Hrací

Včera v 15:20 |  Deník
Pojďme si rozebrat hlavní náplně psího dne. Nejdůležitější je samozřejmě spánek. V různých polohách, na různých místech, sem tam paničce na klíně, občas páníčkovi za krkem. Hlavně když je ho dostatek.
Další důležitou součástí je venčení. V zimě, v horku, v suchu. Jenom v dešti ne. Nebo vlastně jó, ale beru to křovím, abych moc nepromokl.
U normálních psů (tak jim říká panička) je nedílnou součástí života i krmení. Oni normální psi se údajně hladově vrhají na misku pokaždé, když jim ji jejich páníčkové naplní. Já většinou na misku vyděšeně koukám. Co kdyby náhodou ty granule někdo přes noc otrávil. Ještě nikdy se mi po snědení mojí porce nic nestalo, ale jeden prostě neví. Obvykle mi tak dva dny prochází to, že se těch granulí ani nedotknu. Třetí den začíná panička vypadat velmi ustaraně, tak abych jí udělal radost, pár kuliček sezobnu.
Seznam náplní psího dne je potřeba rozšířit o blinkání žaludečních šťáv a následné provinilé výrazy, když to panička uklízí (zrovna včera Romeo paničku potěšil u snídaně). Zlobení, pouštění chlupů do ještě neotevřených jogurtů, strkání čumáku do nákupních tašek a překážení kdekoliv je potřeba.
Já, jako mladý pes s duší štěněte, mám ty priority nastavené trochu jinak. Spaní a venčení, to je jasná věc. Bez toho se neobejdu. Následuje hraní, zlobení a mazlení páníčků. Nějaký krmení je mi úplně ukradený. Nebejt paniččina svědomí, přežil bych o pamlscích a spasené trávě při vycházkách.
Hraju si rád. Moc rád. Normální psi si hrají se svými páníčky, s jinými psy, nebo sami zdemolujou na co přijdou. Moje bordeří maličkost to má samozřejmě jinak. S jinými psy si v žádném případě nehraju. Ne, ne a ne. Ideální by bylo, kdybych byl jediným psem na světě a všichni věnovali pozornost jenom mně. Možná by stačilo, kdyby se odstěhoval Romeo. Takový věci ale nesmím dávat najevo před páníčkem. Z nějakýho důvodu má toho psa rád.
Destrukční hry umím provozovat, dokázal bych zničit leccos, ale nechce se mi. Jasně, krysám z IKEA časem užužlám uši, nohy a ocásky. Ale chovám se k nim celkem slušně. Důvodem je to, že s nima můžu prudit paničku, třeba když se chce učit. Tak dlouho jí je nosím do klína, až to vzdá. Nebo taky nevzdá a to jdu spát. Všechno zlý je k něčemu dobrý.
Takže ano, nejraději si hraju s paničkou. Máme několik her, na které nedám dopustit. Většinu jsem vymyslel já. I pravidla jsem k nim samozřejmě měl. Ale panička je prostě pruďas a některý věci omezila. Stalo se to po tom, co jí na vycházce z kalhot zbyly jenom cáry hadrů. Vypadala jako divoška v sukni ze suchý trávy.
Je jasný, že moje nejoblíbenější hry v paniččině očích vypadají jako ty nejbrutálnější. Třeba taková klasická bitka, kterou mezi sebou provozujou dva psi. Tlapičkujou se po hlavách a slintají si na chlupy. My se s paničkou taky fackujeme, já se jí snažim oslintat rukáv, ona na mě vrčí, já na ní vrčím a je to hrozná prča. Výhodou je, že mi panička neoslintá límec, jako by se stalo v případě hry s jiným psem.
Bohužel jsem se musel naučit být "jemnější". Panička si stěžovala na šrámy a modřiny. Popravdě, nějakou tu modřinu si odnese i teď, ale už ne tak velikou a barevnou. I přesto by ta hra pro nezasvěceného vypadala asi dost brutálně. Takže jí hrajeme jenom doma v soukromí.
Na ven, mezi lidi, máme zpravidla hry přetahovací. Panička je slabá jakou moucha, takže jí můžu odtáhnout do jakéhokoliv roští. I do toho trnitýho. Čím víc to roští píchá, tím dřív panička hračku pustí a já se stanu vítězem. Radostně pak odhopkám do dostatečné vzdálenosti a nechám paničku napospas jejímu osudu. Pokud se s vysvobozováním se z roští moc crcá, vyhlídnu si nějakou oběť, na kterou jako že dělám bubáka. A to je panička volná hned, ostny neostny. Abych si rozmyslel "útok" na nevinného kolemjdoucího, urychleně začne nový souboj o pešíčka.
Zjistil jsem, že mě nechává vyhrát i bez pichlavýho roští. Ale není to taková zábava. Kdežto když jí píchá jedna větvička do oka a druhá do ucha, stoupá paničce adrenalín a chrlí při tom spoustu různejch slov. Ač nevím, co znamenají, vybuzují mě k větší aktivitě.
A aby to paničce nebylo líto, tak jedna hra, s kterou přišla ona. Vyzve mě, abych šel za dveře. Někde po domě schová hračku, vypustí mě a nechá mě po ní pátrat. Prošmejdím každý kout, výjimečně můžu strkat nos kamkoliv. Jakmile krysu vypátrám, s výskokem ji ulovím a běžím se pochlubit paničce, která chválou nešetří. Je to skvělá hra a nikdy se neomrzí. Akorát je to fakt makačka na bednu, protože musím sesynchronizovat oči a nos. Což se mi né vždycky zdaří. Když jsem v koncích, stoupnu si před paničku, oči mám přes celou hlavu a čekám na nápovědu. Už to máme tak dotažený, že stačí, aby se panička daným směrem podívala a mám vyhráno.
Jo, abych nezapomněl, pokud se panička rozhodne, že se teda bude učit a já už mám spánku dost, nesmím se nechat odbít. Zaručenou pozornost dostanu, když začnu dorážet paničce na rukáv od mikiny. Buď mě pošle do háje, nebo se nechá strhnout ke hře. Jako ta padesátiprocentní šance je prostě furt dost vysoká, takže zkoušet to nikdy nepřestanu.Popravdě je to účinnější, než krysa v klíně. Takže nějaký zkouškový, mě teď prostě nemůže rozhodit.
 

Nůďo

14. ledna 2018 v 18:53 |  Vyfoceno
Bylo na mě hozeno obvinění, že jsem rozbil klávesnici u notebooku. Já? To jako panička myslí vážně? Copak já jsem ten, kdo furt něco datlí? Mimochodem v posledních dnech mě panička k tomu aparátu ani nepustí. Protože zkouškový. A protože diplomka.
Za nefunkční čudlíky jednoznačně může panička. Něco takovýho by moje (ne)šikovné tlapky nedokázaly. Panička určitě hrozně vehementně psala nějakou její povídku, která navždy zůstane nedopsaná v šupleti, nebo dělala, že pracuje na diplomce a přitom ty čudlíky odrovnala. Dva dny je proklínala, aby začaly fungovat. nakonec to vzdala a koupila si externí klávesnici. Teď si teda neochotně zvykám na nový čudlíky. Co jinýho mi taky zbejvá.
Jak už jsem v předchozích letech poznal, zkouškový znamená, že je mi dopřáno dostatek spánku a flákání. To já rád. I když občas to přechází v silnou nudu, kterou si vybíjím děláním bubáků na cizí lidi, nebo bitkou s Romeem.
Posledně jsme se poprali v nekřesťanskou ranní hodinu. Kvůli misce vody. Byla to prkotina, ale paničku to dost rozhodilo. Už jsme zase s Romeem kamarádi a panička je spokojená.
Bohužel je panička potvora a dočasně zrušila cvičák. Naštěstí ne kvůli mýmu zlobení, ale kvůli jejímu učení. Že prej čím dřív se těch zkoušek zbaví, tím dřív zase budeme běhat. No já nevím. Ona je vždycky dělala tak na třikrát. Vážně si myslí, že se to tentokrát zvládne naučit napoprvé? Nechci ji podceňovat, ale už ji nějakou tu dobu znám. Možná uzavřu s páníčkem sázku o pytlík sušenýho masa, jak to dopadne.
On ani páníček to teď nemá jednoduchý. Panička je jak časovaná bomba. Všichni okolo ní chodíme po špičkách a většinou po nás nic nechceme. Z očí jí přímo šlehají blesky. Samozřejmě nikdo z nás nechce schytat první zásah. Ona ta bomba jednou bouchne. Já to vím. Možná by nebylo na škodu, kdyby panička investovala do boxovacího pytle.
Dneska jsem jí donesl hračku, ať se mnou trochu potahá. Nemusí se při tom vůbec zvedat z gauče a může klidně furt čumákovat do toho chytrýho aparátu, kde má ukrytý všechny ty chytrý materiály, o kterejch tvrdí, že je musí umět. Prdlajs musí. Musí si se mnou akorát dostatečně hrát, abych neděsil při vycházkách lidi a neventiloval svojí znuděnost na Romeovi.
Tak jsem jí teda přinesl tu hračku. Chopila se nabízeného konce, tak nějak nemastně neslaně se se mnou o to přetahovala a mumlala při tom nějaký zaklínadlo.
"Dvojnásobek průměru odchylky užitkovosti potomků vybraného jedince od průměru populace při náhodném připařování rodičů."
Údajně jde o definici plemenné hodnoty. Já se spíš obávám, že mě nevědomky proklela a stane se ze mě kočka. To je snad to nejhorší, co se ze psa může stát. Raději jsem nechal snahu o hru na jindy a uklidil se do bezpečné vzdálenosti od paničky.
Když přijel páníček z práce, pořád dokola mumlala tuhle divnou nesmyslnou větu. Jsem zvědavej, na co se asi promění on.
A to je to jenom začátek. Zkouškový prej má až do půlky února. Musím jí vždycky jednou za čas od chytrýho aparátu vystrnadit. Už teď je panička poloviční blázen. Já štěknu jednou ona zaštěká dvakrát. Obávám se, že kdyby měla ocas jako já, honila by se za ním uprostřed obýváku.



Tma tmoucí

6. ledna 2018 v 17:17 |  Deník
Ukul jsem s páníčkem pikle na paničku. Vytáhli jsme ji na temnou večerní vycházku. Trochu nám před tím zapršelo, takže bláto na cestách bylo krásně čvachtavé a klouzavé. Čekal jsem, že bude nabubřelá, nebo unavená, ale překvapivě byla dobře naladěna, i když strávila celej den v práci. Mezi lidma. Ona nemá ráda lidi. Ale kuš, tlapky, zase píšete něco, co nemáte. Zpátky k dobrodrůžu.
Páníček naplánoval asi 7 kilometrovou trasu. Lesem a kolem potoka a zase lesem. Pár metrů vedlo civilizací, protože jsme někde museli nechat zaparkovanou limuzínu.
Mezi páníčky z nějakého záhadného důvodu bylo trochu dusno. Mně to ale bylo totálně šumák. Nemohl jsme se dočkat, až budu plnit svoje psí povinnosti. To znamená počůrat co nejvíce stromů, pořádně se ušpinit od bláta a dopřát si lednovou koupačku v potoce (z čehož měla panička husí kůži až na zadku, protože si údajně živě představovala, jaká je to ledárna). Několikrát jsme s Romeem počkali uprostřed cesty a když byli páníčkové na dostřel, vystartovali jsme plnou rychlostí. Do obličejů se páníčkům snesla sprška mokrého bláta. Páníček byl rád za nápad, že si nevzal brejle a panička se soustředila na svoje nohy, které se jí rozjížděly po blátě do všech směrů. Bláto na obličeji našla až doma u zrcadla a přešla to mlčením. Divné.
Čerstvý lesní vzduch rozehnal to nepatrné dusno mezi páníčky. Bohužel. Protože se ihned zase začali bavit na naše psí účty.
Kdybych totiž na začátku toho spiklenectví věděl, že to skončí vanou, nikdy bych do toho nešel! Takovou zradu páníčkovi jen tak neodpustím.
Přijeli jsme domů, byli jsme usazeni před vchodové dveře a přišla tragédie. Nejdříve zmizel Romeo. Páníček ho popadl do náruče. Jak jsem to viděl, moje nálada poklesla na bod mrazu. Snažil jsem se ukrýt ve tmě, ale málo jsem si zablátil bílé znaky, takže mě našli. Neochotně jsem se nechal zvednout. Nespokojeně jsem pohrozil páníčkovi, že toho má nechat. Nenechal. Postavil mě do vany vedle Romea, chopil se konce hadice, z které teče děsivě velké množství vody a začal sprchovat. Břicho, tlapky, břicho, ocas, moje nádobíčko (!).
Romeo počkal, až bude páníček ve vhodné poloze, kdy se plně věnoval pucování mého podvozku, a prchl z vany. Bohužel jak rychle se dostal ven, tak rychle stál zase zpátky. Panička někde, bůhvíkde, získala mrštnost. Zachytila ho za chlupy na zadku a mrskla jím zpátky do vany. Čímž si od něj vysloužila pomstu.
Páníček dělal sprchovače, panička utírače. Já byl první. S výrazem nejtýranějšího psa jsem se nechal osprchovat. Pak mě panička usušila a byl jsem puštěn na svobodu. S pochvalou.
Romeo byl tentorkát druhej. (Nesnáší bejt druhej. Když běží jako druhej, kvičí u toho, jako by ho někdo píchal vidličkou do zadku.) Panička postupovala jako obvykle. Nechala ho předníma tlapkama opřít o hranu vany. Právě pracovala na sušení levé tlapky, když se Romeo rozhodl, že toho bylo dost a odejde. Záhadně nabytá paniččina mrštnost zasáhla a chytila ho. Panička si Romea strčila mezi nohy, stiskla kolenama a pokusila se ho zavěsit zadníma tlapkama za vanu. Jenže mrcha klouzal. Prokluzoval paničce mezi kolenama a máchal zadníma tlapkama tak, že se nedal zavěsit o vanu. On jak je malej, tak je šikovnej. Na rozdíl ode mě ví, jak ovládat svoje tělo. Přes nezdařilou fixaci mezi paniččinýma kolenama dokázal většinu vody osušit paničce do kalhot. Zbytek usušil o pelíšek. Panička se smála a zároveň chrlila spoustu divnejch slov. Ona nemá ráda studenou vodu.
Musím říct, že jí to dobře nandal. I s úrokama.
 


Novoroční

1. ledna 2018 v 15:06 |  Deník
A máme to za sebou! Tak jako skončí každé luxování, tak skončily i ohňostroje vítající nový rok. Averzi k tomu mám úplně stejnou. Spousta kraválu a nic z toho. Páníčkové ty barevný světýlka chvíli pozorovali z balkónu. Paničku ale brzy začalo hryzat svědomí a vrátila se za námi do obýváku.
S Romeem jsme zaujali pozici nacvičenou z letních bouřek. Romeo zabere místo pod páníčkovým stolem a já zablokuju uličku mezi gaučem a skříňkou. Páníčkové pak nemají kam dát nohy a nezbývá jim nic jinýho, než si je natáhnout nahoru na skříňku. Vytvoří nám tím takovou jakoboudu, ve které se cítíme mnohem bezpečněji.
Romeo z toho bouchání měl trochu stresíček a funěl jako parní lokomotiva. Já to prospal. Běžně tou dobou s paničkou máme hlubokou půlnoc, tak proč by to při oslavách nového roku mělo být jinak, že. Na rozdíl od paničky já vyskočil ráno v obvyklou hodinu jako čamrda, kdežto ona spala jako dudek do nekřesťanských desíti hodin dopoledních. Fakt jsem se snažil ji vzbudit dřív. Chodil jsem po ložnici, dupal při tom jako ďas a nic. Funěl jsem jí do obličeje, skákal na postel, zalehával jí nohy, skákal z postele, dokonce jsem vyzkoušel i zakňučení. A nic. Jen tak si spala dál. Snad se nám nesplní rčení: "Jak na Nový rok, tak po celý rok. " To by bylo peklo.
Romeo se ke mně v jednu chvíli přidal a taky pochodoval po ložnici. Jenže pak srabácky zalehnul, když zmerčil, že se páníček probírá, a dělal, že spí. Takže všechna vina padla na mě. Ani panička to neukecala, že jsem v tom nebyl sám. Romeo prostě dostal nějakou protekci, nebo co. To mi ten novej letopočet fakt pěkně začal.
Při ranním venčení jsme si s Romeem vzájemně načůrali za krky. To je pro psí štěstí. Aby se nám těch následujících 365 dní dařilo páníčky pořádně zlobit, ale i jim dělat radost.
Taky bych se mohl trochu ohlédnout za uplynulým rokem. Co se mi podařilo? Rozhodně se mi podařilo zvýšit fyzickou aktivitu paničce. Na tom cvičáku prostě musí se mnou běhat. Přišel jsem na to, že od uší dál je ke mně připoutáno psí tělo, který je údajně moje. Já si myslím, že ty čtyři tlapky a ocas mi nepatří. Nejčastěji si to myslím, když skáču přes překážku a celou jí shodím, protože údajný zbytek mého těla mě přestane poslouchat. To dá rozum, že to ke mně nepatří, když si to dělá, co chce. Panička je z toho prej mírně zoufalá.
Rozhodl jsem se vzít Romea na milost. Hrát si s ním nikdy nebudu. To ani za zlatý prase. Ale kámoš to je. Na zlobení, na vzájemný čůrání si na čumáky a na špinění domácnosti. To nám jde jedna radost. Naučil jsem ho, že když nás páníčci nechají doma a jdou na to svý rande, že to není konec světa. Vždycky se nám vrátí. Co by si ti dva bez nás počali?
Páníčkovi jsem nic nedával zadarmo a budu v tom pokračovat. Jó, ven s ním půjdu. Ale jenom tak daleko, jak budu chtít já. Chca nechca, to pak otočím a pometelím si to domů. Páníček z toho má docela nerva. V tu chvíli ho totiž neslyším, nevidím. Doma mu pak očamtám brýle a on zuří. Je s ním prostě sranda.
V loňském roce jsem konečně vzal v potaz paniččinu snahu, abych ignoroval ostatní psy. Na oplátku paničku trápím tím, že nechci cestovat autobusama, protože prostě pšoukají.
Shrnul bych to, že si všichni čtyři žijeme v symbióze. Teď nám to teda trochu narušuje zkouškový, kdy se z nejslabšího člena stává ještě slabší (duševně). Toho my psi musíme náležitě využívat, protože paniččino svědomí je mnohem citlivější než v ostatních obdobích roku.
Do nového roku všem čtenářům a náhodným kolemjdoucím posílám trochu psího počůrání za krk nebo na nohavici pro štěstí. Spoustu zábavy a zážitků s "hodnými" pejsky a tak dále, podle toho, co kdo potřebuje.

Vánoční

25. prosince 2017 v 14:55 |  Deník
Mám rád Štědrý den. Panička se vždycky činní a plánuje dlouhý vycházky, chutnou véču a nějaký to překvápko pod stromeček. Ale od doby, co panička uhranula páníčka, jsou vánoční zážitky mnohem bohatší.
Po rychlé snídani a ještě rychlejším venčení, jsme byli naloženi do náhradníka limuzíny. Páníčkova limuzína je momentálně v servisu a museli jsme vzít za vděk tím, co nám poskytli jako náhradu. Není to vůbec tak luxusní, ale dá se s tím taky leckam dojet. Třeba na hory. Za sněhem.
Sníh mám v oblibě už od útlého štěněcího věku. Panička vždycky tu bílou studenou hmotu nenáviděla. Vzala ji však na milost jenom kvůli mně.
Cesta za bílým pokladem netrvala příliš dlouho. I tak si Romeo neodpustil načuhování přes zadní sedadla a popohánění páníčka, že jede moc pomalu. Vskutku umí vrzat velmi vlezle a vždycky zanedlouho po té, co začne, páníček zastavuje. Tentokrát ale páníček zatl zuby a vydržel Romeovo vrzání až do cíle.
Jelikož je letošní počasí poněkud teplé, vystoupili jsme z náhradníka limuzíny přímo do louže. Panička čekala, než se páníček vypraví a stála s námi na jednom místě. To nás po cestě ani trochu nebavilo a mrcasili jsme se, co nám to špagát dovolil. Trochu jsme se omotali okolo paniččiných nohou a vysloužili si za to několik nelichotivých slov. Naštěstí páníčkovi příprava na cestu netrvala dlouho. Nadšeně jsme vyrazili vpřed, div jsme nevytrhli paničce ruku z ramene. K naší smůle vedla část vycházkové trasy po silnici, kdy jsme jenom smutně toužili po zaboření se do sněhu. Alespoň jsme tahali paničku ze strany na stranu, abychom se mohli na každých dvou krocích podepsat.
Ta pravá zábava přišla velmi záhy. Nezúčastněný by si myslel, že panička vypustila dvě divý saně. Za divokého štěkotu jsme se rozeběhli do všech směrů, ryli ve sněhu čumákama a hrabali hluboké díry. A hlavně se váleli. Válení ve sněhu je prostě ta největší paráda. Toho není nikdy dost. Jakmile se páníčkové zastavili, že se pokochají pohledem do mlhy, využil jsem té chvíle a válel se a válel se a válel. Přičemž si panička všimla, že nejsem tak bílý, jak by si představovala a pohrozila mi vypráním v nějakém Vanishy nebo čem.
Páníček se obětoval a házel nám sněhové koule, dokud mu zmrzlé prsty o sebe necinkaly. Romeo řádně naježen a s vrčením počůral jednoho sněhuláka. Pak jsme společnými psími silami ze dvou sněhuláků nadělali zase obyčejný sníh. Panička spatřila někým šikovným postavené iglů a ihned se chopila příležitosti, že nás v něm bude fotit. K tomu mohu jen říci, že nějaké fotky ukořistila a iglů téměř celé zůstalo stát. Detaily, jako že jsme proskakovali okny a z jednoho obyčejného okna udělali okno francouzské, si raději nechám pro sebe.
Panička byla šťastná, že má veselý, šťastný a unavený pejsky. Páníček byl šťastný, že má veselou paničku. Vytvořili jsme uzavřený kruh spokojené smečky a mohli jsme tedy odjet domů.
Doma jsem si dvě hoďky zdříml. Pak jsem chodil prudit paničku, že už mám hlad a že už by teda mohl konečně přijít Ježíšek. Ona se totiž furt válela po gauči a k ničemu se neměla. Nakonec jsme uspěl a věci se začaly dávat do pohybu. Pod stromečkem se nakupily dárky (a z některých se linula neuvěřitelná vůně dobrot), panička se pustila do smažení řízků a nachystala nám psí supervečeři. S Romeem jsme samozřejmě byli hrozně nedočkaví a pořád jsme chodili očumovat nadílku. Sem tam jsme strčili frňáky mezi balíčky a nasávali libé vůně. Panička nás furt odháněla, až jsme si raději šli dát šlofíka.
Po tom, co se páníčci probrali tou kupou dárků, což jim trvalo asi tak týden, došla konečně řada i na nás. Jako správní mladí a zvědaví psi rádi trháme papír. A nejlepší je v něm najít dobroty. Panička nám stejně nikdy nic jinýho nechystá. Torza plyšových hraček se válí skoro po celým domě. Pískací hračky jsou u nás tabu a jedinou přijatelnou možností, jak nás obdarovat, jsou pamlsky. Nějaké to sušené maso panička zabalí do papíru, nechá nás ho roztrhat na mikromolekuly a pochutnat si na dobrotách. Přežraní pak odpadneme a spíme do druhého a dalšího dne. Občas se probereme, zkontrolujeme, jestli jsou oba páníčci pořád doma a necháme se pustit na zahrádku vykonat základní potřebu.
Hodnotím to jako ideální psí vánoce.

Další články


Kam dál