Zpátky na špagátky

1. září 2017 v 17:47 |  Deník
Opět se nacházíme v pelechu, kterému páníčci říkají doma. Sjezdili jsme Slapy tam a zpátky. Já osobně to teda hlavně prospal pod postelí. Hausbot se příliš často nebezpečně kymácel po vlvách. A vlny já nemam rád. Poctivě jsem před nimi prchal i z moře v Chorvatsku. Čemuž se panička velmi smála. Však já ji to vrátím i s úroky. Třeba na cvičáku.
Páníček přistál s limuzínou u našeho sídla a s paničkou společnými silami vytahali asi milion krámů, které měli s sebou. Uznávám, bylo tam několik věcí nezbytných i pro spokojený psí pobyt. Zejména ideálně vyčichlé granule, které opravdu přišly vhod. Správnýmu borderákovi totiž vyhládne i po vydatném podpostelovém spánku.
Panička pro svůj klid v duši vytvořila psí lékárničku, kterou taky tahá všude s sebou. Za nejdůležitější součást považuje pinzetu na klíšťata a desinfekci. Kdyby náhodou se na nás rozhodla hodovat nějaká potvora. Paradoxně se klíště rozhodlo hodovat na paniččině lýtku, a tak byla panička jediná, která tu psí lékárničku musela použít.
My s Romeem jsme ihned po přístání u hotelu domov zapadli na svá oblíbená místa a začali podřimovat. Co také jiného doma dělat. K mým uším, které podle potřeby slyší, to co nemají, se doneslo, že konečně nám psům končí prázdninová anarchie. Opět budeme chodit slušně na vodítku, chovat se jako rozumná zvířata a taky něco o práci. Ale hlavně zase budeme poslouchat. Ha, ha, panička snídala vtipnou kaši.
To, že jsme zavedli prázdninovou anarchii, je pravda. Selektivní hluchota se proměnila v hluchotu úplnou. Všechny povely pouze proplouvaly okolo nás a páníčkové se mohli třeba stvavět na hlavu. V okolí se nacházelo mnohem víc zajímavějších věcí, než zrovna byli naši lidé. A nejlepší bylo najít si nevinnou obět a dělat na ní bubáky. To úplně zbožňuju. Panička se pak hrozně stydí a chce se zakopat alespoň sto metrů pod zem.
V rámci anarchie jsme se věnovali i volnému plavání. Z bezpečnostních důvodů jen v místech, kde byl vstup do vody pozvolný. Na to zase máme rozumu dostatek, abychom neskákali do hloubky, ze které se nedokážeme vyškrábat na břeh.
Neomezované lezení do vody bylo mým nejoblíbenějším. Vyčachtal jsem se, vyválel se v lese, vyčachtal jsem se, vyválel se v kamenech a tak pořád dokola. Sem tam se mi v chlupech zachytila šiška nebo větvička. Taky trochu smoly jsem na sebe pobral. A z krásného borderáka se stalo cosi šeredného, jen z dálky připomínajícího psa. V takovém stavu mě panička ani nechce fotit. Byl bych hlupák, nevyužít toho.
Protože jsem velmi vynalézavý, přišel jsem s inovací ohledně oklepávání vody. Že panička vřeští, když se oklepu příliš blízko její maličkosti, už je hrozně ohraný. Tentokrát jsem jí drnkal na nervy něčím novým. Zásadně jsem se po volném plavání neoklepával. Rovnou jsem zamířil do útrob hausbotu a nechal tam ze sebe všechnu vodu stéct. Na podlaze se utvořila parádní louže, do které všichni šlapali a panička u toho hudrovala. Takovou prču jsem si už dlouho neužil.
Asi druhý den pobytu se k mým uším donesly plány páníčků. Měli hlad. Narozdíl od nás pro sebe neměli žádné vyčichlé granule a museli se denně starat o zajištění jídla. Rozhodli tedy, že procházkou půjdeme někam posedět a oni se najedí. Ihned se mi v hlavě urodil plán, o který jsem se podělil s Romeem. Moc se mu zamlouval. Spojili jsme tedy naše psí síly a dali do toho všechno. A ono nám to vyšlo.
Cestou kamsi do neznáma jsme byli za vrozné psy. Poslušně jsme šlapali na vodítkách, každý u levé nohy jednoho z páníčků. Netrvalo dlouho a páníčkové našli, co hledali. Budku, ze které si lidé odnášeli jídlo. S venkovním posezením. V okamžiku, kdy páníčci usadili svá pozadí na lavičku, nastal náš čas. Čas ztropit ostudu. Ze vzorného chování nezbylo zhola nic. Romeo broukal ve všech možných tónech a výškách. Já dělal své oblíbené bubáky. Když si páníčci donesli ke stolu jídlo, předpisově jsme žebrali. Vodítky jsme omotali a k nám přimotali všechno z okolí, co šlo. Zbývalo jen navzájem si počůrat hlavy a omylem při tom sejmout i vodítka. To jsme bohužel nestihli. Panička tentokrát rudá nejen studem, ale i vzteky, bleskurychle dojedla a propichovala páníčka netrpělivým pohledem. Okolí na nás upíralo až příliš pozornosti a to panička nemá ráda. Celou dobu mumlala něco o tom, že si z nás udělá ponožky a rukavice na zimu. Kdybychom mohli, smáli bychom se s Romeem, až bychom se za břicho popadali. Fakt jsme ty dva dvounohý dostali.
A to prej má všechno skončit. Veškerá sranda a zlobení páníčků. Zatím se tvářím, že to paničce žeru a že ze mě bude hodnej pejsek. Pár dní se budu na tom zatraceným špagátu chovat slušně. Brzy ale na paničku ukuju pořádnou psí kulišárnu. Nesmím ji nechat usnout na vavřínech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama