Listopad 2017

Marodí

29. listopadu 2017 v 18:20 Deník
Panička je marod. Měl bych jásat a bejt maximálně šťastnej, že se budeme teď jenom válet v posteli, mazlit se a nic nedělat. Alespoň bych to očekával od někoho, kdo je línej jako moje panička. Jenže něco je špatně. Bacil jí zdolává už od pátku a ona pořád nezalehla. Naopak. Je to mnohem drsnější a náročnější, než když je zdravá!
Každý ráno jako čamrda vyskočí z postele, protože někdo mi na cvičák vydělávat musí. Není nad pocit, že je to vlastně moje vina, že musí panička do práce. Přitom má apetit jako stádo puberťáků. Pak se nemá divit, kam ty peníze mizí, když všechny investuje do jídla pro sebe. I páníček je v údivu, kam se to do ní všechno vejde.
No prostě každý ráno maže do práce, pak maže z práce domů a jsem podroben mučení a týrání takzvanou prací i já. Údajně jsem kus psa (teď se jedná o velikost, ne o krásu) a mám problém správně vypracovat áčko. Já v tom žádnej problém nevidím. Prostě rychle nahoru a pak zase rychle dolu, ať jsme brzy v cíli. Jenže tak to prej bejt nemá. Že prej mám dodržovat nějaký zóny. Co já vím, co to jsou zóny, mně je to jedno. Já chci jenom dělat paničce radost. Zatím ale z mého hop na áčko, hop z áčka radost nemá. Provedli jsme tedy přípravu za zemi, která mě neskutečně bavila. A baví mě pořád. Jenže převod na áčko se nám nevydařil, jak by měl. A je to jenom paničky vina. Už už viděla, jak překonávám áčko jako profík a uspěchala to. Naštěstí je paní trenérka velmi bystrá, promluvila paničce do duše a vrátila nás skoro na začátek. Prej ze mě tu sbíhanou zónu dostane, ať to stojí, co to stojí. Nejvíc to asi bude stát paniččiny nervy, he he. Panička se toho teda chytla jako slepice flusu a rozhodla se, že na tom budeme zběsile makat. Vyhlásila nám měsíc áčka. Doma mě teď furt drtí na přípravě a na cvičáku zase přímo na áčku. Říká, že s běháním sekvencí mám utrum, dokud se tu zatracenou překážku nenaučím (doslovně citováno). Ono jí to stejně dlouho nevydrží, protože sekvence jí budou chybět. Navíc se teď vždycky dme pýchou, jak skvěle mi jdou náběhy do slalomu.
Zima, nezima, tma, netma, musím trénovat a trénovat. Tolik drilu jsem za svejch pět let nezažil, ani když jí plně sloužilo zdraví. Do toho mě dneska vzala se sebou do práce. Samozřejmě jsem ji potěšil shozením konzerv v regálu, děláním bubáků na zákazníky a otravováním paniččina šéfa. Po těch hrozně náročnejch čtyřech hodinách v obchodě, jsme jeli na cvičák (na ty údajně poslední sekvence, než budu profík na áčku). A protože panička neví, kterou ze svých levých rukou použít, když se řekne přitáhni ho levou, museli jsme si některý části parkuru móckrát zopakovat.
Po dnešním cvičáku jsem pochopil, co se s mojí línou paničkou stalo. Pravidelnými návštěvami hodin agility si zlepšila fyzičku natolik, že se z ní stal o trochu akčnější člověk. Ačkoliv celej den smrká jako o život, uběhala to, aniž by si, byť jednou jedinkrát, stěžovala na nedostatek kyslíku.
Vůbec nechápu, kde se v ní všechna ta energie v posledních dnech vzala. Neřešila škrábání v krku, neřešila rýmu a prostě makala. Otázkou zůstává, co se stane, až bude mít teplůtku? To snad konečně proválíme pár dní v posteli.
No nic, pro dnešek to balím. Moje nachcípaná panička, která by ještě před půl rokem skoro umírala, je teď drsná jako nejhrubší šmirgl papír. Jdu se zachumlat a spát, protože prej zejtra, až přijde z práce, budeme pokračovat.



Scéna s igelitkou

19. listopadu 2017 v 14:32 | Z paniččina šuplíku |  Deník
Půl desátý, mínus dva a půl stupně. Pohled na meteo stanici mě tedy ani trochu nepotešil. Čekalo mě poslední venčení toho dne. Psisko si poklidně spal pod stolem u mých nohou. Na chvilku jsem zauvažovala, že ho nebudu budit a půjdeme až ráno. Ale kdepak, to mu přeci nemůžu udělat. Ihned jsem si vybavila jaké to je, nemít možnost dojít si na záchod. Já se sama se sebou můžu sázet o rekordy v držení, jak chci. Už na střední jsme týden co týden na tělocviku dostávali přednášku o tom, jak máme posilovat své svěrače a že se nám to bude ve stáří hodit. Fajn. Poctivě posiluji každou pětihodinovou cestu domů. Paní učitelka by určitě měla radost. Jenže pes je pes, navíc štěně, co ještě nemá svoje svěrače plně pod kontrolou. Navíc jsme naposledy byli minimálně před dvěma hodinama. Prostě jdem!
Podařilo se mi přemluvit sebe, tak teď ještě přemluvit psa. Mžoural na mne rozespalýma očima, co že se to děje. Bedlivě sledoval můj oblékací proces. Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že venku je staršná zima a musím se obléct nebo zmrznu. Koukal na mě svým vševědoucím a naprosto chápavým pohledem. Naklonil hlavu doprava a udělal ze sebe "vrchol roztomilosti". Stále se však netvářil přesvědčeně, že se mnou půjde ven.
Vzala jsem postroj, přidřepla a čekala. Jeho výraz se změnil na pohled typu: "Ty to myslíš vážně? Fakt chceš jít teď ven?". Doplnil to elegantním svalením na bok. Ani jemu se ven nechtělo.
Pustila jsem se tedy do vysvětlování, že před spaním musí jít čurat. Chodíme přeci každý den. Marná snaha. Vůbec to s ním nehlo. Zabral až můj pohyb směrem ke dveřím. Opět jsem mu nabídla postroj. Tentokrát už úspěšně a psisko se do něj nasoukal. Tvářil se jako nejvíce týrané štěně, které jsem vzbudila a nutím ho jít ven. Následovala další přednáška o tom, že půjdeme jen před barák. Nikam daleko. Vyčurá se, vykaká a může jít v klidu pokračovat dál. Stejně nejsem typ na noční temné toulky, protože se už od táborů bojím. Mimojiné mě čeká náročný týden ve škole a celý víkend byl ve znamení velkého učení. Psisko si celou dobu hrál s vodítkem, tudíž mě neposlouchal. Alespoň jsem se nenudila u zavazování tkaniček.
Následovalo dilema jít pěšky nebo jet výtahem. Psisko by po schodech měl chodit minimálně, kvůli kyčlím. Jenže ten hloupej výtah mi zhasíná. Od doby, co jsem zjistila, že to dělá jenom mě, ho podezřívám, že si na mě zasedl. Tudíž ho nerada používám. Rozhodla jsem se to tedy risknout. V tuhle dobu snad nikdo nebude mít touhu někam vyrážet. V nejhorším bychom si opět projeli všech osm pater, až by si nás někdo přivolal.
Výtah jsme přežili, teď ještě zvládnou tu kosu venku. Psisku je to jedno, ten má kožich. Ale já?
Hned za vchodovými dveřmi jsem vykonali potřebu číslo jedna. Výborně. Jsem hrdá na svého chytrého psa. Trochu se projdeme, kdyby náhodou přišla potřeba i na kakání. Aby toho rozhodování ten večer nebylo málo, musela jsem zvolit cestu, kudy se vydat. Nalevo se rozlévala všude černočerná tma. Jen při pohledu na tu stranu mi naskočila husina až na zadku. Tam určitě ne. Napravo ulici spoře osvětlovalo několik lamp. Rozhodnuto. Půjdeme po světle.
Po prvních pár krocích se mi myšlenky rozutíkají do všech směrů. Od stresu z testů až po nesmrtelnost chrousta. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude jako obvykle. Rychlé večerní venčení. Jo, houby. Nedaleko od vchodu se nachází malý ostrůvek s jakýmsi křovím uprostřed. Možná bych měla tušit, co je to zač, ale nemám ani šajna.
Psisko se ke kakání neměl. Naplánovala jsem tedy trasu k ostrůvku, okolo ostrůvku a následně rovnou domů do postele. Po této náročné úvaze jsem se vrátila k nesmrtelnosti chrousta. Po očku jsem sledovala, jestli se psisko nechystá udělat mi radost v podobě hromádky a dřívějšího návratu domů. Nehodlal.
Šourali jsme si to tedy dál. Zima na mě útočila kudy to jen šlo. Kdyby moje venčící bunda nebyla o dvě čísla větší, než je nutné, určitě by to bylo lepší. Takhle mi fouká i na místa, o kterých ani nevím, že existují.
Ostrůvek je před námi. Hurá ho obkroužit! Skrz jakési křoví nebylo vidět na chodník na druhé straně. Pomalu se suneme dál a dál. Psisko si čmuchá, rozhlíží se, čmuchá, rozhlíží se. V tom koutkem oka spatřím cosi na zemi. Je to černý (jaký jiný potmě) a podivný. Můj mozek okamžitě začne probírat veškeré potvory, o kterých jsem kdy četla. Už rozeznávám oči a velký chřtán, kterým nás to sežere. Jako vášnivá čtenářka Stephena Kinga mám pořádnou zásobu potvor v hlavě. Zatraceně, to se mi teď ale vůbec nehodí. Už asi postopadesáté se ujištuji, že žádný další horor číst nebudu. Jsem pak paranoidní. Psisko si té věci stále nevšiml. I přes to, že je to štěně, doufám, že by mě ochránil a potvoru zahnal. Mírný vánek s věcí pohl. Ano, je to igelitka. Mé srdce přestává zběsile bušit, paranoia pomalu ustupuje. Ne že bych se přestala úplně bát, ale musíme postupovat dál. Doma čeká věrná postel a navíc mám sebou hrdinu v podobě psiska.
Periferně vidím, že se psisko chystá jít dál od prozkoumávané věci. Ve stejný okamžik zafouká vítr a taška se pohne s pořádným zašustěním. Má levá ruka silným škubnutím míří kamsi za mě a tahá za ní deset (možná už i více) kilo živé váhy. Zuřivé vrčení a hlasitý štěkot mi dává najevo, že si všiml té podivné věci. V tu chvíli mi dochází, že se bojí i psisko a rozhodně by mě před příšerou neochránil. Pokouším se mu vysvětlit, že se jedná pouze o igelitku. Jak se zdá, nevěří mi ani slovo a odmítá udělat byť je jeden krok dopředu.
Jako sečtělá osoba ho nenechám trápit. Několika signály mu dám najevo, že se nic neděje. Divím se, že mi to věří, protože sama jsem pořád nebyla plně přesvědčena, že je ta igelitka neškodná. Posbírala jsem všechnu svojí odvahu, která se mi válela až u kotníků a rozhodla se vykročit dál směrem k igelitce. Psisko mě pomalu následoval. Na rozdíl ode mě se rozhodl méně riskovat a tašku obešel obrovským obloukem. Nasadila jsem vražedné tempo, na tašku se ani nepodívala a valili jsme domů.
Moje věrná postel mě čekala s otevřenou náručí. Psisko se uvelebil na své dece hned vedle postele. Vmžiku pokračoval v načatém spaní. To mě to trvalo trochu déle. Po zhasnutí lampičky se mi opět vrátila má paranoia. Naštětsí jsem měla dostatečně unavený mozek z celodenního učení, takže mě dlouho netrápil předváděním děsivých potvor, které netuším, kde bere.
Mít bujdou fantazii a zároveň být posera je peklo!

Narozeninová

18. listopadu 2017 v 14:45 Deník
Přesně před pěti lety jsem vykoukl na tenhle svět plný zajímavých lidí, zvířat a pachů. Dalo by se předpokládat, že je to významný den. Jsou to takové půlkulatiny. Očekával bych tedy větší paniččinu angažovanost. Jenže do půl jedenáctý spala a po vyvenčení pokračovala aktivním chytáním lelků na gauči. Žádná oslava, žádná párty, prostě nic.
Je pravda, že s jejím přístupem těžko udělá speciální den, když nás furt rozmazluje. Je to hrozná měkkota, takže nám přilepšuje dobrotama každou chvíli. Vždycky když si páníček objedná smažená kuřecí křidýlka, dostaneme po kuse i my psi. Jasně, že ne smažený. Pěkně syrový s křupavejma kostičkama. Nebo odřezky masa, které při vaření panička vždycky někde najde (narozdíl od škrta páníčka, kterej sní všechno maso). A o granule s jogurtem taky není nouze. Panička jogurty ráda a vždycky se s náma alespoň o lžičku podělí.
Tipuju to dneska na nezdravýho pribináka plnýho cukru. Toho dostáváme opravdu jenom výjimečně. Panička by teda upřednostnila pořádnou psí konzervu, ale k její nelibosti jsem se pokaždé z toho posrul. Jenže to je jídlo a to hned ve mně zmizí. Jsem pes a na nějaký vychutnávání si dobrot mě neužije. Zhltnu to na jeden nádech, bez kousání a co pak? Pak by to chtělo ještě něco, co by mi udělalo radost a trochu otrávilo život páníčkům. Třeba pískací hračku, nebo zmuchlanou pet láhev, nebo alespoň jednu krysu z IKEA, kterou bych mohl vykuchat. Nic takovýho se ale dneska konat nebude. Panička se totiž rozhodla využít moje narozeniny k pořízení něčeho potřebného. Což v poslední době byl můj obojek, který se rád rozepínal ve chvíli, kdy jsem plnou silou někam táhl.
Jak všichni víme, výběr obojků je obrovský. Obojky jsou barevné, s obrázky, s přezkou, bez přezky, levné, drahé atd. To je něco pro mojí paničku. Vybírala a vybírala, až si vybrala samozřejmě ten nejdražší. Protože byl nejhezčí. Dostatečně zelený a dostatečně infantilní. Je na něm spousta oveček. Paráda. Jsem rád, že se paničce líbí. Štve mě ale, že za něj utratila tolik peněz, že se rozhodla nepořídit mi nic, čím bych mohl chvíli ničit její nervy. Omlouvá to tím, že jsem jenom pes a stejně z toho nemám rozum a že se stejně nejraději válím s paničkou po jednom gauči. Já přeci nepotřebuju horu rozumu, abych věděl, kdo je středem mého vesmíru. Ale nějaká blbinka z ní vypadnout mohla. Snad bude Ježíšek letos štědřejší než panička.
Každopádně jsem teď věkem velký pes, ale duší stále štěně. Pořád polezu paničce do klína, pořád se budu vtírat na gauč mezi páníčky a pořád budu trpět selektivní hluchotou, kdy slyším jenom to, co chci. Nadále budu manipulovat s paničkou, jak se mi zlíbí, protože je tak měkká. Ale hlavně budu makat na tom, abychom se s paničkou hnuli za našimi cíli. Do příštích narozenin bych se chtěl s paničkou dostat na agility závody a předvést všem, jak úžasnej jsme tým.

Na provázku

17. listopadu 2017 v 19:35 Deník
Takovou né úplně milou, avšak nezbytnou součástí vykonávání velké potřeby u psa, je občas pověsit bobek na provázek. Stačí k tomu spolykat celá stébla trávy. A pokud se zrovna žádná chutná travička nezelená, uspokojivě poslouží i několik psích chlupů nebo nekonečně dlouhých vlasů z paničky.
