Bloudící panička

Včera v 15:13 |  Deník
Nemám já to s paničkou vůbec jednoduché. Přesvědčit ji k nějakým výkonům je opravdu náročný úkol. Není nijak zvlášť sportovně založena. Rychle utíká pokud hrozí, že jí ujede vlak a musela by hodinu čekat na další. Po tomto sportovním výkonu se dává do kupy minimálně týden. Je teda pravda, že při tom na zádech táhne asi dvacetikilovou krosnu plnou věcí pro moji maličkost. A prokličkovat mezi všemi těmi lidmi na peronech, když můj konec vodítka běží jinudy než konec, který drží panička, je fuška. Jednou to mělo skoro katastrofický konec. Ona to teda pro paničku vzhledem k její stydlivosti katastrofa byla. Dobíhali jsme od zpožděného rychlíku, kličkovali mezi lidmi a z ničeho nic se před námi vyloupl sloup. U sloupu stál odpadkový koš. Nedaleko od koše se okolím kochala nádražní zřízenkyně v oranžové vestě. Z kombinace těchto nevinných věcí a té paní se velmi rychle stalo malé peklo. Byl jsem pevně rozhodnut, ze které strany sloup s košem oběhnout. Panička ale byla jiného názoru a chtěla to vzít z druhé strany. Měla pocit, že tam bylo víc místa. A já jako hodný a poslušný pes jsem tedy na poslední chvíli změnil názor a rozhodl se následovat paničku. Abych jí udělal radost. Později jsem nabyl přesvědčení, že jsem to neměl dělat. Odpadkové koše bohužel nemají schopnost uhýbat. Myslel jsem, že mi to vyjde a těsně odpaďák minu. A vyšlo mi to úplně přesně. Sejmul jsem koš vlastní hlavou. Byla to rána jako z děla. Měl jsem na sobě ještě náhubek. Kovový. Srážka kovu s kovem přitáhla pohledy všech lidí na peroně. S napětím sledovali kymácející se koš. K paniččině radosti košík balanc neudržel a s ohlušujícím zařinčením se svalil na zem. To probudilo kochající se nádražní zřízenkyni v oranžové vestě. Věnovala nám velmi milý pohled a dlouhé héj, které za námi doznívalo až do nádražní budovy. Panička dělala, že jsme neviditelní. Srdce jí bušilo až v krku. Hrozně se totiž bála, že nádražní zřízenkyně v oranžové vestě po nás půjde. Ale dobře to pro nás dopadlo. Přestup jsme stihli a ta nádražní zřízenkyně v oranžové vestě na nás brzy zapomněla.
Takže to by bylo k rychlosti a kličkování. Mnohem horší je to s orientací. Plzeňské nádraží je v dlouhodobé rekonstrukci a panička je naprosto ztracená. Takže sice běží a kličkuje, ale vůbec netuší, kam má směřovat. A úplně stejně to vypadá na cvičáku. Panička celkem obstojně běží (fakt se v poslední době snaží), kličkuje mezi překážkama, ale správnou trasu si nepamatuje. Motáme se pak po parkuru jako větři v bedně. Já nevím, kde mi hlava stojí a kam běžet předníma a kam zadníma tlapkama. Zpravidla to dopadá tak, že panička se rozhodne někam běžet, když se odrážím ke skoku přes překážku. Maximálně se snažím paničče vyhovět a běžet podle jejího přání. Celá skočka pak se zařinčením padá k zemi (stejně jako ten odpaďák). Přitáhne to pozornost ostatních z celého cvičáku a napjatě sledují to naše představení (stejně jako lidé na nádraží). Panička se začne hrozně moc stydět a nejraději by zmizela (opět podobnost s nádražím).
Nejsmutnější na tom ale je ta paniččina mizerná orientace. Ona dokonce zabloudila v IKEA! Vždyť tam na zemi mají šipky, kudy se má chodit. Zvažuju návrh zavedení výrazných šipek i mezi překážky na parkuru. Páníček by určitě věděl, jak něco takovýho vyrobit. Pak ještě sehnat nějaký lejstro od lidskýho doktora, že je to nutná pomůcka, bez které se panička neobejde. To by sloužilo pro organizátory závodů. Protože jen tak by to asi neprošlo. A já bych tak rád jednou jezdil porovnávat síly s ostatními psy. Jenže pokud bude paniččino bloudění stále sloužit pro pobavení okolních přihlížejících, tak nikam nepojedeme. To prostě nemůžu jako mladý a šikovný pes dopustit!
 

Pavouk

Úterý v 16:56 |  Deník
Balím si svých pět švestek a akutně se stěhuji. Panička ráno zahlídla mega obřího pavouka, kterak lezl po zemi směrem k pelíšku. Já naštěstí tu čest zatím neměl. Ovšem, výraz v paniččině tváři k vyvoláni paniky bohatě stačil.
Panička nesnáší cokoliv, co má více než čtyři nohy a nepatří to do řádu savců. Já jako mladý a inteligentní pes jsem to od ní okoukal. Nechňapu po ničem létajícím, projde-li okolo mravenec, stěhuji se o deset metrů dál a následně důkladně zkontroluji, jestli mi něco neleze po tlapkách. Pištět jako panička neumím, ale to ničemu nevadí. Panické oklepávání a hlasité očichávání všech smítek, zda se nejedená o borderkožravého hmyzáka, to dokonale nahrazuje.
Pokud před něčím prchá panička, prchám taky. V tomhle ohledu má moji naprostou důvěru. Než jsme poznali páníčka s Romeem, častokrát jsme byli nuceni prchnout z bezpečí našeho pokoje. Ve chvíli, kdy tam vlezla nějaká osminohá potvora (a je jedno, jestli mikroskopická nebo obří), se stával pokoj nebezpečným. Za pomoci drsné chemie se panička pokusila zachránit naše věci. Samozřejmě marně. Pavouk zalezl do nejužší škvíry a nebyl biolitem tknut. Zato za paničkou se pak táhla pachová stopa biolitu ještě týden.
Občas nějakého hmyzáka zmerčím sám. Prchám i před hlasitěji bzučící masařkou. Panička se mi směje a prchá se mnou. Její chování absolutně nedává smysl, ale jsem rád, že mě v tom nenechává samotného. Nebo se před hmyzákem snažím zmizet jako pára nad hrncem. Potichoučku, polehoučku, po špičkách. Hlavně tak, aby si toho nevšiml hmyzák. Když mám pocit, že jsem se dostal na bezpečné místo, důkladně zkontroluji všechna smítka. Pár jich vdechnu, část ochutnám a až pak mohu zkontrolovat tlapky. Po tom všem usnu jako dudek. Je to velmi vyčerpávající proces.
Od doby, co nás adoptoval páníček, jsou pavouci zachráněni. To on je vždycky jemně chytá a vynáší ven. To on zabraňuje paničce, aby po nich hystericky šlapala. To on sundavá paničku z lustru, když náhodou přijde pavouk na návštěvu a jsme sami doma. Vysvětluje pak oněm pavoukům, ať se nebojí, že my s paničkou se jich bojíme mnohem víc. Je to zkrátka náš hrdina, i když z nás většinou má srandu.
Ale teď, teď udělal pěknou podpásovku. Nechává u nás bydlet toho mega pavouka, kterýho panička ráno viděla. Prej tu bydlí už víc než tejden! Z páníčka úplně srší spokojenost, jaká super sranda se mu na nás povedla. Tohle je prostě vrchol. Takže jsem sbalený a čekám, jestli panička půjde taky. Alespoň do doby, než se ta děsivá potvora odstěhuje. Panička totiž od páníčka definitivně odejít nechce. (Ale zasloužil by si to.) Možná přistoupím na její nápad, že necháme mega pavouka napospas Romeovi. On to řeší po svém. Tlapičkama. Co neuteče nebo neuletí, to skončí rozmáznuté na podlaze.

K noze!

17. září 2017 v 16:24 |  Deník
Opět po uherském roce se panička rozhodla, že půjdeme ven cvičit. Čímž myslela opravdu něco dělat. Rychle jsem ji tedy vyvedl z jejího omylu. Já rozhodně netoužil něco opravdu dělat.
Panička se sebou vzala můj oblíbenej děrovanej míček. Tiše jsem se zaradoval, že mohu na paniččiných rukách udělat nové šrámy.
Hraju si moc rád. Už cestou na louku jsme s míčkem řádili. Běhal jsem, skákal jsem a chvíli to vypadalo, že panička na cvičení zapomene. Nestalo se tak. Na louce doproběhlo rozehřívání a začala povelovat.
"K noze."
Cožeto? Koukám, jako bych to nikdy neslyšel.
"K noze pojď." Evidentně to myslí vážně. Tak jsem si z ní trochu vystřelil.
"K noze."
Sednu si.
"K noze."
Dělám trpaslíka.
"K noze."
Dělám styď se.
"K noze."
Lehnul jsem si.
"K noze."
Válím sudy.
"K noze."
Sednu si před paničku a dychtivě hledím na míček. Polopaticky jsem byl doveden do pozice k noze. To aby mi panička mohla ten míček hodit bez výčitek svědomí. Ještě jednou si to zopakujeme pro její lepší pocit a pak konečně smutně svěsí ramena a vzdá snahu o cvičení.
Hrajeme pak moje oblíbený tríčky, dokud panička nezavelí, že už toho bylo dost. V překladu to znamená, že toho má dost panička. Já bych samozřejmě vydržel dvakrát tolik. Panička tedy tvrdí, že ne, že vždycky přeci odpadnu do pelechu a vytuhnu. Jenže mi ještě nedala příležitost dokázat opak. Ta by koukala!
 


