Srpen 2017

Psí chlupy

31. srpna 2017 v 16:19 Deník
Velmi cennou a důležitou součástí psího těla jsou chlupy. Pro nás psy slouží jako ochrana před zimou i horkem. Mnohem významnější je ale funkce chlupů, co se týče lidí.
Každý správný pes upustí alespoň deset chlupů na centimetr čtvereční. (Popravdě nemám tucha, jak velká plocha to je, ale zní to dost odborně, no ne?) Chlupy dopadají zpravidla na zem. Páníčci provozující adrenalinové sporty mají doma koberce. Psí chlupy mají skvělou vlastnost se do koberců různě zapichovat čili jejich odstraňování zabere minimálně polovinu člověčího života.
Někteří lidé jsou bohužel poučitelní a koberce už zrušili. My psi jsme tak byli nuceni přijít na nové způsoby, jak obohacovat životy lidí o naše ctěné chlupy.
Mezi velmi oblíbený a snadný způsob patří chlupy na oblečení. Ve světě se najdou výrobci, kteří jsou schopni dělat oblečení z látek, které snadno a rychle nachytají hromadu chlupů. Panička má jedny takový kalhoty. Jsou celý polepený mýma chlupama. Nechápu, proč je panička odmítá nosit. Už léta leží na jednom a tom samým místě. Pořád se je zdráhá vyhodit.
Dobrý je taky nechávat chlupy na gaučích, křeslech a ostatním odpočívacím nábytku. Panička měla nějaký čas přes gauč přehazovat deku. Zpočátku jsem ji musel shrnovat, aby se chlupy dostaly tam, kam bylo třeba. Panička pak většinou něco hudrovala a já neměl nervy ty její řeči furt poslouchat. Vynalezl jsem přísně tajný způsob, jak dostat chlupy na gauč krytý dekou, aniž bych tu deku odhrnul. Samozřejmě ho tu nemůžu prozradit. Pak by mohl ke mně dorazit zákaz válení se na gauči, a to nesmím dopustit.
Moje panička má chlupy vůbec nejraději v jídle. Často se vyskytují na namazaném chlebu, v polívce, v knedlících a pozor, také v čerstvě otevřených kelímcích jogurtů, trojúhelníčcích mazacího sýra, paštice a podobně. Návod, jak na to opět nemohu prozradit do éteru. Každej pes si na to musí přijít sám. Naučil jsem to i Romea a panička teď nachází v jogurtech dvojnásobek chlupů.
Baví mě sledovat její zděšený výraz. Odtrhne víčko svého oblíbeného jogurtu a první co vidí, je psí chlup. Jak se tam dostal? To přece není možný. Myšlenky jí kmitají v hlavě a mimické svaly vše dokreslují na jejím obličeji. Patří to mezi mé nejoblíbenější psí bžundy.
Jednou se paničce svěřil páníček, kde všude na svém těle našel psí chlupy. Mám zakázáno se o tom rozepisovat, ale panička se po těch informacích červenala skoro týden. Je tedy jasné, že se psí chlupy nedostávají pouze do lidských úst.
Jako další skvělá místa na zanechávání chlupů mohu doporučit předložky v koupelně, rohožku, postele, čerstvě umyté nádobí, umyvadlo, hadr na vytírání a tašky všeho druhu.

Na památku

29. srpna 2017 v 19:03 Deník
Sice s paničkou nejezdíme pravidelně pást ovce, ale několikrát jsme byli. Mě to baví. Ji by to taky bavilo, kdybychom nebyli každý naladěn na jinou notu. Ona mi do toho panička totiž moc kecá, takže ji musím vypínat a dělat to sám. To se ale paničce vůbec nelíbí. Že prej to takhle nemůže bejt. Fajn. Stejně to máme k ovcím daleko. Jiné zábavy mám dostatek, takže mi to nijak moc neschází.
Pudy mi ale z těla nikdo nevyžene. Občas vyhrajou a já pro zábavu proženu třeba kočku nebo kachny. Panička proti tomu vždycky hrozně protestuje, ale je to taková zábava, že jí vypnu a může si hulákat, co chce.
Jednou jsme byli na nudné výpravě na jezero Laka. Podle paničky to žádná nuda nebyla. Posléze už nebyla, když jsme zmerčil na jezeře několik kachen. Přes paniččinu nevoli jsem je chtěl prohnat. Přineslo by to trochu zábavy. Podle paničky ne. Vybodnul jsme se na její ne a ve chvíli, kdy se mě snažila uvázat k lavičce, jsem vyrazil vší silou vpřed. Prohnat ty opeřený potvory.
Zabral jsem ve chvíli, kdy panička držela otevřenou karabinu vodítka. Jak jsem se rozběhl, vyškubnul jsem jí vodítko z ruky a otevřená karabina paničce skřípla prst. Jelikož o mě měla strach, páč jsem utíkal do neznáma a táhl za sebou vodítko, tak si ani neuvědomovala, že došlo ke zranění. To až když jsem se vrátil spokojenej a mokrej si všimla, že krvácí. V prsteníčku její levé ruky zela díra. Trochu jsem jí ho roztrhl, no. Nic hroznýho. Zpravily to dva stehy na pohotovosti. Musel jsem si teda doma odčinit devadesátikorunový poplatek za ošetření na pohotovosti, ale nebyla to žádná hrůza. Jen jsem vytřel pár pavučin z pod postelí.
Panička čtrnáct dní nosila slušivý obvaz na ruce a skoro vůbec si se mnou nehrála. Že prej jednou rukou se dost blbě přetahuje s dvaceti kily. Byl to teda pěkně tvrdej trest. Žádal jsem zmírnění a snažil se paničku rozveselit tím, že na mě bude mít památku na celej život. Teď, když hodně zlobím, vyhrožuje, že se vdá a tu jizvu schová pod snubák. He, he, bláznivka jedna.

Zrada od paničky

27. srpna 2017 v 14:38 Vyfoceno
Krásné dva roky jsem žil jako jedináček pouze s paničkou. Vychovával jsem si ji k obrazu svému. Obě její ruce drbaly pouze mou maličkost. V případě, že panička chtěla pomazlit cizího psa, byla důrazně upozorněna, ať to nedělá. Úplně nadšená z toho nebyla, protože má ráda psy, že jo. Takže si chtěla hladit i ostatní, že. Jak bych k tomu ale přišel já? Panička nakonec navrhla kompromis, na který jsem neochotně přistoupil. Stálo ji to a pořád bude stát draho. Dobrejch pamlsků totiž nikdy není dost.
Tím, že jsem paniččin ocásek a stal jsem se středem jejího vesmíru (protože proč by se měla zajímat o někoho jiného), vyvstala otázka, co si panička počne, až si bude chtít pořídit druhého psa. Co by se asi tak mohlo stát. Vystěhoval bych ho na chodbu. Panička je jenom moje a na tohle by ani pamlsky nestačily. Vždycky jsem k tomu měl jasný postoj. Žádný další pes se k nám nesmí přidat. Panička má a vždycky bude mít jenom mě. Vždyť od samého začátku tvrdí, že jsem její splněnej sen, tak proč by k nám tahala dalšího psa?!
Jenže ejhle, jednoho dne jsme šli na vycházku s někým dalším. Musím uznat, že ten pán se mi zamlouval. Sice z něj nepadalo nic dobrýho, ale nešetřil drbáním. Měl jen jednu jedinou chybu. Byl s ním pes. Taky borderák. Taky dvouletej. Venku naštěstí bylo dostatek prostrou pro vzájemné ignorování se.
Šli jsme s nimi ven pak ještě jednou. A pak ještě jednou. A pak ještě jednou. Nějakou dobu mi trvalo, než mi to všechno došlo. Paničce se stala ta věc, který lidi říkají zamilování. Úplně nerozumím tomu, co to přesně znamená, ale prostě se furt držela v blízkosti toho pána. A pořád tu byl ten druhej pes. Očekával jsem, že se o to panička postará. Že ho prostě nějakým způsobem odstraní z naší blízkosti. Trval jsem na tom. Ale říkala, že prej se takový věci nedělají.
Návštěvy a vycházky těm dvoum hrdličkám brzy přestaly stačit a že prej se k sobě nastěhujou. Fajn, souhlasil jsem. Vždycky mi v podstatě bylo jedno, kde žijeme. Hlavně že je tam panička.
Bylo mi jasné, že ten druhej pes s námi bude bydlet taky. Je o trochu drobnější než já, takže jsem se rozhodl situaci vzít do vlastních tlapek. Došlo k několika scénám, tvářícím se úplně něvinně pro oko lidské, avšak drsně pro oko psí. Třeba kdo projde první dveřmi do ložnice. Věřil jsem si. Jenže ten druhej mrťafa je mrštnej a sil má stejně jako já. Všechny snahy o vyhnání toho druhého z domu přišly vniveč. Ať už konflikt vyvoval on nebo já, skončilo to vytrhanými chlupy, drobnými šrámy a naštvanými lidmi. Panička byla pevně rozhodnuta naše nevhodné chování ignorovat. Že prej se sžijeme, ať chceme nebo ne.
Samozřejmě jsme nechtěli. Odpor trval několik dní. Do první bouřky. Burácení hromů nás nahnalo do jednoho kouta pod stolem. V tom okamžiku se začalo budovat naše speciální přítelství. To paničce i páníčkovi udělalo hroznou radost. Asi nikdy nebudeme tak velcí kamarádi, abchom spali v jednom pelechu, ale to prej nevadí. Panička nechce zázraky, jen spokojený psiska. To teda nevím, kam dala rozum. Vždyť jeden zázrak se už stal. Přijal jsem toho druhýho a když o něco jde, držím s ním basu. Třeba v šikanování jednoho souseda, ale o to se podělím někdy jindy.
Už se teda nežereme ve dvěřích. I se snažíme neprat se o hračky. Drbat nás můžou oba zaráz, protože rukou mají páníčci dostatek. Do postele se vejdeme všichni čtyři, takže není co řešit. Vlastně je. Máme malej gauč. Dokážeme se tam všichni naskládat, ale je to krajně nepohodlné.
Naše speciální přátelství s Romeem spočívá v tom, že se navzájem respektujeme. Když se nikdo nekouká, provádíme i takový ty kamarádský věci mezi psy, jako je například masáž zubama. Dohodli jsme se, že si pravidelně budeme čůrat na hlavy, aby páníčci nepojali podezření, že se máme rádi. A taky si občas vjedem do chlupů. Hrozně moc drsně u toho vrčíme a ukazujeme zuby na všechny strany. Ve skutečnosti si jenom poslintáme límce. Ale na páníčky to funguje. Nemají šnaci usnout na vavřínech.
Dejme tomu, že jsem tu zradu paničce už skoro odpustil. Co jí ale neodpustím, je její rozhodnutí, že nás bude společně fotit. Ani Romeo se společným focením nesouhlasí. Takže buď já nebo on stávkujeme. Panička je téměř bez šance udělat nám hezkou společnou fotku. Dobře jí tak!

