5 důvodů, proč si mě vybrala

10. září 2017 v 13:30 |  Vyfoceno
Rozhodl jsem se sepsat pět hlavních důvodů, proč si panička vybrala zrovna mě. Až někdy budu mít dlouhou chvíli, sepíšu důvody, proč jsem od paničky ještě neuprchl.

1) Jsem splněný sen.
Panička se narodila a žila v malém bytě ve velkém městě. Jediná zvířata, která doma mohla mít, byla na obrázcích. Večer co večer usínala s představou, jak jednou bude mít pejska (a nějaká další nepodstatná zvířata). Chvíli trvalo, než se její představa vhodného psa ustálila. Toužila po hnědobílém borderákovi s ušima nahoru, který bude hodný a bude šlapat jako hodinky. Z části jsem její sny vyplnil. Jsem borderák a jsem hodný. Občas i poslechnu. Čekala na mě asi dvanáct let, takže se nakonec rozhodla, že mě nereklamuje a vydrží to se mnou. Je to hodná holka.

2) Byl jsem levnější než kůň.
Jak jsem již zmínil, snila panička i o dalších nepodstatných zvířatech. I o koni. Původně si do kasičky střádala na menšího hodného koníka. V patnácti převedla hotovost na bankovní účet a pokračovala ve střádání tam. Měla našetřeno zhruba na půl koně, když se rozhodla, že je to na moc dlouhé lokte a raději si pořídila psa. A od té doby neušetřila už ani korunu. Takže žádnej kůň nebude. Muhehe.

3) Paniččina slabost pro hnědé oči.
Přijde mi to jako opravdu zvláštní důvod, ale je to tak. Jakmile panička zmerčí někoho s hnědýma očima, z koutku úst jí začne vytékat slina zalíbení. Moc se o tom mezi ostatníma nerozšiřuje. Jen já vím, že je do mých očí úplně poblázněná. Často mi to totiž opakuje.
Záhadou mi ale je, že si našla páníčka s modrýma očima. I jemu říká, že má hezké oči. Popravdě vůbec nechápu, že jí to páníček tak věří.

4) Nikdy neměla kamarády a kamarádky.
Ano, ano, panička je tak zvláštní osoba, že žádné její přátelství nepřežilo. Myslím si, že to způsobuje její vražedný výraz, se kterým chodí po ulici. Ona je v jádru na většinu lidí hodná, ale opravdu málokdo dokáže prokouknout tu její děsivou masku na obličeji. Páníček má můj obdiv, že se jí tehdá taky nezalekl a hned neutekl.
Byla pořád sama a neměla si s kým povídat. (A že toho dokáže napovídat hodně. Zeptejte se páníčka!) Když si mě dovedla domů, hned se ze mě stal její soukromej zpovědník. Jsem tedy velmi dobrej v pouštění věcí jedním uchem tam a druhým ven. A panička se pak diví, že to dělám i venku, když na mě volá.
Teď tuhle náročnou roli převzal páníček a já se mu tiše směju pod fousy.

5) Na první pohled.
Stalo se to zhruba o půl roku dříve než mělo. Panička plánovala, promýšlela, počítala a snažila se naučit, když narazila na mojí první fotku. Není to zrovna lichotivý obrázek. Vypadám tam jako tlustý černobílý váleček v dlaních paní chovatelky. I přesto jsem paničce učaroval natolik, že mě nedokázala pustit z hlavy. Několik dní koukala na tu děsnou fotku a přemýšlela, proč jsem poslední z vrhu nezadaný. No proč asi, jsem černobílý pes. Každý chce fenku, ideálně barevnou. Nedala se odradit všemi těmi chytrými články z netu, které tvrdí, jak poslední štěně musí být špatné a nemocné, když ho nikdo nechce a projevila o mě zájem. Jela se na mě podívat a zjistila, že já o ni zájem teda nemám. Co by chtěla, že jo. Byly mi čtyři týdny a mimo porodní bednu byl nový svět, který jsem musel prozkoumat. Nenechala se tím odradit a složila zálohu. A to jsem tenkrát ještě měl štěněčí modrá očka. A hnědobílý nikdy nebudu. Ani uši mi nestojí. Jasný důkaz, že na vzhledu nezáleží.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama