Povídáme si

2. října 2017 v 11:00 |  Deník
Páníček se někde domákl, že ženská řekne během dne asi deset tisíc slov. Po těch letech s paničkou, musím této informaci dát za pravdu. Ona toho s jinýma lidma moc nenapovídá. To znamená, že ať se vrátila odkudkoliv, vždycky povídala až doma. A s kým si povídala? No se mnou. Samozřejmě že ne se spolubydlícíma.
Takže od dávných časů až do doby před dvěma lety jsem sloužil jako hlavní přijímač všech nářků, nespravedlností, radostí i bláznivého štěstí. Bylo naprosto běžné, že při procházce ulicemi Prahy, mi panička vyprávěla o čem se jí v noci zdálo. Nebo co si chce o víkendu uvařit. Nebo kterej spolužák se jí líbí tentokrát. Mezitím mě zvládala peskovat a povelovat, abych se choval slušně a neolizoval kdejaký voňavky. Lidé se za námi otáčeli s výrazy plnými nepochopení. Teda kromě těch, co měli v uších nacpaná sluchátka. Teď na vsi už se nám to nestává. Jednak tu skoro nikoho potkáváme a druhak už má panička na výlevy páníčka, takže toho nemá potřebu tolik ventilovat k mým uším.
Samozřejmě bylo nemyslitelné, že bych při domácích rozpravách mohl třeba spát. Panička by byla dotčena a dělala by, že se mnou nemluví. Natrénoval jsem tedy několik pohledů a póz, které vyjadřují, jak moc zajímavé její povídání je.
Základem je nakloněná hlava na jednu stranu. Vypadám při tom neuvěřitelně roztomile. Hlavně to ale vypadá, že zaujatě hltám každé slovo. Ve skutečnosti to všechno pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Panička o tom ale nemá nejmenší tušení.
Když k nakloněné hlavě přidám zakousnutý pysk, vypadá to, že je panička chytřejší než já. Má to působit, že se snažím o maximální pochopení probírané problematiky. Funguje mi to skvěle. Když panička skončí s tou litanií, cítí se o mnoho lépe a chytřeji.
Pokud je paničce smutno a svěřuje se mi, poslouchám s výrazem naprostého soucitu a pochopení. Své mimické svaly stáhnu do nejroztomilejší grimasy, jíž jsem schopen. Doplním to podanou tlapkou a pořádným čamtancem přes celý obličej. Za tuto službu jsem si vždy vysloužil velkou pochvalu a něco dobrého.
Jediné povídání, které jsem ochoten vnímat, je povídání o tom, jestli půjdeme ven a jestli něco nepotřebuju. Například kakat nebo čůrat. Tomu rozumím s naprostou přesností. Aby bylo paničce jasné, že vnímám a souhlasím s jejím návrhem, projdu všechny svoje výrazy. Tlapku podám taky. Klidně obě. Navíc udělám pořádné "tuli, tuli,", kterým paničce skoro vyrazím zuby. Pak už jen netrpělivě čekám u dveří, než si panička svejma levejma rukama zaváže boty.
Pojal jsem za správné a kolegiální naučit tomuto umění i páníčka. Nejde to přesně úplně podle plánu. Pořád není schopen stáhnout uši dozadu jako já. A když je paničce smutno, nechce jí dávat lízanec přes tvář. I přes tyhle nedostatky ale na jeho bedrech leží zhruba devět tisíc slov. Ten zbytek je peskování a povelování nás psů. V podstatě už se mi s ničím nesvěřuje. Jo, ulevilo se mi. Povely totiž můžu s klidným srdcem nevnímat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama