po venčení v půl sedmý ráno máme všech osm tlapek mokrých až po břicho. A na ty mokrý tlapky se nám pak nalepí většina prašný cesty, která vede ke vchodovým dveřím. Nám psům je to celkem jedno. Jednoduše po snídani vlezeme páníčkům do postele, kde se osušíme a vyklepe prach a kamínky z chlupů. Nečekaně jsou páníčkové zásadně proti. Že prej nechtějí spát na štěrku.
Já hlasoval pro venčení na Pražáka. Smůla je, že paničce hrozně dlouho trvá, než ráno rozlepí oči, tudíž ani na těch pár desítek metrů se neodvažuje sednout za volant limuzíny. Tak zavedla ranní sprchování. Ráno co ráno nás nažene do vany, osprchuje podvozky, vysuší a až pak se podává snídaně.
V tomhle jsme měkotové oba s Romeem. Skáčeme do vany dobrovolně, už při pohledu na osušku. To je hotová psí tragédie. Vždycky to byly boje na život a na smrt. Jenže když se něco děje denně, pes si na to prostě zvykne. Jsme teď za sprchovací vzorňáky a panička učurává blahem.
Romeo kolikrát sabotuje sušení a snaží se paničce vyklouznout, takže toho blaha zase panička tolik neprožívá. Alespoň minimální satisfakce.
Nejhorší vyměknutí z mé strany pozoruju vůči Romeovi. Vzal jsem ho na milost. Definitivně. Já toho psa nechávám na sobě spát. Když je nám v noci na zemi zima, nasáčkujeme se páníčkům do postele, přitulíme se a topíme si. Může se přiblížit, když uzmu nějakou hračku. Může procházet okolo mě držíc hračku. To jsou jasný znaky, že je konec mého jedináčkovství. Pořád si s ním nehraju a pořád ho reguluju občasným zavrčením. I tak ale z vývoje našeho vztahu páníčkové učurávají blahem.
Paničce evidentně všechno to blaho začalo lézt na mozek a začala na mně hledat šediny. Jako mladého, pětiletého psa, v nejlepším věku mě to vskutku uráží. Údajně mi raší šedý chlupy nad očima. Jestli teda chce mít pocit, že se na mně věkem něco mění, tak jí dopřávám dostatek ignorace z mé strany. Říká tomu, že "enolovatím". Chovám se stejně jako moje matka. Ta dokáže bejt přebornicí v ignorování, když na to přijde. A já už to taky začínám ovládat. Hlavně na vycházkách (a Romeo se přizpůsobuje), nebo doma, když zalehnu ten nejužší prostor, co se v domě najde. A taky jsem zase začal víc mít na háku páníčka.
Takže ano, vyměknul jsem, ale vždycky se najde něco, co prostě zadarmo nedávám.
 


Aprílová

1. dubna 2018 v 14:39 |  Deník
Dostál jsem své přezdívce Prasopes. A zrovna dneska. A panička u toho pěkně hudrovala. A nedopadlo to podle mých představ. Ale už se s paničkou zase bavím. Vezmu to od začátku.
Páníček si dneska vzal Romea se sebou do práce, takže jsme si s paničkou mohli užít poklidnou vycházku ve dvou. Jednou za čas to tak praktikujeme, protože panička ráda zavzpomíná na svoje singl léta (já v té době byl šťastným jedináčkem). Údajně je venčení jednoho psa relax, protože obě oči, ruce i nohy se mohou věnovat právě jemu. Kdežto když jsme dva, mívá v tom panička trochu zmatek a končívá to fiaskem.
Tak jsme si dneska spolu poklidně vykračovali po polňačce, užívali si sluneční paprsky a já okusoval trsy čerstvě vyrašené trávy. Velká dobrota.
Na cestě panička našla starý rezavý pant, ze kterého trčely hřebíky. Udělala teda dobrej skutek a celou vycházku tu věc nesla, aby ji mohla vyhodit do popelnice. Předpokládala, že záchranou něčích tlapek nebo nohou si předchází Karmu. Ale ta dneska nejspíše převezla paničku.
Udělal jsem si mírný náskok, abych mohl dopodrobna prozkoumat malý palouček. Měl jsem obrovské štěstí, protože hned na začátku jsem objevil poklad. Krásně voňavý kekel, kterému jsem neodolal. Letmo jsem se ohlédl, kde je panička. Vzdálenost byla bezpečná, tudíž jsem se mohl slastně vyválet. Přímo v onom kekelu. Než panička došla ke mně, stihl jsem se v tom vyrochnit ještě jednou. Cítil jsem se krásný a voňavý, jako když žena vyjde z kosmetického salonu.
Panička ke mně nijak nespěchala. Věděla přeci, že budu maximálně tak od bláta. Jako těch pět předchozích let, kdy jsem se v žádném kekelu nevyválel. Nikdy mě to přeci nenapadlo, tak proč bych to najednou dělal, že? No, o tu důvěru jsem dneska přišel.
Nejprve mě panička přejela letmým pohledem. Zaregistrovala hnědou blátivou skvrnu na hlavě. Pořád ještě byla v klidu. Ale něco jí říkalo, že to není všechno. Přišla ke mně a ať si sednu. Pokusil jsem se prchnout. Prokouknul jsem jí a bylo mi jasné, co bude následovat. Po třech krocích mě panička dohnala a znovu mi přikázala, ať si sednu. Tak jsem si sedl, ale naschvál jsem otočil hlavu tím poskvrněným pryč. Neprošlo mi to, ale za pokus to stálo. Panička znechuceně nakrčila obličej. Odmítala blíž zkoumat, jakej hnusnej kekel to za uchem mám. Vypadalo to, jako by mi tam někdo plivnul.
Samozřejmě k tomu měla spoustu keců. Mně to bylo fuk, pozoroval jsem volavku stojící na louce a přemýšlel, jestli bych toho ptáka dohnal.
Panička ke svému zklamání brzy zjistila, že část kekelu mám i na druhé straně na límci. Cestou domů jsem si udržoval před paničkou náskok tak dvaceti metrů, abych nemusel poslouchat to její hudrování. Až ke vchodovým dveřím to byla zábava a připadal jsem si opravdu krásný.
Doma jsem to pořádně schytal. Dostal jsem sprchu se šamponem! Fuj! A já hlupák paničce do tý vany skočil dobrovolně. Na protest jsem šamponem ohodil celou koupelnu. Jakmile mě panička pustila na svobodu, uraženě jsem zalezl pod stůl a propichoval ji pohledem. Vyčkával jsem, až si panička sedne na gauč a začne čumákovat do notebooku. Potřeboval jsem se dosušit. Takže jsem se vyválel v obou pelíšcích a když jsem se chystal jít otírat do závěsů, panička se mě tázala, jestli to fakt myslim vážně. A ať mě ani nenapadne, zkoušet se otírat o zdi. Tak jsem ještě jednou oválel pelechy a uraženě si šel lehnout pod stůl.
Panička si teď láme hlavu, jestli jsem si z ní udělal apríla já, nebo Karma. Třeba jsme to byli oba, kdo ví.

Léčebná

18. března 2018 v 18:27 |  Deník
Volejme sláva a tři dny se radujme. Léčba díry v tlapce se chýlí ke konci. A abych v tom nebyl sám, zajistil jsem páníčkům mnoho zážitků.
Tak třeba, na veterině jsme kvůli tomu byli třikrát. V čekárně to bylo fajn. Jednou jsem tam chtěl dělat drsňáka na nějakýho knírače, ale jeho páníčkové si ho schovali pod židli. Jindy jsme čekali na "obsloužení" tak dlouho, že jsem vyčmuchal všechny zajímavý vůně a začal se nudit. Musel jsem tedy začít kňučet, šplhat po páníčcích a dělat bordel. Panička se za mě tiše styděla. Jako obvykle.
Co se ošetřování paníma doktorkama týče, zvládal jsem to celkem v klidu. Klíčové bylo, dostat mě na stůl. Ve chvíli, kdy se ke mne někdo sehnul, pokusil jsem se projít skrz zavřené dveře. A než mě na stole uložili do požadované polohy, vyzkoušel jsem několik únikových manévrů. Ale osm rukou je víc než jeden pes, takže mě vždycky přeprali. Pak už jsem mařil práci jenom kopáním inkriminovanou tlapkou, aby tam nikdo nic neviděla a už vůbec do toho nešťoural.
Doma ze mě byla panička poněkud zoufalá. Její svědomí hrozně špatně snášelo ten plastovej vehement, co jsem nosil. Nemohl jsem se podrbat za uchem, ani dělat psí hygienu. A hlavně, nemohl jsem si léčit tlapku. Jakýpak doktoři, já sám přeci vím nejlépe, jak na to. Všechny pokusy o život bez satelitu selhaly právě na tomhle. Okamžitě po osvobození jsem zahájil samoléčbu. Prvně jsem musel sundat obvazový materiál ze své tlapky. Sotva jsem se pustil do práce, měl jsem satelit zpátky kolem krku. Na oplátku jsem paničku propíchl velmi smutným pohledem a následně se někde uložil ke spánku.
Panička, která ty dny trpěla nevyspáním, protože každý můj pohyb narušoval její spánkovou niť, byla zoufalejší a zoufalejší. Nedostatek spánku u ní většinou způsobuje výbuchy nečekaného vzteku, breku, nebo zoufalství. Zkoušela na mě všechno. Prosila, brečela, křičela, ale já nedbal. Nemohla mi satelit sundat a nemohla doufat, že by se v noci vyspala.
Dokonce několik dní žila v přesvědčení, že do věcí, do lidí a do Romea bourám omylem, Že si tu ohavnost kolem svého krku neuvědomuju, a že jsem chudáček. Užíval jsem si ty chvíle, kdy mě litovala. Drbala mě za uchem, kde jsem se zrovna sám podrbat nedokázal, a něco mi při tom povídala.
Názor změnila ve chvíli, kdy jsem cestou do schodů satelitem ojel celou zeď. Snažil jsem se tam po sobě zanechat trvalou stopu, ale páníčkův nátěr zdá se býti velmi odolným. Tak jsem místo toho zapichoval ostré hrany paničce do nohou zepředu i zezadu. Boural do dveří, i když byly úplně dokořán a trochu ten satelit obouchal. On ho nosil už Romeo, ale nebylo to vůbec poznat. Tak jsem ho trochu vytunil. Ono to praskne skoro hned, když s tim člověk naplno vběhne do dveří a netrefí se, no. Panička z toho moc nadšená není, ale co se dá dělat. Když se něco používá, má to na tom bejt poznat, no ne?
Párkrát se mi podařilo do satelitu nabrat Romeův čumáček, nebo ho šťouchnout do zadku. Musím uznat, že se mnou měl fakt trpělivost. Hlavně v kufru limuzíny, kde díky tomu krámu bylo o dost míň místa.
K mé nelibosti jsem přišel o jeden cvičák, protože prej antibiotika a prej klidovej režim. Já bych teda klidně běhal furt. Nic mě nebolelo a při venčení kolem cvičáku jsem na páníčky hrozně smutně koukal. Vůbec toho nedbali.
Ani s Romeem jsem nemohl běhat. Ne, že bych s ním někdy běhal, ale preventivně mě panička upozorňovala, aby mě to náhodou nenapadlo.
A jak se říká, že všechno zlý je pro něco dobrý, tak podávání antibiotik doprovázelo rozmazlování u každýho krmení. Panička totiž moc dobře ví, že žeru jako vrabec a když nechci, tak si nic nedám. Jenže dostala poučení, že bych antibiotika neměl na lačno. Takže v každé misce se objevilo něco dobrýho, abych o to projevil zájem a alespoň něco měl v žaludku. To se přiznávám, že jsem si užíval.
Pochutnal jsem si a klidil jsem se do bezpečné vzdálenosti, protože panička začala šustit pytlíkem a chystat léky. Vždycky mě našla, chytla a prášky vnutila. Jako jó, nebylo to tak hrozný. V podstatě mi do krku vklouzly úplně samy. Dostával jsem za to pochvaly a občas i nějakou dobrotu. Ale z principu...
Jsem opět zdravý jako řípa, o čemž jsem byl přesvědčený celou dobu. Zůstala mi jenom nevzhledně vyholená tlapka, aby všichni mohli zvědavě načuhovat na tu díru. Během pár dní z díry nic nebylo, ale furt mi to někdo okukoval. Paničku braly mdloby, když zjistila, co všechno Romeův kousanec mohl zničit. Celou naši "věční začátečníci" agility kariéru mohl poslat do kopru. Máme teď s Romeem přísný zákaz se prát. Otázka je, jak dlouho nám to asi vydrží?

Další články


Kam dál