Září 2017

Víkendový budíček

24. září 2017 v 21:18 Deník
My psi máme rádi rutinu. Čili když každý všední den zazvoní paniččin budík přesně v 6:30, je všechno v naprostém pořádku. Následuje ranní venčení, krmení a odchod paničky do práce. Od pondělí do pátku takhle krásně fungujeme. Každé ráno to samé a já jsem šťastný jako blecha. Úplně stejně to vyhovuje i Romeovi.
Ale pracovních dnů je celkem pět. Celý týden má dní sedm. To znamená, že dva dny jsme mimo rutinu. Což je absolutně nevyhovující a nežádoucí. Panička s páníčkem jsou opačného názoru. Jenže my s Romeem se jen tak odbýt nenecháme.
Tím, že panička pravidelně vstává tak brzy, zvykla si na kratší příděl spánku. Takže i když se rozhodne ponocovat, ráno je vzhůru v poměrně přijatelnou hodinu. Na rozdíl od páníčka, který umí prospat půl dne. Prej mu to panička závidí, ale vůbec nechápu proč. Vždyť jí děláme vždycky tu nejmilejší psí společnost.
Samozřejmě se stává, že se panička rozhodne si o víkendu přispat. Takováhle cochcárna je naprosto nepřípustná. Byl jsem tedy nucen to vzít do vlastních tlapek. Romeo v tom se mnou drží basu. Ve dvou se prostě snáze vydírá.
Jakmile uznám, že nastala ta správná hodina, což klidně může být v pět ráno, začnu paničku pomalu probouzet k životu. Trpělivě vyčkám na její letmé zavrtění. V takovém okamžiku je schopna vnímat. Urychleně vstanu, při čemž mi podjedou všechny čtyři tlapky a co nejhlasitěji se projdu okolo celé ložnice. Na naší plovoučce moje drápky neuvěřitelně krásně klapou. Je to teprve začátek a panička je pořád z větší části v limbu. Moje ťapkání ale vždycky vede k tomu, že se po chvíli rozhodne pro změnu polohy. To znamená, že se zavrtí o něco více. Já se musím v tu chvíli velmi rychle a s ještě větším dupáním přesunout k její polovině postele. Po tomto už panička vnímá všechny zvuky. Pořád je ale přesvědčena, že bude spát dál. Snaží se dostat zpátky do limbu. Tady mi do karet hraje to, že nerada poslouchá moje čamtání pindíka. A v tichosti brzkého rána se ten zvuk dost dobře rozléhá. Čamtám monotonně ve stále stejném tempu. Je to divný, ale ona při tom není schopna usnout. Na její nevrlé mlasknutí toho nechám. Vytváří to dojem, že přeci jen bude moci spát dál. Jenže to je naprosto chybná domněnka. Svým bystrým sluchem rozeznám každé paniččino větší vydechnutí, na které reaguji patřičným dupáním po podlaze. Toto stačí zopakovat tak třikrát. Pak už je panička plně vzhůru, ale pořád se ještě nemá k tomu vylézt z postele. Otočí se na záda a kouká do stropu. Otevření jejích očí už je jen krůček od mého vítězství.
Usadím se na úplném kraji paniččina zorného pole a usilovně ji pozoruji. Chce, abych si myslel, že mě nevidí. Její mimické svaly ale všechno prozradí. Nenápadně se centimetr po centimetru posunuji tak, aby mě jasně a zřetelně viděla. Nasadím nejroztomilejší psí výraz. Obvyklou reakcí je, že se otočí a dělá, že spí. Začnu znova od dupání, dokud se opět nedostane na záda s upřeným pohledem do stropu. Jsem mladý, chytrý a trpělivý, takže celý proces prostě opakuju, dokud se nedostanem do zdárného finále, kterým je paniččino vylezení z postele. Následuje ranní venčení a krmení.
Jak už jsem zmiňoval, ve dvou se lépe vydírá. Pustíme-li se do toho společně s Romeem, dostaneme paničku z postele mnohem dříve. Romeo to dokonce vylepšil o vynucené drbání. Nacpe se paničce pod ruce tak, aby ho musela drbat. Tím dojde k rozproudění krve v jejím těle a vyleze ještě o něco dřív.
Páníčka samozřejmě necháváme vyspat dosyta.

Bloudící panička

23. září 2017 v 15:13 Deník
Nemám já to s paničkou vůbec jednoduché. Přesvědčit ji k nějakým výkonům je opravdu náročný úkol. Není nijak zvlášť sportovně založena. Rychle utíká pokud hrozí, že jí ujede vlak a musela by hodinu čekat na další. Po tomto sportovním výkonu se dává do kupy minimálně týden. Je teda pravda, že při tom na zádech táhne asi dvacetikilovou krosnu plnou věcí pro moji maličkost. A prokličkovat mezi všemi těmi lidmi na peronech, když můj konec vodítka běží jinudy než konec, který drží panička, je fuška. Jednou to mělo skoro katastrofický konec. Ona to teda pro paničku vzhledem k její stydlivosti katastrofa byla. Dobíhali jsme od zpožděného rychlíku, kličkovali mezi lidmi a z ničeho nic se před námi vyloupl sloup. U sloupu stál odpadkový koš. Nedaleko od koše se okolím kochala nádražní zřízenkyně v oranžové vestě. Z kombinace těchto nevinných věcí a té paní se velmi rychle stalo malé peklo. Byl jsem pevně rozhodnut, ze které strany sloup s košem oběhnout. Panička ale byla jiného názoru a chtěla to vzít z druhé strany. Měla pocit, že tam bylo víc místa. A já jako hodný a poslušný pes jsem tedy na poslední chvíli změnil názor a rozhodl se následovat paničku. Abych jí udělal radost. Později jsem nabyl přesvědčení, že jsem to neměl dělat. Odpadkové koše bohužel nemají schopnost uhýbat. Myslel jsem, že mi to vyjde a těsně odpaďák minu. A vyšlo mi to úplně přesně. Sejmul jsem koš vlastní hlavou. Byla to rána jako z děla. Měl jsem na sobě ještě náhubek. Kovový. Srážka kovu s kovem přitáhla pohledy všech lidí na peroně. S napětím sledovali kymácející se koš. K paniččině radosti košík balanc neudržel a s ohlušujícím zařinčením se svalil na zem. To probudilo kochající se nádražní zřízenkyni v oranžové vestě. Věnovala nám velmi milý pohled a dlouhé héj, které za námi doznívalo až do nádražní budovy. Panička dělala, že jsme neviditelní. Srdce jí bušilo až v krku. Hrozně se totiž bála, že nádražní zřízenkyně v oranžové vestě po nás půjde. Ale dobře to pro nás dopadlo. Přestup jsme stihli a ta nádražní zřízenkyně v oranžové vestě na nás brzy zapomněla.
Takže to by bylo k rychlosti a kličkování. Mnohem horší je to s orientací. Plzeňské nádraží je v dlouhodobé rekonstrukci a panička je naprosto ztracená. Takže sice běží a kličkuje, ale vůbec netuší, kam má směřovat. A úplně stejně to vypadá na cvičáku. Panička celkem obstojně běží (fakt se v poslední době snaží), kličkuje mezi překážkama, ale správnou trasu si nepamatuje. Motáme se pak po parkuru jako větři v bedně. Já nevím, kde mi hlava stojí a kam běžet předníma a kam zadníma tlapkama. Zpravidla to dopadá tak, že panička se rozhodne někam běžet, když se odrážím ke skoku přes překážku. Maximálně se snažím paničče vyhovět a běžet podle jejího přání. Celá skočka pak se zařinčením padá k zemi (stejně jako ten odpaďák). Přitáhne to pozornost ostatních z celého cvičáku a napjatě sledují to naše představení (stejně jako lidé na nádraží). Panička se začne hrozně moc stydět a nejraději by zmizela (opět podobnost s nádražím).
Nejsmutnější na tom ale je ta paniččina mizerná orientace. Ona dokonce zabloudila v IKEA! Vždyť tam na zemi mají šipky, kudy se má chodit. Zvažuju návrh zavedení výrazných šipek i mezi překážky na parkuru. Páníček by určitě věděl, jak něco takovýho vyrobit. Pak ještě sehnat nějaký lejstro od lidskýho doktora, že je to nutná pomůcka, bez které se panička neobejde. To by sloužilo pro organizátory závodů. Protože jen tak by to asi neprošlo. A já bych tak rád jednou jezdil porovnávat síly s ostatními psy. Jenže pokud bude paniččino bloudění stále sloužit pro pobavení okolních přihlížejících, tak nikam nepojedeme. To prostě nemůžu jako mladý a šikovný pes dopustit!

Pavouk

19. září 2017 v 16:56 Deník
Balím si svých pět švestek a akutně se stěhuji. Panička ráno zahlídla mega obřího pavouka, kterak lezl po zemi směrem k pelíšku. Já naštěstí tu čest zatím neměl. Ovšem, výraz v paniččině tváři k vyvoláni paniky bohatě stačil.
Panička nesnáší cokoliv, co má více než čtyři nohy a nepatří to do řádu savců. Já jako mladý a inteligentní pes jsem to od ní okoukal. Nechňapu po ničem létajícím, projde-li okolo mravenec, stěhuji se o deset metrů dál a následně důkladně zkontroluji, jestli mi něco neleze po tlapkách. Pištět jako panička neumím, ale to ničemu nevadí. Panické oklepávání a hlasité očichávání všech smítek, zda se nejedená o borderkožravého hmyzáka, to dokonale nahrazuje.
Pokud před něčím prchá panička, prchám taky. V tomhle ohledu má moji naprostou důvěru. Než jsme poznali páníčka s Romeem, častokrát jsme byli nuceni prchnout z bezpečí našeho pokoje. Ve chvíli, kdy tam vlezla nějaká osminohá potvora (a je jedno, jestli mikroskopická nebo obří), se stával pokoj nebezpečným. Za pomoci drsné chemie se panička pokusila zachránit naše věci. Samozřejmě marně. Pavouk zalezl do nejužší škvíry a nebyl biolitem tknut. Zato za paničkou se pak táhla pachová stopa biolitu ještě týden.
Občas nějakého hmyzáka zmerčím sám. Prchám i před hlasitěji bzučící masařkou. Panička se mi směje a prchá se mnou. Její chování absolutně nedává smysl, ale jsem rád, že mě v tom nenechává samotného. Nebo se před hmyzákem snažím zmizet jako pára nad hrncem. Potichoučku, polehoučku, po špičkách. Hlavně tak, aby si toho nevšiml hmyzák. Když mám pocit, že jsem se dostal na bezpečné místo, důkladně zkontroluji všechna smítka. Pár jich vdechnu, část ochutnám a až pak mohu zkontrolovat tlapky. Po tom všem usnu jako dudek. Je to velmi vyčerpávající proces.
Od doby, co nás adoptoval páníček, jsou pavouci zachráněni. To on je vždycky jemně chytá a vynáší ven. To on zabraňuje paničce, aby po nich hystericky šlapala. To on sundavá paničku z lustru, když náhodou přijde pavouk na návštěvu a jsme sami doma. Vysvětluje pak oněm pavoukům, ať se nebojí, že my s paničkou se jich bojíme mnohem víc. Je to zkrátka náš hrdina, i když z nás většinou má srandu.
Ale teď, teď udělal pěknou podpásovku. Nechává u nás bydlet toho mega pavouka, kterýho panička ráno viděla. Prej tu bydlí už víc než tejden! Z páníčka úplně srší spokojenost, jaká super sranda se mu na nás povedla. Tohle je prostě vrchol. Takže jsem sbalený a čekám, jestli panička půjde taky. Alespoň do doby, než se ta děsivá potvora odstěhuje. Panička totiž od páníčka definitivně odejít nechce. (Ale zasloužil by si to.) Možná přistoupím na její nápad, že necháme mega pavouka napospas Romeovi. On to řeší po svém. Tlapičkama. Co neuteče nebo neuletí, to skončí rozmáznuté na podlaze.

K noze!

17. září 2017 v 16:24 Deník
Opět po uherském roce se panička rozhodla, že půjdeme ven cvičit. Čímž myslela opravdu něco dělat. Rychle jsem ji tedy vyvedl z jejího omylu. Já rozhodně netoužil něco opravdu dělat.
Panička se sebou vzala můj oblíbenej děrovanej míček. Tiše jsem se zaradoval, že mohu na paniččiných rukách udělat nové šrámy.
Hraju si moc rád. Už cestou na louku jsme s míčkem řádili. Běhal jsem, skákal jsem a chvíli to vypadalo, že panička na cvičení zapomene. Nestalo se tak. Na louce doproběhlo rozehřívání a začala povelovat.
"K noze."
Cožeto? Koukám, jako bych to nikdy neslyšel.
"K noze pojď." Evidentně to myslí vážně. Tak jsem si z ní trochu vystřelil.
"K noze."
Sednu si.
"K noze."
Dělám trpaslíka.
"K noze."
Dělám styď se.
"K noze."
Lehnul jsem si.
"K noze."
Válím sudy.
"K noze."
Sednu si před paničku a dychtivě hledím na míček. Polopaticky jsem byl doveden do pozice k noze. To aby mi panička mohla ten míček hodit bez výčitek svědomí. Ještě jednou si to zopakujeme pro její lepší pocit a pak konečně smutně svěsí ramena a vzdá snahu o cvičení.
Hrajeme pak moje oblíbený tríčky, dokud panička nezavelí, že už toho bylo dost. V překladu to znamená, že toho má dost panička. Já bych samozřejmě vydržel dvakrát tolik. Panička tedy tvrdí, že ne, že vždycky přeci odpadnu do pelechu a vytuhnu. Jenže mi ještě nedala příležitost dokázat opak. Ta by koukala!

Klidím se

16. září 2017 v 12:58 Deník
Pro dnešek se raději budu paničce klidit z cesty. Jdou na ni ženské dny. Ráno si mě spletla s páníčkem a snažila se ke mně v posteli přitulit. Nejprve dostala šok, že páníčkovi přes noc narostlo tolik chlupů. Když její mozkové závity konečně zpracovaly, že objímá psa, začala znechuceně prskat chlupy, kterých měla plnou pusu. Dotčeně jsem se na ni podíval, že mi poslintala kožíšek. Vůbec toho nedbala a napruženě mě odstrčila o kousek dál, aby mohla pokračovat v zařezávání.
Při ranním venčení nám dělal společnost uprchlík Bruno. Panička s ním nemluví, naštěstí. Bruno toho dneska moc nedbal a chtěl jí vlepit kopovskýho hudlana. Jenže je to hroznej prcek, takže to musí provádět výskokem vysokým. Panička o to ani trochu nestála, tak jsem jí pomohl a dotěrnýho kopova odehnal. Vysloužil jsem si vřelé díky a obdivný pohled. Hrdě jsem si vyklusával po zbytek vycházky.
Jenže pak jsem na chvíli paničku vypnul. Dělám to často, ale v tutom období to fakt není dobrý. (To se ani páníček neodvažuje doma nahlas dýchat.) Paničku fakt naštvalo, že jsem raději sledoval, jak Bruno obtěžuje jakousi bíglí slečnu, než abych přišel na zavolání. Obešlo se to sice bez drsných výhrůžek, že si ze mne udělá rukavice. O to více, ale propichoval její pohled. Kdyby poblíž byla nějaká zeď, skončil bych přišpendlen za velmi citlivá místa. (Za normálních dnů není neuposlechnutí tak moc těžkým hříchem. Fakt.) Dost děsivá představa, no ne? Takže vymetám nejzazší rohy našeho domova a tiše vyčkávám na akci. Dřív nebo později to paničku přejde a zase s ní bude sranda.

Pauza od agility

14. září 2017 v 20:42 Deník
To si zase panička něco vymyslela. Dát si pauzu od agility. Že prej se mi to v hlavě rozleží. A že prej si odpočinu. Snažil jsem se paničku přesvědčit, aby to nedělala. Nebyl to ani trochu dobrej nápad. Nedbala toho. Tři týdny jsme nebyli na cvičáku.
Kdyby mi byla bývala věřila, nebyla by teď skuhrala. Ráno se vyvalila z postele ještě relativně v pořádku. Ranní vycházka proběhla v obvyklém tempu. Následky se začaly projevovat až poté, co dorazila do práce. (Jako jo, možná na tom má dílčí podíl skupina divokých prasat, která ji dneska ráno vyděsila natolik, že sprintovala téměř dva kilometry na autobus.) Nejprve se ozvaly stehenní svaly. Bez okolků musím prásknout, že panička během těch tří týdnů absolutně zapomněla běhat. Motala se mi do cesty, neměla rychlost a o změnách směru se radši vyjadřovat nebudu. Nějakou vinu nese asi i její mozek, který upadl do zpomaleného módu. (A to brzy paničce začne škola. To bude zase doma dusno.) Neměla tedy nejmenší tušení, kam běží levá noha a kam pravá (čti druhá levá). A mě se bude vysmívat, že nevnímám přítomnost mých zadních tlapek. Přitom já to mám určitě těžší. Na rozdíl od ní, běhám po čtyřech.
Mimo jiné se paničce připomněly svaly na rukou a zádech. Těsně před odchodem na cvičák mi s páníčkem upletli nový pešíčky na přetahování. Přetahování, to je moje. A přetahování o něco novýho? To je hotová bomba. Dával jsem do toho všechno. Kdyby panička neměla na botách ťuflíky, které zabraňují tomu, aby se na trávě natáhla jak dlouhá, tak široká, protáhl bych jí okolo cvičáku alespoň třikrát. Tak jsem jí místo toho poštípal ruce. V zápalu hry samozřejmě. Oficiálně tedy nenesu žádnou vinu za nové šrámy a modřiny na paniččiných rukách.
Velmi zajímavou informací pro mě bylo, že panička cítí i břišní svalstvo. To mi úplně nejde na rozum, ale co už. Čím více bolavých svalů, tím lépe si zapamatuje, že pauzy pro ni nejsou dobrý.
Co se mě týče, splnil jsem očekávání. Rozleželo se mi to, odpočinul jsem si. Vyfikl jsem náběh do slalomu napoprvé. Na to jsem opravdu hrdý.
Dospěl jsem k závěru, že pauzy jsou dobrý. Pro mě. Panička by neměla pauzírovat ani trochu. Ideálně by měla navštěvovat cvičák beze mě a cvičit běhání mezi překážkama. No, anebo může častěji potkávat divočáky.

Nový obojek

13. září 2017 v 16:30 Deník
Když před čtyřmi a půl roky panička pořizovala výbavičku pro štěně, došlo i na rozhodování o barvě. To je totiž hrozně důležitý, že jo. Prostě ženská. Její nejoblíbenější barvou je zelená. Měl jsem tedy být sladěn do zelené. Ze všech sil jsem se snažil co nejdéle nosit neutrálně šedý štěněčí obojek. Bohužel to nešlo navždy a musel jsem se podvolit barvičkám.
Jenže panička je trdlo. Vybrala si v jednom internetovém obchodě obojek i vodítko. Od stejné firmy. A samozřejmě to chtěla ve stejné barvě. U obojku zaklikla zelenou barvu. U vodítka zapomněla zakliknout zelenou barvu. Přišlo tedy červené vodítko, které je v obchodě předvoleno. Na paničku z toho šli málem mdloby. Nemohla mě přeci vystrojit do tolika barev. Mně to tedy bylo upřímně jedno. Více jsem se staral o to, aby panička vzala ven správnou hračku a pořádnou zásobu dobrot.
Když se panička vzpamatovala, urychleně vyhledala obojek v červené barvě. Vložila ho do virtuálního košíku a po odeslání objednávky vyhlížela každý den pošťačku s balíčkem. Chvíli jsem si myslel, že snad kvůli tomu i přestaneme chodit ven. Ale naštěstí jsem se ještě vešel do štěněcího, krásně neutrálně šedého obojku.
Proč se panička rozhodla tak, jak se rozhodla se asi nikdy nedozvím. Zelená barva je jí bližší, a přesto se rozhodla vystrojit mě do červené. (Ten zelený obojek jsem na sobě nikdy neměl. Teď ho nosí Romeo.)
Tou červenou barvou na sebe ušila past. Každej si na první pohled myslí, že jsem fena. A tak už čtyři roky panička poslouchá, jaká jsem hezká holčička. Načež odvětí, že jsem pes. Od dotyčného se jí dostane zvídavé otázky, proč pes a červená? A panička se skřípěním zubů ze sebe vypotí, že je to přeci jedno. V duchu pak dodá, že černobílá a červená se k sobě prostě hodí.
Časem jí to začalo lézt krkem natolik, že nechávala lidi v tom, že jsem fena. Což se mě velmi silně dotýká. Brzy tomu snad bude konec. Panička se opět vrátila k zelené. Ano, máme nové zelené vodítko. Můj starý červený obojek začíná odcházet do nebe pro psí vybavení. Plastová spona už nedrží a ráda se sama od sebe rozpojí v tu nejnevhodnější chvíli. Třeba když panička chce nastoupit do autobusu a já jsem zásadně proti. A v létě v Chorvatsku slaná voda dala co proto kovovému kroužku na připnutí vodítka. Je teď úchvatně rezavý a barví mi chlupy pod krkem. Takže koupě nového obojku je nutná.
Naskýtá se otázka, jak se s tím panička popere? Brzy to bude měsíc, co jsme od moře zpátky. Stále se nerýsuje nic, co by novou výstroj připomínalo. Ona si totiž nemůže vybrat! Tu jí do oka padne obojek s ovečkovým vzorem. Pak s bordekovým vzorem. Následně najde obojek s agilitním vzorem a problém je na světě. Všechno nasvědčuje tomu, že si nikdy nevybere. Kdyby to bylo na mně, všechnu výstroj bych vyhodil a zavedl cochcárnu. Proti tomu z nějakého neznámého důvodu panička furt brojí. Nemám to s ní vůbec jednoduché. Po nocích jí tajně našeptávám, ať teda pořídí obyčejný jednobarvný obojek. Ať se vykašle na vzory a vybere hlavně něco, co mě nebude tahat za chlupy. Snad si dá říct.

Kouzelná zaříkávadla

12. září 2017 v 21:24 Deník
Máme přesně tři kouzelná zaříkávadla, která na 99 % fungují. Mohlo by se říci, že tři jsou málo. Ale pro můj spokojený život s paničkou bohatě stačí. Využíváme je denně. Chtěl jsem je seřadit podle důležitosti, ale jsem schopen určit pouze poslední místo. Takže upozorňuji, že pořadí zaříkávadel je čistě náhodné.

"Buď tady hodnej, já se vrátim."
Tuhle kouzelnou formulku mi panička opakuje pokaždé, když mě nechává samotného doma. Zpravidla ji vyřkne čtyřikrát za sebou, což jí oplácím smutnějšíma a smutnějšíma očima. O to hůř se pak paničce odchází z domova.
Pamatuju si, jak jednou šla vynést koš, aniž by vyslovila tuto kouzelnou větu. Zazpíval jsem tedy tesknou ódu na celý panelák. Než se panička vrátila, stáli u našich dveří sousedé ze všech sedmi pater. Panička se celá ruda prodrala tím davem domů, vydýchala se do papírového pytlíku a předsevzala si, že už nikdy, nikdy, nikdy nesmí zapomenout se se mnou rozloučit.
A tak už máme čtyři roky stejný loučící rituál. Pozor, že dělám smutné oči neznamená, že jsem nešťastný z paniččina odchodu. Jsem rád, že se mohu v klidu prospat. Pohodlně si ustelu předložky v koupelně a relaxuji až do paniččina příchodu. Tím pohledem jenom zkouším, co panička vydrží.

"Lehni si a spi."
Tato věta mi má jasně říkat, že o mě panička nehodlá jevit zájem. Teď to trochu zní, jako by byla tyrankou. Někdy to tak i vypadá. Třeba když má panička zkouškový. To z ní tahle formule lítá několikrát za minutu. Místo aby se učila, tak mě prudí. Lidi to nazývají prokrastinací. Před sebou má položený otevřený (častěji zavřený) skripta a poveluje a poveluje a poveluje. Pak odchází vyklepaná jak ratlík na zkoušku, protože mě jenom prudila ležením a spaním, ale učení se nevěnovala.
Ale po cvičáku nebo velkým výletě ležím a spím velmi rád. I bez připomínání.

"Hledej hračku!"
Tohle je největší majstrštyk, který se panička naučila. Hraju si velmi rád. Panička nemívá hravou náladu tak často jako já. Takže když z ní vyjdou tato slova, jsem v sedmém nebi. Vyhledám nejbližší oblíbenou hračku (ideálně krysu z IKEA), řádně ji očamtám a pak se o ni chci přetahovat. Panička se vždycky tváří hrozně kysele. Ale mě to baví a o tom to přeci je.
Když nejsem zrovna ve své kůži, nemívám zájem ani o hru. Naštěstí se to stává velmi výjimečně. Paničku to ale vždycky hrozně vyvede z míry a začne googlovat příznaky. Ona sama je hypochondr, takže je jasný, že vždycky pro mě najde tu nejsmrtelnější psí nemoc. Několik týdnů pak strachy nespí, i když už jsem dávno fit a kryse opět věnuji spoustu pozornosti.

Vlastně je dobře, že jsou ty zaříkávadla jenom tři. Pamatovat si jich více by stálo příliš energie. Tu raději věnuji do vtírání se mezi páníčky a vymýšlení lotrovin.

5 důvodů, proč si mě vybrala

10. září 2017 v 13:30 Vyfoceno
Rozhodl jsem se sepsat pět hlavních důvodů, proč si panička vybrala zrovna mě. Až někdy budu mít dlouhou chvíli, sepíšu důvody, proč jsem od paničky ještě neuprchl.

1) Jsem splněný sen.
Panička se narodila a žila v malém bytě ve velkém městě. Jediná zvířata, která doma mohla mít, byla na obrázcích. Večer co večer usínala s představou, jak jednou bude mít pejska (a nějaká další nepodstatná zvířata). Chvíli trvalo, než se její představa vhodného psa ustálila. Toužila po hnědobílém borderákovi s ušima nahoru, který bude hodný a bude šlapat jako hodinky. Z části jsem její sny vyplnil. Jsem borderák a jsem hodný. Občas i poslechnu. Čekala na mě asi dvanáct let, takže se nakonec rozhodla, že mě nereklamuje a vydrží to se mnou. Je to hodná holka.

2) Byl jsem levnější než kůň.
Jak jsem již zmínil, snila panička i o dalších nepodstatných zvířatech. I o koni. Původně si do kasičky střádala na menšího hodného koníka. V patnácti převedla hotovost na bankovní účet a pokračovala ve střádání tam. Měla našetřeno zhruba na půl koně, když se rozhodla, že je to na moc dlouhé lokte a raději si pořídila psa. A od té doby neušetřila už ani korunu. Takže žádnej kůň nebude. Muhehe.

3) Paniččina slabost pro hnědé oči.
Přijde mi to jako opravdu zvláštní důvod, ale je to tak. Jakmile panička zmerčí někoho s hnědýma očima, z koutku úst jí začne vytékat slina zalíbení. Moc se o tom mezi ostatníma nerozšiřuje. Jen já vím, že je do mých očí úplně poblázněná. Často mi to totiž opakuje.
Záhadou mi ale je, že si našla páníčka s modrýma očima. I jemu říká, že má hezké oči. Popravdě vůbec nechápu, že jí to páníček tak věří.

4) Nikdy neměla kamarády a kamarádky.
Ano, ano, panička je tak zvláštní osoba, že žádné její přátelství nepřežilo. Myslím si, že to způsobuje její vražedný výraz, se kterým chodí po ulici. Ona je v jádru na většinu lidí hodná, ale opravdu málokdo dokáže prokouknout tu její děsivou masku na obličeji. Páníček má můj obdiv, že se jí tehdá taky nezalekl a hned neutekl.
Byla pořád sama a neměla si s kým povídat. (A že toho dokáže napovídat hodně. Zeptejte se páníčka!) Když si mě dovedla domů, hned se ze mě stal její soukromej zpovědník. Jsem tedy velmi dobrej v pouštění věcí jedním uchem tam a druhým ven. A panička se pak diví, že to dělám i venku, když na mě volá.
Teď tuhle náročnou roli převzal páníček a já se mu tiše směju pod fousy.

5) Na první pohled.
Stalo se to zhruba o půl roku dříve než mělo. Panička plánovala, promýšlela, počítala a snažila se naučit, když narazila na mojí první fotku. Není to zrovna lichotivý obrázek. Vypadám tam jako tlustý černobílý váleček v dlaních paní chovatelky. I přesto jsem paničce učaroval natolik, že mě nedokázala pustit z hlavy. Několik dní koukala na tu děsnou fotku a přemýšlela, proč jsem poslední z vrhu nezadaný. No proč asi, jsem černobílý pes. Každý chce fenku, ideálně barevnou. Nedala se odradit všemi těmi chytrými články z netu, které tvrdí, jak poslední štěně musí být špatné a nemocné, když ho nikdo nechce a projevila o mě zájem. Jela se na mě podívat a zjistila, že já o ni zájem teda nemám. Co by chtěla, že jo. Byly mi čtyři týdny a mimo porodní bednu byl nový svět, který jsem musel prozkoumat. Nenechala se tím odradit a složila zálohu. A to jsem tenkrát ještě měl štěněčí modrá očka. A hnědobílý nikdy nebudu. Ani uši mi nestojí. Jasný důkaz, že na vzhledu nezáleží.


Parťáctví

9. září 2017 v 20:22 Deník
Mít psího parťáka je fajn. To nemůžu popřít. Nejlepším parťákem je samozřejmě panička, o tom žádná. Ale i Romeo, i když jsem původně chtěl, aby se vystěhoval, se projevil jako použitelný. Nejen na vymýšlení alotrií, ale i na společné sdílení psích strachů.
Bydlíme sice snad na úplném konci světa, kde ani pouliční lampy nejsou, ale pořád je to dost blízko ku Praze. A v Praze se odehrává během roku bezpočet ohňostrojů. Všechen ten randál z tohoto zbytečného potěšení lidí je slyšet až k nám. S páníčky to nic nedělá, ale naše citlivé psí uši trpí. A taky se toho bojíme. Zní to, jako by nám bouchal ohňostroj přímo v obýváku. V cuku letu se s Romeem sebereme a utíkáme se schovat. Páníčkovi pod stůl. A je jedno, jestli u něj zrovna sedí nebo ne. Nacpeme se tam oba. Překáží-li tam páníčkovy nohy, bez okolků mu je odstrčíme. Jak spěcháme, kolikrát se nám podaří vytvořit tlakovou vlnu, která odsune židli i s páníčkem. Hned pak máme dostatek prostoru.
Páníčkům se samozřejmě hrozně líbí, jak se k sobě tulíme. Rozplývají se nad námi a div neroztají. Takže je také potřeba to vyrovnávat. Nejsnazším způsobem je vzájemné počůrání hlav. Já v tom ještě nejsem tak dobrý. Při čůrání jsem poněkud neohrabaný a většinou si počůrám vlastní břicho a blatníky na předních tlapkách. Panička se už za ty roky s tímto mým nešvarem smířila. Naštěstí.
Naopak Romeo má skvělou mušku. Dokáže označkovat vybrané stéblo trávy a ještě zanechat stopu na mé hlavě od čumáku po uši. Samozřejmě míří přesně a žlutý proužek se mi táhne přímo po bílé lysině. Má to ale jednu velkou nevýhodu. Panička mě pak nechce mazlit, dokud to ze mě neošmrdlá mokrým hadříkem. Všechno holt něco stojí...
Nejvíc spolu ale držíme basu při šikanování souseda. Je to mladej kopov a zdrhá. Panička z toho má nervy. Je to hodnej pes a bojí se o něj, i když není součástí naší smečky.
Dokud byl kopov štěně, neměl jsem ho v lásce. To si víc rozuměl s Romeem. Jakmile ale došlo na zvedání kopovovy tlapky při močení, začal jsem se s ním víc bavit. Romeo mu totiž dal jasně najevo, že se s ním kamarádit nehodlá. Nabídl jsem mu tedy své přátelství s určitými hranicemi. Společně s páníčky jsem Romea přesvědčil, ať se ho nesnaží stáhnou z kůže zaživa. Jakmile nám to odsouhlasil, podělil jsem se o svůj plán. Kopov totiž není tak mrštný jako my. Nikdy nedosáhne naší sprinterské rychlosti. A taky dlouho nevydrží. Takže když se ráno rozhodne, že chce jít s námi ven, dostane od nás do těla. Já kopova naháním v ústrety Romeovi. Pak ho společně proháníme po louce. Rád bych napsal, dokud neodpadne. Ale nemůžu. Buď se na nás vyprdne a prchne za vlastním cílem, nebo nás zastaví panička. Myslel jsem si, že je to od ní typická páníčkovská pruda. Ale má vlastně pravdu. Kdybychom ho uhnali, neměli bychom koho trápit. Jiný pes tu s námi v půl sedmé ráno ven nechodí. Vlastně jo, jeden pudl. Ale ten chodí se svým páníčkem a má na nás z nějakého neznámého důvodu pifku. Takže je pro bordeří hrátky nepoužitelný.
Jak se říká, všeho s mírou. I parťáctví musí být s mírou. V žádném případě mi Romeo nesmí brát hračky, klacíky nebo se pokusit žrát z mojí misky. V tom jsme naštěstí za jedno s paničkou. Říká sice, že to platí i naopak, ale o tom si myslím své. Všechny hračky jsou a odjakživa byly moje! I Romeo už to pochopil a radši ustoupí.
A co nás vlastně sblížilo? Jak to, že jsem si rozmyslel vystěhování Romea z domova? To je jednoduchý. V limuzíně sdílíme jeden kufr a vždycky se musíme domluvit, kde kdo bude mít zadek a kde kdo bude mít hlavu.
Občas nás páníčkove nechají spolu doma a jdou konat nějaké jejich podivné lidské věci. Třeba do kina nebo na večeři. Podle mě, by nás na večeře mohli brát taky. Rádi jim s jídlem pomůžeme. Musel jsem Romea naučit, jak být doma bez páníčka. On to totiž vůbec neznal. Hrozně ječel a brečel. Nemohl jsem spát, takže jsem si ho vzal do parády. Teď už to se mnou zvládá.
Byl jsem hrdý jedináček (a klidně jím z fleku zase budu). Teď jsem hrdý parťák. Ale všeho do času. Beztak se zase najde něco (hárající fena), kvůli čemu si vjedem do chlupů.