Klidím se

16. září 2017 v 12:58 |  Deník
Pro dnešek se raději budu paničce klidit z cesty. Jdou na ni ženské dny. Ráno si mě spletla s páníčkem a snažila se ke mně v posteli přitulit. Nejprve dostala šok, že páníčkovi přes noc narostlo tolik chlupů. Když její mozkové závity konečně zpracovaly, že objímá psa, začala znechuceně prskat chlupy, kterých měla plnou pusu. Dotčeně jsem se na ni podíval, že mi poslintala kožíšek. Vůbec toho nedbala a napruženě mě odstrčila o kousek dál, aby mohla pokračovat v zařezávání.
Při ranním venčení nám dělal společnost uprchlík Bruno. Panička s ním nemluví, naštěstí. Bruno toho dneska moc nedbal a chtěl jí vlepit kopovskýho hudlana. Jenže je to hroznej prcek, takže to musí provádět výskokem vysokým. Panička o to ani trochu nestála, tak jsem jí pomohl a dotěrnýho kopova odehnal. Vysloužil jsem si vřelé díky a obdivný pohled. Hrdě jsem si vyklusával po zbytek vycházky.
Jenže pak jsem na chvíli paničku vypnul. Dělám to často, ale v tutom období to fakt není dobrý. (To se ani páníček neodvažuje doma nahlas dýchat.) Paničku fakt naštvalo, že jsem raději sledoval, jak Bruno obtěžuje jakousi bíglí slečnu, než abych přišel na zavolání. Obešlo se to sice bez drsných výhrůžek, že si ze mne udělá rukavice. O to více, ale propichoval její pohled. Kdyby poblíž byla nějaká zeď, skončil bych přišpendlen za velmi citlivá místa. (Za normálních dnů není neuposlechnutí tak moc těžkým hříchem. Fakt.) Dost děsivá představa, no ne? Takže vymetám nejzazší rohy našeho domova a tiše vyčkávám na akci. Dřív nebo později to paničku přejde a zase s ní bude sranda.

Pauza od agility

14. září 2017 v 20:42 |  Deník
To si zase panička něco vymyslela. Dát si pauzu od agility. Že prej se mi to v hlavě rozleží. A že prej si odpočinu. Snažil jsem se paničku přesvědčit, aby to nedělala. Nebyl to ani trochu dobrej nápad. Nedbala toho. Tři týdny jsme nebyli na cvičáku.
Kdyby mi byla bývala věřila, nebyla by teď skuhrala. Ráno se vyvalila z postele ještě relativně v pořádku. Ranní vycházka proběhla v obvyklém tempu. Následky se začaly projevovat až poté, co dorazila do práce. (Jako jo, možná na tom má dílčí podíl skupina divokých prasat, která ji dneska ráno vyděsila natolik, že sprintovala téměř dva kilometry na autobus.) Nejprve se ozvaly stehenní svaly. Bez okolků musím prásknout, že panička během těch tří týdnů absolutně zapomněla běhat. Motala se mi do cesty, neměla rychlost a o změnách směru se radši vyjadřovat nebudu. Nějakou vinu nese asi i její mozek, který upadl do zpomaleného módu. (A to brzy paničce začne škola. To bude zase doma dusno.) Neměla tedy nejmenší tušení, kam běží levá noha a kam pravá (čti druhá levá). A mě se bude vysmívat, že nevnímám přítomnost mých zadních tlapek. Přitom já to mám určitě těžší. Na rozdíl od ní, běhám po čtyřech.
Mimo jiné se paničce připomněly svaly na rukou a zádech. Těsně před odchodem na cvičák mi s páníčkem upletli nový pešíčky na přetahování. Přetahování, to je moje. A přetahování o něco novýho? To je hotová bomba. Dával jsem do toho všechno. Kdyby panička neměla na botách ťuflíky, které zabraňují tomu, aby se na trávě natáhla jak dlouhá, tak široká, protáhl bych jí okolo cvičáku alespoň třikrát. Tak jsem jí místo toho poštípal ruce. V zápalu hry samozřejmě. Oficiálně tedy nenesu žádnou vinu za nové šrámy a modřiny na paniččiných rukách.
Velmi zajímavou informací pro mě bylo, že panička cítí i břišní svalstvo. To mi úplně nejde na rozum, ale co už. Čím více bolavých svalů, tím lépe si zapamatuje, že pauzy pro ni nejsou dobrý.
Co se mě týče, splnil jsem očekávání. Rozleželo se mi to, odpočinul jsem si. Vyfikl jsem náběh do slalomu napoprvé. Na to jsem opravdu hrdý.
Dospěl jsem k závěru, že pauzy jsou dobrý. Pro mě. Panička by neměla pauzírovat ani trochu. Ideálně by měla navštěvovat cvičák beze mě a cvičit běhání mezi překážkama. No, anebo může častěji potkávat divočáky.

Další články


Kam dál