Jako Pražáci

23. října 2017 v 18:38 |  Deník
Nedávno panička četla, jak jiní pejskaři řeší podzimní plískanice, způsobující celoplošné zašpinění psa. Onen bordel pak ze psů opadá v lepším případě na podlahu, v tom horším lidem do postele. Někteří se doznali k tomu, že prostě chodí doma ve venkovních botách. Nemusí se tak brodit bordelem v ponožkách, na které se všechen ten binec hrozně rád chytá. Paničku tento nápad samozřejmě velice zaujal. Vzhledem k její lenosti se není čemu divit. Naštěstí máme doma páníčka s dostatkem rozumu. Ten to bez zaváhání a okamžitě zavrhl. Brzy bychom se totiž brodili velmi vysokou vrstvou hlíny. prachu a kamínků. A i když mě doma nazývají prasopsem, necítím se být hoden spát na loži tvořeném součástmi naší příjezdové cesty.
Velmi velká část pejskařů to řeší každodenním luxováním. Na to naštěstí páníčci nemají dostatek disciplíny. Lux mají v lásce skoro jako my psi. Kdyby to šlo, schovají se před ním co nejhlouběji do šatní skříně. Aby náhodou na jednoho z nich nepadla povinnost se ho chopit.
Když teda nechtějí praktikovat nepřezouvání, ani denní luxování, jak to hodlají řešit? Světe div se, určitě ne sprchováním našich zaneřáděných tlapek. Opět narážím na lenost paničky. Protože ona přece nebude ráno tahat dvakrát dvacet kilo do vany, která je asi tak deset kroků od vchodových dveří. (V jakoukoli jinou denní dobu jsme běžně odnášeni páníčkem.) Navíc k tomu sledovat dva otrávené psí obličeje, kterými dáváme jasně najevo, co si o sprchování tlapek myslíme. Většinou tu otrávenou mimiku pochytí i panička. Ve chvíli, kdy na nás pustí studenou vodu, nasazujeme výrazy nejvíc týraných psů. (Teplota vody ve skutečnosti nemá na výsledný výraz žádný vliv.) Což paničku fakt nebaví. Páníček je schopen ji přebít smysluplnými argumenty. Do chvíle, než popadne lenora i jeho a nechce se mu crcat se sprchováním našich tlapek.
A tak jediným použitelným řešením pro naši smečku je venčení na Pražáka. U vchodových dveří jsme naloženi do limuzíny, odvezení k venčící cestě, vyvenčení v místech, kde hrozí nejmenší zašpinění, následně opět naloženi do limuzíny a nakonec vyloženi u vchodových dveří. Páníčkové se trochu bojí, že budou označeni za exoty, až si toho někdo všimne. Já si osobně myslím, že na tomhle konci světa, kde ani pouliční lampy nejsou, si toho nevšimne nikdo. A i kdyby, tak panička se může celkem slušně bránit. Limuzína má sice pražskou poznávací značku, panička ale může každého, kdo jen pomyslí na to, že by ji označil za exotku z Prahy, ubít nekonečným množstvím plzeňských výrazů. Což bych nepřál ani největšímu nepříteli. Žiju s ní skoro pět let, ale pořád si nejsem jist, jestli mi náhodou nenadává.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama