Říjen 2017

Pracovní

31. října 2017 v 17:25 Deník
Občas, když se panička dobře vyspí, což je přesně jednou za uherský rok, vezme si mě se sebou do práce. Bohužel tomu předchází velmi nepříjemných dvacet minut cestování autobusem. Pojal jsem podezření, že všechny autobusy se proti mně spikly a straší mě pšoukáním. Nejraději to dělají zadní dveře. Hodnější autobusy pšoukají jenom při zavírání, ty zlý upouští vzduch co pět vteřin. Takže by se dalo polemizovat, jestli čas s paničkou v práci je za odměnu, nebo za trest. Sám si nikdy nejsem jist.
Pod paniččiným tlakem tu cestu samozřejmě přežiju. Svým slušivým kovovým náhubkem vyzdobím paniččiny nohy novými modřinami a ostatní cestující potěším cinkavým zvukem narážení náhubku do tyčí a sedadel. Na každý zastávce se pokouším vystoupit z pšoukajícího povozu doufajíc, že paničce to konečně dojde a pochopí mé trápení. Ještě nikdy se to nestalo.
Po nekonečných dvaceti minutách vylezeme v Praze u metra, kde se lidé pohybují pouze v davech. Vždycky když se dostaneme do takovýho mumraje, nejsme schopni se s paničkou domluvit, kudy se půjde. Já vyberu cestu a ona s ní nesouhlasí. Jako nemám já to vůbec snadný. Já jdu se svým koncem vodítka doleva a panička ten svůj konec vláčí doprava. Čímž odřízneme z davu pár nešťastníků, kteří končí zajati ve zbytku vodítka. Škoda, že neexistuje klání v odchytu lidí z davu. Bychom v tom s paničkou váleli.
Po osvobození nadávajících obětí, kterým ujelo metro, se panička snaží nadzvednout víka nejbližších kanálů, aby se tam mohla schovat. Že prý by radši zbytek cesty došla "spodem". Tady naštěstí kanály drží basu se mnou a žádnej se nenechá odklopit. S radostí pak mohu paničku táhnout do středu nejfrekventovanějšího chodníku, abych v těch místech mohl ulevit svým střevům. Přeci se s tím neponesu až na trávník.
Panička nadílku urychleně posbírá do pytlíku a než začne znovu hledat kanál, kterým bychom mohli jít, odtáhnu ji ke kandelábru jedna. Odtud je proti své vůli tažena až ke kandelábru jedno sto tisíc. Na všech zanechám svůj podpis a pak už se můžeme konečně vrhnout na práci.
Důkladně zkontroluju celý krám, vymetu všechny pavučiny a spočítám zvířata. Ještě před otevřením panička snídá, takže z ní vydyndám alespoň půlku snídaně. Potom pod mým odborným dohledem panička nakrmí a napojí zvířectvo v krámě. No a protože dopoledne chodí zákazníků poměrně málo, zkouším, co paniččiny nervy vydrží.
V úplně spodním regálu je vyskládáno spoustu druhů psích konzerv. Jsou rozděleny podle velikosti, barvy a příchutí. Při sedání, zvedání, či otáčení přesně mířenou ranou zadkem konzervy poshazuju. A to tak šikovně, že se rozkutálí úplně všechny a dokonale se promíchají. Následně je panička s otráveným výrazem vrací do původního stavu. Zopakuji to za šichtu tak třikrát až pětkrát. Já tomu říkám puzzle pro paničku, panička zase říká, že jsem jako hrom do police.
Je o mně všeobecně známo, že mám lidi rád. Takže každej, kdo k nám zavítá na nákup, je nucen mě drbat. Většinou zabírají ty správný psí oči. Občas si musím štěknout, ale vždycky se mi pořádnýho podrbání dostane. Když mám ale na paničku pifku, tak zákazníky odháním už od dveří. Úspěšnost mám nula z deseti, protože tomu prvnímu to panička vysvětlí a na další už bubáky dělat nemůžu, protože skončím upoután na vodítko, které je přišlápnuto paniččinou nohou, ve které má najednou ohromnou sílu.
Co mám ale na sporadických návštěvách paniččiny práce nejraději, jsou pamlsky. Ty lidi to prostě nevydrží a když vidí, jak roztomile se opírám o pult a koukám, jako kdybych týden nedostal nažrat, koupí mi nějakou dobrotu. Panička se z nějakýho záhadnýho důvodu pak za mě stydí. A ještě víc se stydí, když pak dorazí její šéf. Toho už jsem si omotal kolem tlapek natolik, že z něj vyžebrám pamlsků tak pro tři psy. Všechny je samozřejmě sním sám hned na místě. Panička mi pak vyhrožuje, že se zaseknu v tunelu a nebo že nezvednu zadek přes skočku. Přehání.
No a v mezičase, když zrovna nikdo nic nechce a zboží je doplněno, se starám o to, aby se panička nenudila. Takže se nechávám drbat pod bradou, mezi ušima, na zadku a na břiše. Kolikrát se stane, že ta mezera mezi lidma je fakt dlouhá a panička pak skuhrá, že jí bolí ruce. Párkrát se ji pokusím přemluvit podáním tlapky, a když na to nereaguje, nenápadně shodím konzervy, aby si uvědomila, kdo z nás dvou je ten, co rozhoduje o prováděných činnostech.

Jako Pražáci

23. října 2017 v 18:38 Deník
Nedávno panička četla, jak jiní pejskaři řeší podzimní plískanice, způsobující celoplošné zašpinění psa. Onen bordel pak ze psů opadá v lepším případě na podlahu, v tom horším lidem do postele. Někteří se doznali k tomu, že prostě chodí doma ve venkovních botách. Nemusí se tak brodit bordelem v ponožkách, na které se všechen ten binec hrozně rád chytá. Paničku tento nápad samozřejmě velice zaujal. Vzhledem k její lenosti se není čemu divit. Naštěstí máme doma páníčka s dostatkem rozumu. Ten to bez zaváhání a okamžitě zavrhl. Brzy bychom se totiž brodili velmi vysokou vrstvou hlíny. prachu a kamínků. A i když mě doma nazývají prasopsem, necítím se být hoden spát na loži tvořeném součástmi naší příjezdové cesty.
Velmi velká část pejskařů to řeší každodenním luxováním. Na to naštěstí páníčci nemají dostatek disciplíny. Lux mají v lásce skoro jako my psi. Kdyby to šlo, schovají se před ním co nejhlouběji do šatní skříně. Aby náhodou na jednoho z nich nepadla povinnost se ho chopit.
Když teda nechtějí praktikovat nepřezouvání, ani denní luxování, jak to hodlají řešit? Světe div se, určitě ne sprchováním našich zaneřáděných tlapek. Opět narážím na lenost paničky. Protože ona přece nebude ráno tahat dvakrát dvacet kilo do vany, která je asi tak deset kroků od vchodových dveří. (V jakoukoli jinou denní dobu jsme běžně odnášeni páníčkem.) Navíc k tomu sledovat dva otrávené psí obličeje, kterými dáváme jasně najevo, co si o sprchování tlapek myslíme. Většinou tu otrávenou mimiku pochytí i panička. Ve chvíli, kdy na nás pustí studenou vodu, nasazujeme výrazy nejvíc týraných psů. (Teplota vody ve skutečnosti nemá na výsledný výraz žádný vliv.) Což paničku fakt nebaví. Páníček je schopen ji přebít smysluplnými argumenty. Do chvíle, než popadne lenora i jeho a nechce se mu crcat se sprchováním našich tlapek.
A tak jediným použitelným řešením pro naši smečku je venčení na Pražáka. U vchodových dveří jsme naloženi do limuzíny, odvezení k venčící cestě, vyvenčení v místech, kde hrozí nejmenší zašpinění, následně opět naloženi do limuzíny a nakonec vyloženi u vchodových dveří. Páníčkové se trochu bojí, že budou označeni za exoty, až si toho někdo všimne. Já si osobně myslím, že na tomhle konci světa, kde ani pouliční lampy nejsou, si toho nevšimne nikdo. A i kdyby, tak panička se může celkem slušně bránit. Limuzína má sice pražskou poznávací značku, panička ale může každého, kdo jen pomyslí na to, že by ji označil za exotku z Prahy, ubít nekonečným množstvím plzeňských výrazů. Což bych nepřál ani největšímu nepříteli. Žiju s ní skoro pět let, ale pořád si nejsem jist, jestli mi náhodou nenadává.

Povídáme si

2. října 2017 v 11:00 Deník
Páníček se někde domákl, že ženská řekne během dne asi deset tisíc slov. Po těch letech s paničkou, musím této informaci dát za pravdu. Ona toho s jinýma lidma moc nenapovídá. To znamená, že ať se vrátila odkudkoliv, vždycky povídala až doma. A s kým si povídala? No se mnou. Samozřejmě že ne se spolubydlícíma.
Takže od dávných časů až do doby před dvěma lety jsem sloužil jako hlavní přijímač všech nářků, nespravedlností, radostí i bláznivého štěstí. Bylo naprosto běžné, že při procházce ulicemi Prahy, mi panička vyprávěla o čem se jí v noci zdálo. Nebo co si chce o víkendu uvařit. Nebo kterej spolužák se jí líbí tentokrát. Mezitím mě zvládala peskovat a povelovat, abych se choval slušně a neolizoval kdejaký voňavky. Lidé se za námi otáčeli s výrazy plnými nepochopení. Teda kromě těch, co měli v uších nacpaná sluchátka. Teď na vsi už se nám to nestává. Jednak tu skoro nikoho potkáváme a druhak už má panička na výlevy páníčka, takže toho nemá potřebu tolik ventilovat k mým uším.
Samozřejmě bylo nemyslitelné, že bych při domácích rozpravách mohl třeba spát. Panička by byla dotčena a dělala by, že se mnou nemluví. Natrénoval jsem tedy několik pohledů a póz, které vyjadřují, jak moc zajímavé její povídání je.
Základem je nakloněná hlava na jednu stranu. Vypadám při tom neuvěřitelně roztomile. Hlavně to ale vypadá, že zaujatě hltám každé slovo. Ve skutečnosti to všechno pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Panička o tom ale nemá nejmenší tušení.
Když k nakloněné hlavě přidám zakousnutý pysk, vypadá to, že je panička chytřejší než já. Má to působit, že se snažím o maximální pochopení probírané problematiky. Funguje mi to skvěle. Když panička skončí s tou litanií, cítí se o mnoho lépe a chytřeji.
Pokud je paničce smutno a svěřuje se mi, poslouchám s výrazem naprostého soucitu a pochopení. Své mimické svaly stáhnu do nejroztomilejší grimasy, jíž jsem schopen. Doplním to podanou tlapkou a pořádným čamtancem přes celý obličej. Za tuto službu jsem si vždy vysloužil velkou pochvalu a něco dobrého.
Jediné povídání, které jsem ochoten vnímat, je povídání o tom, jestli půjdeme ven a jestli něco nepotřebuju. Například kakat nebo čůrat. Tomu rozumím s naprostou přesností. Aby bylo paničce jasné, že vnímám a souhlasím s jejím návrhem, projdu všechny svoje výrazy. Tlapku podám taky. Klidně obě. Navíc udělám pořádné "tuli, tuli,", kterým paničce skoro vyrazím zuby. Pak už jen netrpělivě čekám u dveří, než si panička svejma levejma rukama zaváže boty.
Pojal jsem za správné a kolegiální naučit tomuto umění i páníčka. Nejde to přesně úplně podle plánu. Pořád není schopen stáhnout uši dozadu jako já. A když je paničce smutno, nechce jí dávat lízanec přes tvář. I přes tyhle nedostatky ale na jeho bedrech leží zhruba devět tisíc slov. Ten zbytek je peskování a povelování nás psů. V podstatě už se mi s ničím nesvěřuje. Jo, ulevilo se mi. Povely totiž můžu s klidným srdcem nevnímat.

Komár

1. října 2017 v 15:18 Deník
Dneska doháním spánkový deficit. Noc byla krutá a plná boje. Jedinej koho panička nevyhodila z postele byl páníček. A co že se to stalo? Paničku se snažil vysát krvežíznivý komár.
Onen hladový komár si začal paničku okukovat zrovna ve chvíli, kdy procitla z nějakého hloupého snu. To jsem u jejích nohou zrovna ležel já. Mírně se zavrtěla, aby se pohodlněji uložila s tím, že bude pokračovat ve spánku. Jen co provedla svůj hluboký nádech a výdech, což je součástí každého jejího usínání, k uším jí dolehlo otravné bzíkání komárovo. Lehce se ohnala rukou. Komár unikl do bezpečné vzdálenosti, chvíli vyčkával a vydal se na novou výpravu. Tentokrát se panička ohnala poněkud více. Pořád jenom rukou. To až při příštím pisklavém bzučení záškodníka se pokusila komára odmrštit nejen rukou, ale i pohozením jejími strašně dlouhými vlasy. Komár tomu ale bezpečně unikl. Vždycky chvíli vyčkával, dokud panička nenabyla dojmu, že už bude mít pokoj, a zaútočil znovu. Když se to opakovalo asi po sto padesáté, panička se naštvala. Fakt nemá ráda, když ji někdo budí.
Vzteky sebou při každém dalším bzučení házela ze strany na stranu. Párkrát do mě šťouchla nohou. Raději jsem zavčasu opustil pohodlí postele a ulehl na zem v dostatečné vzdálenosti.
Panička někde chytila rýmičku a škrábání v krku, takže vydává o poznání více divných zvuků. Hlavně v noci. Takže kromě vrzání postele se ložnicí rozléhalo naštvané funění doprovázené tichým pískáním jejího nosu. Aby toho nebylo málo doprovázela to mírných pochrchláváním, kterým se zbavovala škrábání v krku.
Romeo, netušíc co za boje se odehrává, si šel lehnou do postele k paniččiných nohám. Mohl jsem ho varovat, ale nechtělo se mi zvedat. Však je taky dost chytrý na to, aby to zjistil sám. A zjistil to velmi záhy. Panička už vzteky vřela. Jedinou nadějí pro ni bylo ukrýt se pod peřinou. Což nesnáší. Rychle jí dochází kyslík a trpí horkem. Vydržela pod peřinou asi třicet vteřin, kdy si mezi rty drmolila, že nevadí, že se zpotí. Alespoň vypotí tu chcípavku. Vypotila leda prd. Místo toho sebou vzteky tak hodila, až Romeo nadskočil leknutím. S nechápavým výrazem se šel podívat, co se paničce stalo. Jeho zděšení se ještě prohloubilo, když spatřil paniččin výraz. Raději se šel uložit za dveře ložnice, kde se cítil v bezpečí.
Oči mi padaly únavou, ale nemohl jsem si nechat ujít, jak panička vyhodí z postele i páníčka. Byl totiž na řadě. A největší sranda by byla, jak by mu vysvětlovala, že za to může komár. K mému zklamání se paničce podařilo usnout. Upocená, chrčící, funící a pískající usnula a nechala se tím komárem vysát. Tím skončila veškerá sranda a já nechal svá víčka klesnout. Nechápu, že ten tyjátr páníčka nevzbudil. Jeho trvdej spánek bych chtěl mít.