Rychloštěk

26. srpna 2017 v 17:41 Deník
Hlásím návrat z konce světa jménem Chorvatsko. Dál jsem zatím nikdy nebyl. Bylo to velmi, opravdu velmi náročné. Nějaké to plavání, unavování paničky věčným přetahováním se o hračku a zlobení ostatních lidí na pláži (proč bych se oklepával v místech, kde nikdo nebyl, když jsem mohl postříkat úplně cizí lidi, že...) mě každý den natolik zmohlo, že jsem nemohl jinak, než to zabalit a usnout. Abych mohl provozovat mé oblíbené, výše vyjmenované aktivity, musel jsem od paničky vyžadovat přísnou disciplínu. Ráno mě musela nechat prospat, odpoledne a večer také. Pokud mi náhodou chtěla odepřít můj odpočinek, dával jsem jí to sežrat i s úroky. Tak třeba jsem se tvářil, že si chci ještě hrát. Panička odhodila hračku do vody, vyslovila povel drž a musela si pro ni dojít. Voda úplně nejteplejší nebyla. Bylo to pro paničku tedy velmi poučné. Vrátili jsme se zpět do kempu, kde jsem zaujal své oblíbené místo pod Focusem. A čekalo se, dokud se dostatečně nevyspím. Jakmile jsem nabral dostatek sil, mohli jsme zase k moři. To jsem pak musel paničku hrozně moc popohánět, páč se strašně flákala s pobráním všech potřebnejch věcí. Celý týden jsem to musel takto časově organizovat, protože panička to prostě nezvládla. To je pro jednoho psa prostě hrozná fuška. Opravdu doufám, že se panička poučila a na příští dovolenou si připraví lepší rozvrh. Je hrozný, co všechno tu holku musím naučit.

Cesta domů byla dlouhá a náročná. Moc jsem toho nenaspal a pálí mě oči únavou. Nevidím tudíž moc na klávesnici. Delší článek si nechám na jindy. :)


Nazdar sláva výletu :)

19. srpna 2017 v 16:24 Deník
Tak jsme dorazili. Podle toho, jak jsme jeli dlouho, bych čekal nějaké Haf Vegas, ale je to skoro to samé jako u nás za humny u rybníka.... Tráva, písek, voda... Pánička je z toho "hněpi", ale já z toho tolik odvařenej zas nejsem, nebo to alespoň musím předstírat, abych se paničce pomstil, za tu dlouhou cestu. Jo a když se chci napít, tak mě to šimrá na jazyku a nedá se to pít. To voda u nás na rybníku, to je jiné kafe. :) Navíc mě zradil operátor a neběží internet. Poprosil jsem páníčka, který zůstal doma, ale ani ten s tím nic nezmohl. :( Ale hned jak se vrátím podělím se o zážitky kterých určitě bude spousta :)

Česání = mučení

16. srpna 2017 v 17:00 Deník
Panička se zase rozhodla, že mě vyčeše. Nosím si zase v chlupech nějaké ty poklady v podobě semínek a větviček. Prý to tahám do postele. Co je mi po tom? Moje postel to není.
Od doby, co se panička dala dohromady s páníčkem, většinou češe on. Bohužel pro mě. Paničku už jsem si docela vycvičil. S páníčkem to tak dobře nejde. Zpravidla si mě přidrží pod břichem za pindíka a tomu se vskutku špatně vzdoruje.
Naposledy se toho chopila panička. Z trenclí mi už trčelo tolik větviček, že jsem mohl dělat profesionální křoví. Hruď a blatníky na předních tlapkách jsem měl plná semínek plevelů, která jsem poctivě vytahoval předními zuby a rozséval po zahrádce. Sem tam jsem se některým semínkem přidusil.
Mimojiné kudy jsem se hnul, tam zůstala hora chlupů, které už to se mnou nevydržely a vydaly se do světa samy.
Paničce tudíž došla trpělivost. Nachystala kartáč, protáhla si prsty a s odhodláním mě čapla. Ihned jsem z hlouby hrdla začal vyluzovat hluboké, ale prozatím tiché vrčení. Panička toho nedbala a uložila mě do požadované polohy. Narozdíl od páníčka mě češe vleže, protože mě nechce držet za pindíka.
Dokud se kartáčem pohybovala za ušima v okolí hřbetu a mého boku, bylo to celkem v pořádku. Tvářil jsem se sice ublíženě, ale dalo se to snést. Když se pokoušela dostat semínka z blatníků u tlapek, započal jsem s tvrdými výkopy. Pokud by to má anatomie dovolovala, kopal bych do všech stran. Bohužel jsem v tomto pohybu mírně omezen. O to více u toho vypínám drápky, aby kopanec stál za to. Dlouhé šrámy na paniččiných rukou (a občas i obličeji) mluví za své.
V mezičase se i přes povel "Zůstaň ležet!" snažím prchnout. Zatím jsem nenašel správnou strategii, protože mě panička vždycky chytí. Měl bych zakomponovat více rychlosti a méně se snažit o tichošlapnost. Při každém lapení ze sebe vydám o něco hlasitější hluboké zavrčení. To aby si panička uvědomila, že se brzy začnu zlobit.
A brzy znamená opravdu brzy. Následuje pak česání jednoho z nejcitlivějších míst. Trenclí, ve kterých se ukrývají moje kulky. Panička se sice snaží být opatrná, ale nikdy ne dost. Ona takový orgán nevlastní, takže nemá nejmenší tušení, jak moc nepříjemné to je. Tady bych očekával větší pochopení od páníčka. Tan je v tomto ale ještě mnohem větší ras.
Tentokrát už jasně a zřetelně na paničku vrčím, ať toho okamžitě nechá. Dostane se mi výtky, ať se uklidním a držím, že to budu mít rychleji za sebou. Její průpovídky mě vůbec nezajímají a zvýšim tlak ze své strany. Nejprve se pokusím pokousat kartáč. To si ale rychle rozmyslím, protože je to děsivý nástroj. Raději se zakusiji paničce do rukou. Ta se obvykle v tuto chvíli vzdává a smiřuje se s tím, že stále budu sebou nosit větvičky do postele.
Někdy to ale nevzdá a pokračuje. Zdrhnout nemá cenu, protože pevně svírá můj ocas. O ten bych nerad přišel. Patří mezi hlavní komunikační nástroje s ostatními psy.
Nahodím tedy výraz nejvíce týraného psa v širém okolí. Vrčením paničce vyhrožuju, že na ni zavolám Státní veterinární správu. A ti ji zavřou. A mě zabaví. Mezitím občas velmi vysokým tónem v dostatečné hlasitosti štěknu pro nejbližší okolí, aby všichni věděli, že jsem právě týrán a hrozně trpím. Zatím nikdo na tísňovou linku nezavolal, ani mě nikdo nevysvobodil. Nechápu, proč to nefunguje.
Když jsem zbaven všech semínek, větviček a přebytečných chlupů, panička mě propustí na svobodu. Mám paničku opravdu rád, ale když se rozhodne, že dotáhne vyčesávací proces do úplného konce, nemám jinou možnost, než se urazit. Následně se s ní nebavím tak dlouho, dokud neuznám za vhodné, že už by mohla být poučena. Asi to vždycky byla moc krátká doba.

Soukromá válka s Ludvíkem

15. srpna 2017 v 16:17 Vyfoceno
Už jako štěňátko mě panička trápila aparátem s názvem foťák. Ve skutečnosti se její foťák jmenuje Ludvík. Takže když zahlásí, že vyvenčíme Ludvíka, je mi hned jasné, co se bude dít.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na to zvykl. Děsivé oko objektivu hledělo přímo na mě a já se snažil před ním ukrývat do bezpečí. Ideálně do trnitého roští. Panička pak Ludvíka na chvíli schovala a lákala mě ven. Po čase jsem vylezl s kožichem plným trnů a větviček. Tím byla veškerá fotografická snaha paničkou odpískána. Trvala na tom, že na fotkách musím vypadat reprezentativně.
Po čase mě samozřejmě dostala. Pořídila míček na provázku. S ním se jí podařilo mi vyvětlit, že nebudu Ludvíkem sežrán, když se na něj budu koukat. Přesvědčila mě. Přesto jsem vzal výcvik trochu do svých tlapek a naučil paničku, že ne vždycky bude fotografické posvícení. Pokud nemám náladu, žádnou pózu ze mě nevymámí. Ani s míčkem na provázku!
Dost dobře se na paničce dá poznat, když se jí s Ludvíkem nedaří. Na tváři se jí objeví specifický výraz vypovídající o nesprávnem rozpoložení. Jestli je to Ludvíkem nebo paničkou, čert ví. Vždycky té situace využívám a předvádím pózy, o kterých se paničce ani nesnilo. Abych nebyl demotivován, odměňuje mě házením míčku na provázku. Je to moje malý osobní vítězství nad tím pekelným strojem.
Velmi vyjímečně se na souboj s Ludvíkem vykašlu a dopřeju paničce pár povedených záběrů. Zpravidla jí poté tváře žhnou radostí a jsem častován těmi nejmilejšími přezdívkami. Občas z ní dokonce vypadne nějaká dobrota. Dmu se pak pýchou a všem psům v okolí dávám najevo, že jsem profesionální fotomodel. Co na tom sejde, že je to jednou za půl roku.


Rozcestník 1

15. srpna 2017 v 16:16 Vyfoceno

Štěně a první průjem

14. srpna 2017 v 17:21 Deník
Nerad na tuto událost vzpomínám. Mám silný pud zachovávat svůj pelíšek v čistotě. A je jedno, zda jde o pelech psí, byt, či zahradu. Všude, kde se můžu vypsat, nerad čůrám, kakám a blinkám.
Panička, tehdy jako naprostá začátečnice, mi chtěla udělat radost. Koupila nějaký maso s kostí. To povařila a ať prý si na tom pochutnám. Vskutku jsem si pochutnal. Měl jsem ještě plnou tlamu štěněcích jehliček, takže dokonalé obrání masa od kosti mi nedělalo sebemenší problém.
Bydleli jsme s paničkou a ještě jednou slečnou ve společném pokoji. Slečna se mnou moc nekamarádila, tak jsem jí ani nezařadil mezi své tety. Měla ale před postelí úžasnou věc. Fialový, chlupatý kobereček z IKEA. Hrozně rád jsem na něj chodil čůrat. Vypadal trochu jako tráva venku. Sic nebyl zelený, ale co na tom sejde. Nemusel jsem alepoň budit svojí paničku v noci, když jsem ještě nevydržel. Tiše jako myška jsem doťapkal (a že my psi, když chceme, tak opravdu umíme chodit tiše) na kobereček a skropil ho proudem moči. Pak jsem se opět odplížil do svého pelíšku.
Nemusím vám říkat, jak ten kobereček časem smrděl. Panička dělala, jako že nic, že o ničem neví. Taky tu slečnu neměla moc ráda. Když jsme odjeli na víkend, tak ho ona slečna vzala a vyprala. Tudíž jsem celkem často čůral do čerstvého a voňavého. He, he.
Po tom šmakulózním mase mi začalo trochu bublat v bříšku. No co vám budu povídat. Druhý den jsem měl průjem jak cyp. Panička toho dne byla na nějakou dobu pryč se školou a já zesrajdil celičkej pokoj. Většinu jsem se snažil směrovat na onen kobereček. To aby panička neměla moc práce s vytíráním. Bylo toho ale fakt hodně a kapacita koberečku nestačila. Něco málo se mi podařilo roznést na tlapkách. Ale kolem paniččiny postele bylo čisto. Na to jsem dodnes hrozně hrdý.
Samozřejmě jsem ten svinčík špatně snášel. Ušpinil jsem nám náš společnej pelíšek. A toho smradu, co se všude linulo. Škvírou pode dvěřmi se smrad rozšířil do zbytku bytu.
Jakmile jsme zmerčil zarachovení klíče v zámku, nastartoval jsem se na vítání paničky. Bavila se s druhou spolubydlící, která patří mezi mé tety. Hovor utichl ve chvíli, kdy nosní sliznice děvčat zaznamenala, že došlo ke katastrofě. Pomalu se otevřely dveře od pokoje. Radostně jsem vrťánkoval a chtěl obě holky vítat. Když mě spatřily, moc se k tomu neměly. Nechápu proč, vždyť okolo paniččiny postele bylo čisto! Pochvalu jsem bohužel nedostal. Nastal zmatek a já se ocitl ve změti rukou a nohou. Mezitím se okolo míhaly papírové ubrousky a koště s hadrem. Kobereček zmizel v bubnu pračky. Otevřeným oknem proudilo do pokoje dostatečné množství čerstvého vzduchu, takže nedošlo k žádné otravě a byt brzy zase voněl.
Následující dny jsme se s paničkou pochechtávali pod vousy, jak jsem to tomu koberečku nandal. Tak přeci jen měla radost. Když jsme se vrátili po víkendu stráveném u rodiny, kobereček byl fuč. Navždy. Slečna nepřekousla, že byl pročůrán a prokakán na niť.

Jak to všechno začalo

13. srpna 2017 v 16:42 Deník
Jednoho krásného lispopadového dne se stala velmi důležitá událost. Prdelkou napřed byl na svět přiveden malý borderáček s černým flekem na pindíku, jenž vyvoval všeobecné pobavení všech přítomných. Od té doby, se mi pořád někdo směje. Hlavně panička. Ale abych se vrátil ke svému "dětství". Vyrůstal jsem se čtyřmi sourozenci. Mám tři ségry a jednoho bráchu. Máma Enola se o nás pečlivě starala. Když nám začaly růst zuby, prchala od nás a snažila se uchránit své rozbolavělé břicho před námi, malými piraněmi.
Ve čtyřech týdnech jsme byli odstěhováni z tepla domova do venkovního bivaku. Nelíbilo se to nám, ani mámě. Protesty byly marné, ale zato vyčerpávající. Brzy jsme vyšichni usnuli. Po probuzení už si nikdo po našem pokojíčku v domě nestýskal. Otevřely se nám nové možnosti. Běhali jsme s ostaními psy, pozorovali ovce, okusovali tkanaičky návštěvám a rochnili se v hlíně.
Někdy mezi vší tou zábavou se na mě byla podívat tehdy budoucí panička. Neměl jsem na ni ani trochu času. Zajímalo mě všechno ostatní a hlavně jídlo. Prý z toho tenkrát byla trochu v rozpacích, ale nevzdala se. O několik týdnů později si pro mě přijela. Toho dne jsem absolvoval svoji první jízdu vlakem, kterou jsem celou prospal.
Naše společné dobrodružství ze začalo psát mou první obří louží, kterou jsem vytvořil v Brně na nádraží. Panička chvíli žasla nad množsvím moči, které ze mě vyšlo. Nechápala, kam se ten hektolitr do toho štěněte vešel. Bylo to pro ni poučné, protože od té doby všude tahala alespoň tři balení svačinových ubrousků.