Je potřeba dávat pozor, protože dlouhá přísada tohoto dárečku se ráda zasekává v krku. To vyvolá kašel, který vede k velmi ustaranému výrazu paničky. Posílá mě pak napít, nebo mi dá kousek chleba.
Takže velice opatrně polknu celé stéblo trávy, několik psích chlupů nebo nekonečně dlouhý paniččin vlas. Střeva si s tím vyhrajou a při venčení můžu potěšit paničku.
Kadit chodím zásadně co nejhlouběji do roští, aby panička nemusela bobky sbírat (tady na konci světa se to tak dělat může). V jejích očích je to chválihodná vlastnost do doby, než přijde na řadu hovínko na provázku, jak to pojmenovala panička.
Většina exkrementu ze mě vyjde jako po másle. Ale malá, avšak velmi nebezpečná šištička zůstane viset na stéble trávy, psím chlupu nebo nekonečně dlouhém paniččině vlasu, z otvoru, kterým končí střeva. Je třeba se u toho tvářit hrozně nešťastně, protože samozřejmě jde o nehoráznou psí tragédii. Což je vlastně pravda. Nikdo nechce běhat s bobkem visícím u zadku.
S výrazem plným smutku ztuhnu na místě a hledím do míst, odkud očekávám paniččin příchod. Tím, že si ulevuju ve skrytu křovin, to paniččce trvá většinou celkem dlouho, než pochopí, o co kráčí. No a jak jinak, nikdy se jí nechce do roští za mnou. Snaží se mě tedy přesvědčit, abych vylezl na cestu, že mě pak zachrání. To ale nepřichází v úvahu. S bobkem u zadku prostě nikam chodit nebudu. Když toho začnu mít plný tesáky, protože panička furt medovým hlasem láká a láká, abych alespoň popošel blíž k ní, nasadím nejtěžší kalibr. Výhrůžku, na kterou panička vždycky slyší. Udělám pohyb, jako že se toho přívěsku zbavím sám. Naznačím sednutí, po kterém by následovalo sunutí zadku po zemi, abych se dárečku zbavil. Paničce je jasné, že bych tím bobkem kontaminoval svoje trenky a musela by mě neprodleně doma vykoupat. S vyděšeným výrazem rychle něco zaječí a už se prodírá roštím za mnou, aby mě vysvobodila a hlavně zabránila katastrofickému znečištění mých trenek.
Zatímco panička loví z kapsy pytlík, trochu ji ještě potrápím několika náznaky sedání. Trvá jí to vždycky hodně dlouho a mě to zdržuje od čmuchání.
Když už konečně panička třímá pytlík v ruce a chystá se mě zbavit té časované bomby, musím na ni ještě hodit výhružný pohled, aby byla opatrná na mojí samčí chloubu. Aby si třeba nespletla s tím bobkem moje kulky, že jo. To by byl konec světa.
Jakmile se přívěsek ocitne v bezpečí pytlíku a panička mi oznámí, že je po všem, zvednu vesele ocas, stočím ho jako špic a peláším z roští za krásami pachů celého světa. Paničku nechám za sebou v roští. Však ona už se z toho nějak dostane. Sice u toho vždycky něco brblá, ale proč by mě to zajímalo, když můžu zase svobodně pobíhat.

Kočičí

11. listopadu 2017 v 20:10 Deník
Kočky. Kočky. Kočky. To je záležitost, která snad nikdy neskončí. Tihle tvorové, kteří sem určitě byli vysazeni nějakými vesmírnými skřítky, aby otravovali životy všem psům. Domluvit se s nimi nedá, protože mají svou podivnou mňoukavou řeč. Dohonit se to nedá, protože zbaběle prchají do korun stromů. A užitek to taky nemá. Panička sice tvrdí, že nějakej užitek by se našel, ale já tomu vůbec nevěřím.
Poprvé jsem záhadnou kočku potkal jako štěně na veterině. Producírovala se po stole, židlích a pak zase po stole. Nakonec se uráčila slézt na zem a okupovala střed čekárny.
Panička se usadila na jednu z volných židlí, zatímco já se svým koncem vodítka byl zabrán do čmuchání okolo vchodových dveří, netušíc, že mě nezúčastněně pozoruje vetřelec.
Když mi došlo čtení u dveří, docupital jsem k paničce a chtěl se se svým koncem vodítka vydat na průzkum dalších voňavých míst v čekárně. Jenže uprostřed seděla ta kočka. Jako malé a neznalé štěně jsem udělal tu chybu, že jsem šel kočku očuchat. Dle všeho byla na psy zvyklá. Takže můj přibližující se nos ji nevyvedl z míry. Nechala mě k sobě přičichnout. Jen co jsem nasál trochu kočičího pižma, ta mrcha se zvedla a odkráčela. Já se tak lekl, že jsem se jediným skokem schoval pod židli, na které trůnila panička. Neočekávaně panička dostala záchvat smíchu, že hýkala na celou veterinu.
Kočka mě zpovzdálí pozorovala s výrazem plným výsměchu. Bylo mi hned jasné, že s těmihle tvory nechci mít nic společnýho. Zařadil jsem se do skupiny boje proti kočičím mrchám. Kamkoliv se vrtnu, povinně odtamtud vyženu všechny kočičí vetřelce. Po návštěvě u paniččiny babičky se kočky zpravidla následující týden neobjeví. No dobře, to jsem asi trochu přehnal. Neobjeví se do doby, než vyčichnou nebo oprší všechny moje výstražné pachové značky.
Jednou jsem se střemhlav vydal za kočkou uprostřed sídliště. Byla to celkem prča, protože ta kočka z nějakého důvodu nevylezla na strom. Prohnal jsem ji teda kožich, až jsem si šlapal únavou na jazyk. Paničku to ale hrozně moc naštvalo a dostal jsem vynadáno. Že prej o mě měla strach. Vyjednali jsme spolu dohodu, že budu honit kočky jenom po zahradě a ve městě se na ně můžu jenom zle koukat.
Pak jsme se ale nastěhovali k páníčkovi s Romeem. Tam bydlí celá hromada koček (přesně tři!) jenom přes plot. S Romeem to do mého příchodu téměř nic nedělalo. Nechápu. Naštěstí byl ochoten se učit. Teď už je právoplatným členem skupiny boje proti kočičím mrchám.
Sousedovic kočky jsou neuvěřitelně oprsklý. Nejen že se nám producírují po zahradním nábytku a vysmívají se nám skrz oknem ale ony chodí odkládat svoje exkrementy páníčkovi do truhlíků. A rozhrabaly mu jahody. A pak mu je zválely, protože náš jahodovej záhon je evidentně nejlepší lehátko k opalování se v letním slunci. Grrr, mrchy.
Páníček nás v boji podporuje, panička se naopak snaží nás krotit. Ona by si jednou kočku ráda pořídila. Nepřípustné! Že prej chce mainskou mývalí kočku. Že prej je to taková borderka mezi kočkama. Nepřípustné!
To není žádná sranda, protože už těmahle řečma nalomila páníčka. Což je naprostá katastrofa. Romeo by se totiž nejspíš taky nechal přesvědčit, že to není zvíře k jídlu. (Mám na něj usvědčující důkaz, kdy se kočce podrobil. Co kočce, kotěti!!!) Já nic tak smrdutýho doma nechci. Musel bych po zbytek života chodit kanálama, abych nemusel ostatním psům přiznat, že je naše domácnost pod nadvládou kočky.

Malé válčení

8. listopadu 2017 v 20:04 Deník
Vedu s Romeem takovou malou osobní válku. Trvá zhruba dva a půl roku, což je celá délka našeho soužití. Všechno je to ale Romeova vina. Fakt. V tom nekecám. On je totiž dost hravej a při každým venčení po mně chce, abych s ním běhal. Tomu se zuby drápky bráním, protože si hraju zásadně jenom s paničkou. Ona vždycky roztomile vříská a piští, když ji šikovně štípnu do nohy nebo do ruky. Už jsem ji v zápalu boje dokázal štípnout i do nosu. To vřískala půl hodiny v kuse. Následně se mnou dva dny nemluvila.
Takže Romeo a jeho věčná akčnost do psích her, mě neskutečně prudí. Venčení co venčení dělá výpady na mou maličkost. Rozběhne se plnou rychlostí mým směrem a brzdí s zuřivým štěknutím o můj krk. Musel jsem se naučit před ním uskakovat, protože ho nedokáže zabrzdit ani nabourání do paničky, která pak s žuchnutím dopadne na zem, ideálně do největšího blátiště. Jsem v tom prostě sám, protože páníček s Romeem samozřejmě drží basu. Takže pořádným odrazem se mrštně vyhnu rozjetýmu Romeovi a schovám se rovnou za paničku, aby mě bránila (pokud se zrovna v něčem neválí).
Nebo mi venčení co venčení Romeo nadbíhá se zuřivým štěkotem a zadkem vystrčeným k nebesům. Ocasem vrtí jako o život a doufá, že jeho výzvy ke hře přijmu. Jenže je na omylu. Nahodím výraz naprostýho ignoru a věnuju se svým psím starostem. Jenom při ranním venčení se mě panička zastává a brání si mě. V půl sedmý ráno, kdy je sice bdělá, ale ne plně probuzená, upřednostňuje tiché venčení. Dokonce plně tlumí rádio v limuzíně, když jedeme venčit na Pražáka.
V ostatních případech si s tím musím poradit sám. A protože toho už mám fakt plný tesáky, rozhodl jsem se, že to budu tomu ušatýmu potvorákovi vracet. Romea totiž neskutečně vytáčí, když ho při krmení pozoruju. Má strach, že bych mu jeho porci mohl sežrat. Strach je to úplně zbytečnej, že jo, protože žeru jako vrabec a nestojím o dvojnásobek granulí. To jsem mu ale zatajil, jinak by moje zírání postrádalo smysl.
Panička nám misky dává proti sobě v dostatečné vzdálenosti, aby nás náhodou nenapadlo se sežrat navzájem při domněnce, že ten druhej dostal něco lepšího. Mému přímému pohledu tedy nic nebrání.
Když panička plní misky, každej si vlezeme na svoje krmící místo a čekáme na příděl. Jakmile misky zazvoní o zem, já si lehám do vhodné polohy, kdy pro paničku to vypadá, že nevinně ležím. Ve skutečnosti ale jen nepatrným pohybem očí zírám přímo na Romea. Panička se pak věnuje nějakým svým věcem a já sleduji chroupajícího Romea. A on sleduje mě. Jen tak, pro jistotu. Můj pichlavý pohled ho ale točí do vysokých obrátek a z hloubi hrdla začne vyluzovat vrčení. Někdy drsnější, někdy míň drsný. Asi podle toho, jak se vyspí. Pokud se vyspím dobře já, začnu na něj vrčet zpátky. Společně si tak prozpěvujeme vrčivou písničku, dokud Romeo nedochroupe. Dotčeně si pak lehne do pelechu, ze kterého má možnost mě sledovat. Já se naopak zvednu a zblajznu svůj příděl. Vím, že na mě kouká, a je mi to jedno. Může ležet a tiše mi závidět, že já ještě mám co futrovat. Romeo na rozdíl ode mě sežere, na co přijde. Takže to, že mu dělám chutě, se dá taky počítat mezi sviňárny.
Při večerním krmení to probíhá obdobně. Jenom si dávám většího majzla, abych nenaštval páníčka. Nemá rád, když jsme na sebe s Romeem krkatý.

Pracovní II

4. listopadu 2017 v 16:20 Deník
Minule jsem psal o tom, jak chodím k paničce do práce a s láskou bourám konzervy se psím žrádlem v tom úplně nejspodnějším regálu. Dneska se tedy podělím o to, jak svou přítomností obšťastňuji v práci páníčka.
Za využití všeho mého bordeřího šarmu a těch nejsmutnějších psích očí jsem schopen ráno přesvědčit páníčka, aby mě vzal s sebou do práce. Každý den s ním chodí Romeo, tak proč občas nemít na krku psy dva.
Přesvědčit páníčka není vůbec těžké. Stačí od okamžiku, kdy otevře oči, vrtět ocasem v pravidelném rytmu. Zahrnout páníčka milionem pusinek (pár jich dostane i přes brýle) a neustále mu vnucovat tlapky. Tomu prostě neodolá a zjihne. A jakmile sáhne po obojcích, mám vyhráno. Poslušně nastoupím do limuzíny a nechám se dovézt na místo činu. Tím končí maskování se za hodného pejska.
Zpočátku jsem vzorným příkladem poslušnosti. Páníček prodává kávy a zmrzliny z toho nejmenšího krcálku, který znám. Povedlo se mu do toho miniprostoru vtěsnat i židli, ze které se kření na okolo jdoucí lidi. A i když se to jeví jako naprosto nemožné, jsem schopen se do zbývajícího místa na podleze vtěsnat. Omotám se nejen okolo nohou židle, ale i kolem těch páníčkových, čímž mu znemožním volný pohyb. Kdyby bylo po mém, byl by upoután na místo, dokud neuznám za vhodné. Jenže páníček chodí ven kouřit. Musí se zvednout a jeho zvednutí znamená můj start. Sic jsem celým tělem smotán do gordického uzlu, jsem z něho ale schopen během vteřiny vyskočit do stoje. Přitom svou tvrdohlavou makovicí zespodu narazím do židle a katapultuji páníčka vpřed. Snaží se mě sice pokaždé upozornit, že bude vstávat, ale já si tuhle srandu prostě nemůžu odpustit. Rád to provádím i doma. Katapultovaný páníček ze židle totiž brzdí obličejem o monitor, na kterém zanechá věrný otisk své tváře. A než dostane k vyčištění monitoru, nastřádá jich tam tak pět, šest.
Když zrovna nemám chuť se vyvalovat po zemi, vysoukám svých 21 kilo páníčkovi do klína. Zahrnu ho pusinkama, očamtám mu brýle a křením se na okolo jdoucí lidi místo něj. Prodej kafí to nijak zvlášt nezvyšuje.
Nejraději ale udržuji páníčkovy nervy napnuté jako špagáty. Tiše a poslušně ležím s Romeem pod schody vedoucími do minikamrlíku. Páníček spokojen, jak jsme hodní, se soustředí na správné křenění na okolo jdoucí lidi. Tento okamžik považuji za nestřežený a ihned toho využívám. Tiše se vydám na výpravu do nedalekého parčíku číst si vzkazy ostatních psů. Když jsem to udělal poprvé, páníčkovi skoro vyskočilo srdce strachy z hrudi. Teď už ho to jenom rozčiluje. Nažene mě zpátky do pozice vleže vedle Romea. Setrvám tam tak 30 vteřin a jdu na výlet znovu. Když to provedu zhruba po sto padesáté, jsem uvázán na špagát a veškerá sranda končí.
Nejsem ale vždycky ten nejzlobivější pes pod sluncem. Občas se postavím za kasu místo páníčka, aby si mohl jít zakouřit. Ještě se mi teda nepodařilo prodat žádný kafe, jelikož se všichni nade mnou jenom rozplývají, ale snad to časem jednou přijde. Docela by se to i hodilo, protože panička furt vyhrožuje, že mě pošle někam na brigádu, abych si vydělával na cvičák. A než u někoho cizího, raději budu zaměstnanej u páníčka.
Jinak Romeo je podle mě celkem měkkota. Jednou za čas se chodí schovat za roh, nebo se seznámit s okolo jdoucím psem. Než je zmerčen páníčkem, vrátí se zpátky na místo. Páníček s ním má v tý práci moc velkou pohodu. Musím si zase brzy vyškemrat pracovní den s páníčkem. Už je to nějakej ten pátek, co jsem s ním naposledy byl pracovat. Určitě už má nastřádáno spoustu trpělivosti na moje zlobení.