Pracovní

31. října 2017 v 17:25 |  Deník
Občas, když se panička dobře vyspí, což je přesně jednou za uherský rok, vezme si mě se sebou do práce. Bohužel tomu předchází velmi nepříjemných dvacet minut cestování autobusem. Pojal jsem podezření, že všechny autobusy se proti mně spikly a straší mě pšoukáním. Nejraději to dělají zadní dveře. Hodnější autobusy pšoukají jenom při zavírání, ty zlý upouští vzduch co pět vteřin. Takže by se dalo polemizovat, jestli čas s paničkou v práci je za odměnu, nebo za trest. Sám si nikdy nejsem jist.
Pod paniččiným tlakem tu cestu samozřejmě přežiju. Svým slušivým kovovým náhubkem vyzdobím paniččiny nohy novými modřinami a ostatní cestující potěším cinkavým zvukem narážení náhubku do tyčí a sedadel. Na každý zastávce se pokouším vystoupit z pšoukajícího povozu doufajíc, že paničce to konečně dojde a pochopí mé trápení. Ještě nikdy se to nestalo.
Po nekonečných dvaceti minutách vylezeme v Praze u metra, kde se lidé pohybují pouze v davech. Vždycky když se dostaneme do takovýho mumraje, nejsme schopni se s paničkou domluvit, kudy se půjde. Já vyberu cestu a ona s ní nesouhlasí. Jako nemám já to vůbec snadný. Já jdu se svým koncem vodítka doleva a panička ten svůj konec vláčí doprava. Čímž odřízneme z davu pár nešťastníků, kteří končí zajati ve zbytku vodítka. Škoda, že neexistuje klání v odchytu lidí z davu. Bychom v tom s paničkou váleli.
Po osvobození nadávajících obětí, kterým ujelo metro, se panička snaží nadzvednout víka nejbližších kanálů, aby se tam mohla schovat. Že prý by radši zbytek cesty došla "spodem". Tady naštěstí kanály drží basu se mnou a žádnej se nenechá odklopit. S radostí pak mohu paničku táhnout do středu nejfrekventovanějšího chodníku, abych v těch místech mohl ulevit svým střevům. Přeci se s tím neponesu až na trávník.
Panička nadílku urychleně posbírá do pytlíku a než začne znovu hledat kanál, kterým bychom mohli jít, odtáhnu ji ke kandelábru jedna. Odtud je proti své vůli tažena až ke kandelábru jedno sto tisíc. Na všech zanechám svůj podpis a pak už se můžeme konečně vrhnout na práci.
Důkladně zkontroluju celý krám, vymetu všechny pavučiny a spočítám zvířata. Ještě před otevřením panička snídá, takže z ní vydyndám alespoň půlku snídaně. Potom pod mým odborným dohledem panička nakrmí a napojí zvířectvo v krámě. No a protože dopoledne chodí zákazníků poměrně málo, zkouším, co paniččiny nervy vydrží.
V úplně spodním regálu je vyskládáno spoustu druhů psích konzerv. Jsou rozděleny podle velikosti, barvy a příchutí. Při sedání, zvedání, či otáčení přesně mířenou ranou zadkem konzervy poshazuju. A to tak šikovně, že se rozkutálí úplně všechny a dokonale se promíchají. Následně je panička s otráveným výrazem vrací do původního stavu. Zopakuji to za šichtu tak třikrát až pětkrát. Já tomu říkám puzzle pro paničku, panička zase říká, že jsem jako hrom do police.
Je o mně všeobecně známo, že mám lidi rád. Takže každej, kdo k nám zavítá na nákup, je nucen mě drbat. Většinou zabírají ty správný psí oči. Občas si musím štěknout, ale vždycky se mi pořádnýho podrbání dostane. Když mám ale na paničku pifku, tak zákazníky odháním už od dveří. Úspěšnost mám nula z deseti, protože tomu prvnímu to panička vysvětlí a na další už bubáky dělat nemůžu, protože skončím upoután na vodítko, které je přišlápnuto paniččinou nohou, ve které má najednou ohromnou sílu.
Co mám ale na sporadických návštěvách paniččiny práce nejraději, jsou pamlsky. Ty lidi to prostě nevydrží a když vidí, jak roztomile se opírám o pult a koukám, jako kdybych týden nedostal nažrat, koupí mi nějakou dobrotu. Panička se z nějakýho záhadnýho důvodu pak za mě stydí. A ještě víc se stydí, když pak dorazí její šéf. Toho už jsem si omotal kolem tlapek natolik, že z něj vyžebrám pamlsků tak pro tři psy. Všechny je samozřejmě sním sám hned na místě. Panička mi pak vyhrožuje, že se zaseknu v tunelu a nebo že nezvednu zadek přes skočku. Přehání.
No a v mezičase, když zrovna nikdo nic nechce a zboží je doplněno, se starám o to, aby se panička nenudila. Takže se nechávám drbat pod bradou, mezi ušima, na zadku a na břiše. Kolikrát se stane, že ta mezera mezi lidma je fakt dlouhá a panička pak skuhrá, že jí bolí ruce. Párkrát se ji pokusím přemluvit podáním tlapky, a když na to nereaguje, nenápadně shodím konzervy, aby si uvědomila, kdo z nás dvou je ten, co rozhoduje o prováděných činnostech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama