Česání = mučení

16. srpna 2017 v 17:00 |  Deník
Panička se zase rozhodla, že mě vyčeše. Nosím si zase v chlupech nějaké ty poklady v podobě semínek a větviček. Prý to tahám do postele. Co je mi po tom? Moje postel to není.
Od doby, co se panička dala dohromady s páníčkem, většinou češe on. Bohužel pro mě. Paničku už jsem si docela vycvičil. S páníčkem to tak dobře nejde. Zpravidla si mě přidrží pod břichem za pindíka a tomu se vskutku špatně vzdoruje.
Naposledy se toho chopila panička. Z trenclí mi už trčelo tolik větviček, že jsem mohl dělat profesionální křoví. Hruď a blatníky na předních tlapkách jsem měl plná semínek plevelů, která jsem poctivě vytahoval předními zuby a rozséval po zahrádce. Sem tam jsem se některým semínkem přidusil.
Mimojiné kudy jsem se hnul, tam zůstala hora chlupů, které už to se mnou nevydržely a vydaly se do světa samy.
Paničce tudíž došla trpělivost. Nachystala kartáč, protáhla si prsty a s odhodláním mě čapla. Ihned jsem z hlouby hrdla začal vyluzovat hluboké, ale prozatím tiché vrčení. Panička toho nedbala a uložila mě do požadované polohy. Narozdíl od páníčka mě češe vleže, protože mě nechce držet za pindíka.
Dokud se kartáčem pohybovala za ušima v okolí hřbetu a mého boku, bylo to celkem v pořádku. Tvářil jsem se sice ublíženě, ale dalo se to snést. Když se pokoušela dostat semínka z blatníků u tlapek, započal jsem s tvrdými výkopy. Pokud by to má anatomie dovolovala, kopal bych do všech stran. Bohužel jsem v tomto pohybu mírně omezen. O to více u toho vypínám drápky, aby kopanec stál za to. Dlouhé šrámy na paniččiných rukou (a občas i obličeji) mluví za své.
V mezičase se i přes povel "Zůstaň ležet!" snažím prchnout. Zatím jsem nenašel správnou strategii, protože mě panička vždycky chytí. Měl bych zakomponovat více rychlosti a méně se snažit o tichošlapnost. Při každém lapení ze sebe vydám o něco hlasitější hluboké zavrčení. To aby si panička uvědomila, že se brzy začnu zlobit.
A brzy znamená opravdu brzy. Následuje pak česání jednoho z nejcitlivějších míst. Trenclí, ve kterých se ukrývají moje kulky. Panička se sice snaží být opatrná, ale nikdy ne dost. Ona takový orgán nevlastní, takže nemá nejmenší tušení, jak moc nepříjemné to je. Tady bych očekával větší pochopení od páníčka. Tan je v tomto ale ještě mnohem větší ras.
Tentokrát už jasně a zřetelně na paničku vrčím, ať toho okamžitě nechá. Dostane se mi výtky, ať se uklidním a držím, že to budu mít rychleji za sebou. Její průpovídky mě vůbec nezajímají a zvýšim tlak ze své strany. Nejprve se pokusím pokousat kartáč. To si ale rychle rozmyslím, protože je to děsivý nástroj. Raději se zakusiji paničce do rukou. Ta se obvykle v tuto chvíli vzdává a smiřuje se s tím, že stále budu sebou nosit větvičky do postele.
Někdy to ale nevzdá a pokračuje. Zdrhnout nemá cenu, protože pevně svírá můj ocas. O ten bych nerad přišel. Patří mezi hlavní komunikační nástroje s ostatními psy.
Nahodím tedy výraz nejvíce týraného psa v širém okolí. Vrčením paničce vyhrožuju, že na ni zavolám Státní veterinární správu. A ti ji zavřou. A mě zabaví. Mezitím občas velmi vysokým tónem v dostatečné hlasitosti štěknu pro nejbližší okolí, aby všichni věděli, že jsem právě týrán a hrozně trpím. Zatím nikdo na tísňovou linku nezavolal, ani mě nikdo nevysvobodil. Nechápu, proč to nefunguje.
Když jsem zbaven všech semínek, větviček a přebytečných chlupů, panička mě propustí na svobodu. Mám paničku opravdu rád, ale když se rozhodne, že dotáhne vyčesávací proces do úplného konce, nemám jinou možnost, než se urazit. Následně se s ní nebavím tak dlouho, dokud neuznám za vhodné, že už by mohla být poučena. Asi to vždycky byla moc krátká doba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama