Bloudící panička

23. září 2017 v 15:13 |  Deník
Nemám já to s paničkou vůbec jednoduché. Přesvědčit ji k nějakým výkonům je opravdu náročný úkol. Není nijak zvlášť sportovně založena. Rychle utíká pokud hrozí, že jí ujede vlak a musela by hodinu čekat na další. Po tomto sportovním výkonu se dává do kupy minimálně týden. Je teda pravda, že při tom na zádech táhne asi dvacetikilovou krosnu plnou věcí pro moji maličkost. A prokličkovat mezi všemi těmi lidmi na peronech, když můj konec vodítka běží jinudy než konec, který drží panička, je fuška. Jednou to mělo skoro katastrofický konec. Ona to teda pro paničku vzhledem k její stydlivosti katastrofa byla. Dobíhali jsme od zpožděného rychlíku, kličkovali mezi lidmi a z ničeho nic se před námi vyloupl sloup. U sloupu stál odpadkový koš. Nedaleko od koše se okolím kochala nádražní zřízenkyně v oranžové vestě. Z kombinace těchto nevinných věcí a té paní se velmi rychle stalo malé peklo. Byl jsem pevně rozhodnut, ze které strany sloup s košem oběhnout. Panička ale byla jiného názoru a chtěla to vzít z druhé strany. Měla pocit, že tam bylo víc místa. A já jako hodný a poslušný pes jsem tedy na poslední chvíli změnil názor a rozhodl se následovat paničku. Abych jí udělal radost. Později jsem nabyl přesvědčení, že jsem to neměl dělat. Odpadkové koše bohužel nemají schopnost uhýbat. Myslel jsem, že mi to vyjde a těsně odpaďák minu. A vyšlo mi to úplně přesně. Sejmul jsem koš vlastní hlavou. Byla to rána jako z děla. Měl jsem na sobě ještě náhubek. Kovový. Srážka kovu s kovem přitáhla pohledy všech lidí na peroně. S napětím sledovali kymácející se koš. K paniččině radosti košík balanc neudržel a s ohlušujícím zařinčením se svalil na zem. To probudilo kochající se nádražní zřízenkyni v oranžové vestě. Věnovala nám velmi milý pohled a dlouhé héj, které za námi doznívalo až do nádražní budovy. Panička dělala, že jsme neviditelní. Srdce jí bušilo až v krku. Hrozně se totiž bála, že nádražní zřízenkyně v oranžové vestě po nás půjde. Ale dobře to pro nás dopadlo. Přestup jsme stihli a ta nádražní zřízenkyně v oranžové vestě na nás brzy zapomněla.
Takže to by bylo k rychlosti a kličkování. Mnohem horší je to s orientací. Plzeňské nádraží je v dlouhodobé rekonstrukci a panička je naprosto ztracená. Takže sice běží a kličkuje, ale vůbec netuší, kam má směřovat. A úplně stejně to vypadá na cvičáku. Panička celkem obstojně běží (fakt se v poslední době snaží), kličkuje mezi překážkama, ale správnou trasu si nepamatuje. Motáme se pak po parkuru jako větři v bedně. Já nevím, kde mi hlava stojí a kam běžet předníma a kam zadníma tlapkama. Zpravidla to dopadá tak, že panička se rozhodne někam běžet, když se odrážím ke skoku přes překážku. Maximálně se snažím paničče vyhovět a běžet podle jejího přání. Celá skočka pak se zařinčením padá k zemi (stejně jako ten odpaďák). Přitáhne to pozornost ostatních z celého cvičáku a napjatě sledují to naše představení (stejně jako lidé na nádraží). Panička se začne hrozně moc stydět a nejraději by zmizela (opět podobnost s nádražím).
Nejsmutnější na tom ale je ta paniččina mizerná orientace. Ona dokonce zabloudila v IKEA! Vždyť tam na zemi mají šipky, kudy se má chodit. Zvažuju návrh zavedení výrazných šipek i mezi překážky na parkuru. Páníček by určitě věděl, jak něco takovýho vyrobit. Pak ještě sehnat nějaký lejstro od lidskýho doktora, že je to nutná pomůcka, bez které se panička neobejde. To by sloužilo pro organizátory závodů. Protože jen tak by to asi neprošlo. A já bych tak rád jednou jezdil porovnávat síly s ostatními psy. Jenže pokud bude paniččino bloudění stále sloužit pro pobavení okolních přihlížejících, tak nikam nepojedeme. To prostě nemůžu jako mladý a šikovný pes dopustit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama