Zrada od paničky

27. srpna 2017 v 14:38 |  Vyfoceno
Krásné dva roky jsem žil jako jedináček pouze s paničkou. Vychovával jsem si ji k obrazu svému. Obě její ruce drbaly pouze mou maličkost. V případě, že panička chtěla pomazlit cizího psa, byla důrazně upozorněna, ať to nedělá. Úplně nadšená z toho nebyla, protože má ráda psy, že jo. Takže si chtěla hladit i ostatní, že. Jak bych k tomu ale přišel já? Panička nakonec navrhla kompromis, na který jsem neochotně přistoupil. Stálo ji to a pořád bude stát draho. Dobrejch pamlsků totiž nikdy není dost.
Tím, že jsem paniččin ocásek a stal jsem se středem jejího vesmíru (protože proč by se měla zajímat o někoho jiného), vyvstala otázka, co si panička počne, až si bude chtít pořídit druhého psa. Co by se asi tak mohlo stát. Vystěhoval bych ho na chodbu. Panička je jenom moje a na tohle by ani pamlsky nestačily. Vždycky jsem k tomu měl jasný postoj. Žádný další pes se k nám nesmí přidat. Panička má a vždycky bude mít jenom mě. Vždyť od samého začátku tvrdí, že jsem její splněnej sen, tak proč by k nám tahala dalšího psa?!
Jenže ejhle, jednoho dne jsme šli na vycházku s někým dalším. Musím uznat, že ten pán se mi zamlouval. Sice z něj nepadalo nic dobrýho, ale nešetřil drbáním. Měl jen jednu jedinou chybu. Byl s ním pes. Taky borderák. Taky dvouletej. Venku naštěstí bylo dostatek prostrou pro vzájemné ignorování se.
Šli jsme s nimi ven pak ještě jednou. A pak ještě jednou. A pak ještě jednou. Nějakou dobu mi trvalo, než mi to všechno došlo. Paničce se stala ta věc, který lidi říkají zamilování. Úplně nerozumím tomu, co to přesně znamená, ale prostě se furt držela v blízkosti toho pána. A pořád tu byl ten druhej pes. Očekával jsem, že se o to panička postará. Že ho prostě nějakým způsobem odstraní z naší blízkosti. Trval jsem na tom. Ale říkala, že prej se takový věci nedělají.
Návštěvy a vycházky těm dvoum hrdličkám brzy přestaly stačit a že prej se k sobě nastěhujou. Fajn, souhlasil jsem. Vždycky mi v podstatě bylo jedno, kde žijeme. Hlavně že je tam panička.
Bylo mi jasné, že ten druhej pes s námi bude bydlet taky. Je o trochu drobnější než já, takže jsem se rozhodl situaci vzít do vlastních tlapek. Došlo k několika scénám, tvářícím se úplně něvinně pro oko lidské, avšak drsně pro oko psí. Třeba kdo projde první dveřmi do ložnice. Věřil jsem si. Jenže ten druhej mrťafa je mrštnej a sil má stejně jako já. Všechny snahy o vyhnání toho druhého z domu přišly vniveč. Ať už konflikt vyvoval on nebo já, skončilo to vytrhanými chlupy, drobnými šrámy a naštvanými lidmi. Panička byla pevně rozhodnuta naše nevhodné chování ignorovat. Že prej se sžijeme, ať chceme nebo ne.
Samozřejmě jsme nechtěli. Odpor trval několik dní. Do první bouřky. Burácení hromů nás nahnalo do jednoho kouta pod stolem. V tom okamžiku se začalo budovat naše speciální přítelství. To paničce i páníčkovi udělalo hroznou radost. Asi nikdy nebudeme tak velcí kamarádi, abchom spali v jednom pelechu, ale to prej nevadí. Panička nechce zázraky, jen spokojený psiska. To teda nevím, kam dala rozum. Vždyť jeden zázrak se už stal. Přijal jsem toho druhýho a když o něco jde, držím s ním basu. Třeba v šikanování jednoho souseda, ale o to se podělím někdy jindy.
Už se teda nežereme ve dvěřích. I se snažíme neprat se o hračky. Drbat nás můžou oba zaráz, protože rukou mají páníčci dostatek. Do postele se vejdeme všichni čtyři, takže není co řešit. Vlastně je. Máme malej gauč. Dokážeme se tam všichni naskládat, ale je to krajně nepohodlné.
Naše speciální přátelství s Romeem spočívá v tom, že se navzájem respektujeme. Když se nikdo nekouká, provádíme i takový ty kamarádský věci mezi psy, jako je například masáž zubama. Dohodli jsme se, že si pravidelně budeme čůrat na hlavy, aby páníčci nepojali podezření, že se máme rádi. A taky si občas vjedem do chlupů. Hrozně moc drsně u toho vrčíme a ukazujeme zuby na všechny strany. Ve skutečnosti si jenom poslintáme límce. Ale na páníčky to funguje. Nemají šnaci usnout na vavřínech.
Dejme tomu, že jsem tu zradu paničce už skoro odpustil. Co jí ale neodpustím, je její rozhodnutí, že nás bude společně fotit. Ani Romeo se společným focením nesouhlasí. Takže buď já nebo on stávkujeme. Panička je téměř bez šance udělat nám hezkou společnou fotku. Dobře jí tak!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama