Kontaktní

2. září 2017 v 19:58 |  Deník
Při odběru paní chovatelka řekla paničce, že jsem velice kontaktní štěně. Panička si utvořila dle mého velmi chabou představu, co to asi může znamenat. Jsem její první psí společník, budiž ji teda tato neznalost odpuštěna.
Chybně se panička domnívala, že budu kontaktní pouze na její maličkost. Ke své nelibosti zjistila, že jsem rád v kontaktu i s cizími lidmi. Nasadím svůj nejroztomilejší kukuč a téměř každý roztaje. Nejraději to provádím na nádraží při čekání na vlak. Nalákám k sobě skupinu cizích lidí, kteří se začnou rozplývat nad mou krásou. Vybraným jedincům vnutím tlapku a několik poctivých olíznutí obličeje. Nejvyvolenější mi mohou dát povel a já ho splním co nejroztomileji. (Dokonce i o dost přesněji, než kdyby ho vyžadovala panička. A ta z toho opravdu kvete.) Takto načnutí lidé začnou klást paničce zvídavé dotazy. Nejraději má ten, kdy se ptají, zda je to ten pejsek z televize. Nebo že se snadno a rychle učím. Nebo že potřebuju pořád něco dělat. Panička to k smrti nesnáší a zásadně odpovídá jednoslabičnými slovy. Tváří se u toho jako bůh pomsty a nenápadným rozhlížením se snaží najít únikovou cestu. Lidé si toho většinou všimnou. Přestanou se snažit o konverzaci s paničkou a opět věnují plnou pozornost mně. Drbou a občas z nich vypadne i nějaká dobrota. Panička naopak kontakt s cizími lidmi přímo nesnáší.
Protože panička prokoukla tyhle moje cestovní radosti, přestala se mnou tolik cestovat vlakem. Snažil jsem se stejně postupovat i v autobusech a tramvajích, ale z nějakého záhadného důvodu to tam nefunguje. Navíc páníček má svojí limuzínu, takže téměř všude jezdíme autem.
Občas si mě panička bere do práce. Chodí tam poměrně dost lidí, takže jsem o kontakt s cizími úplně nepřišel. Paničce to pořád vadí, ale nemůže poslat svoje zákazníky pryč. Nezbejvá jí nic jinýho, než to zkousnout. Dokonce jsem se naučil dělat tak moc úžasňácký kukuč, že mi někteří za něj kupují pamlsky.
Ale aby to paničce nebylo líto, kontaktuju se i s ní. Přecijen je středem mého vesmíru. Jsou mi sice už čtyři roky a tělem jsem velký pes. Ale duší jsem stále štěně, a proto jsem přesvědčen, že se vejdu paničce na klín. Ona vždycky hrozně protestuje, že prej mám špičatý nohy, lokty a kdovíco ještě. Já se na něj ale vždycky zvládnu nasoukat a pohodlně uložit. Že to paničku někde tlačí je mi u kořene ocasu.
Panička je pak povinna mě drbat. Pokud přestane, důrazně ji upozorním tlapkou. Nikdy při tom nezapomenu zatnout drápky, abych to víckrát nemusel opakovat. Případně, pokud není šance použít drápky, dloubnu do paničky vší silou čumákem. Moje vlhká a studená nosní houba má stejný účinek jako zatnuté drápy. Panička totiž nemá ráda studené věci.
Samozřejmě se k paničce tulím i v noci. Nejlepší je, když panička spí na břiše. Já se schoulím do klubíčka mezi její natažené nohy. To paničce přijde roztomilé a ráno se rozplývá blahem. Ne vždycky to ale takhle pěkně vyjde. Občas se s páníčkem z nějakého záhadného důvodu mačkají pod jednou peřinou. Tudíž polovina postele zůstane volná. Já osobně nemám nejmenší důvod se vyvalovat v polovině prázdné postele, když můžu s klidem v duši spát paničce na nohách. A aby panička věděla, že mě tam má, lehnu si na ně pěkně z výšky, aby ji to vzbudilo. Z toho už tak rozněžněná nebývá, ale pořád jí to přijde určitým způsobem roztomilé.
Strašlivě moc fajn je taky být v kontaktu s oběma páníčky zaráz. To se mi daří na gauči, kdy se nasáčkuju mezi ně. Zadek nechávám paničce, abych mohl páníčka pusinkovat a při té příležitosti mu očamtat brejle. Když náhodu páníček dělá, že mě nevidí, zaryji do něj drápky. Zatím to nefunguje, tak jak bych si představoval, ale pracuju na tom. Však i jeho si jednou vychovám k obrazu svému.
Kromě těch případů, kdy moje kontaktnost k lidem paničce vadí, je z mé přítulnosti unešena. Například když si lehnu vedle ní na gauč, odložím svou hlavu ztěžklou psími starostmi na její klín a usnu.
A úplně nejvíc nejlepší kontakt je naše "Tuli, tuli". To jsem zavedl jako štěňátko, když se panička odněkud vrátila. Sednu si před ní, položím jí tlapky na ramena a přitulím se čumáčkem k jejímu obličeji. Po tomhle by zjihla, i kdybych převrátil byt vzhůru nohama. Občas jsem tak rozradostněn, že se z "Tuli, tuli" stává nebezpečná věc. Dám do toho trochu víc elánu a paničce celkem slušně cvaknou zuby. Někdy se bojí, že jí je vyrazím. Nu což, alespoň by na mě měla další památku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama