Kočičí

11. listopadu 2017 v 20:10 |  Deník
Kočky. Kočky. Kočky. To je záležitost, která snad nikdy neskončí. Tihle tvorové, kteří sem určitě byli vysazeni nějakými vesmírnými skřítky, aby otravovali životy všem psům. Domluvit se s nimi nedá, protože mají svou podivnou mňoukavou řeč. Dohonit se to nedá, protože zbaběle prchají do korun stromů. A užitek to taky nemá. Panička sice tvrdí, že nějakej užitek by se našel, ale já tomu vůbec nevěřím.
Poprvé jsem záhadnou kočku potkal jako štěně na veterině. Producírovala se po stole, židlích a pak zase po stole. Nakonec se uráčila slézt na zem a okupovala střed čekárny.
Panička se usadila na jednu z volných židlí, zatímco já se svým koncem vodítka byl zabrán do čmuchání okolo vchodových dveří, netušíc, že mě nezúčastněně pozoruje vetřelec.
Když mi došlo čtení u dveří, docupital jsem k paničce a chtěl se se svým koncem vodítka vydat na průzkum dalších voňavých míst v čekárně. Jenže uprostřed seděla ta kočka. Jako malé a neznalé štěně jsem udělal tu chybu, že jsem šel kočku očuchat. Dle všeho byla na psy zvyklá. Takže můj přibližující se nos ji nevyvedl z míry. Nechala mě k sobě přičichnout. Jen co jsem nasál trochu kočičího pižma, ta mrcha se zvedla a odkráčela. Já se tak lekl, že jsem se jediným skokem schoval pod židli, na které trůnila panička. Neočekávaně panička dostala záchvat smíchu, že hýkala na celou veterinu.
Kočka mě zpovzdálí pozorovala s výrazem plným výsměchu. Bylo mi hned jasné, že s těmihle tvory nechci mít nic společnýho. Zařadil jsem se do skupiny boje proti kočičím mrchám. Kamkoliv se vrtnu, povinně odtamtud vyženu všechny kočičí vetřelce. Po návštěvě u paniččiny babičky se kočky zpravidla následující týden neobjeví. No dobře, to jsem asi trochu přehnal. Neobjeví se do doby, než vyčichnou nebo oprší všechny moje výstražné pachové značky.
Jednou jsem se střemhlav vydal za kočkou uprostřed sídliště. Byla to celkem prča, protože ta kočka z nějakého důvodu nevylezla na strom. Prohnal jsem ji teda kožich, až jsem si šlapal únavou na jazyk. Paničku to ale hrozně moc naštvalo a dostal jsem vynadáno. Že prej o mě měla strach. Vyjednali jsme spolu dohodu, že budu honit kočky jenom po zahradě a ve městě se na ně můžu jenom zle koukat.
Pak jsme se ale nastěhovali k páníčkovi s Romeem. Tam bydlí celá hromada koček (přesně tři!) jenom přes plot. S Romeem to do mého příchodu téměř nic nedělalo. Nechápu. Naštěstí byl ochoten se učit. Teď už je právoplatným členem skupiny boje proti kočičím mrchám.
Sousedovic kočky jsou neuvěřitelně oprsklý. Nejen že se nám producírují po zahradním nábytku a vysmívají se nám skrz oknem ale ony chodí odkládat svoje exkrementy páníčkovi do truhlíků. A rozhrabaly mu jahody. A pak mu je zválely, protože náš jahodovej záhon je evidentně nejlepší lehátko k opalování se v letním slunci. Grrr, mrchy.
Páníček nás v boji podporuje, panička se naopak snaží nás krotit. Ona by si jednou kočku ráda pořídila. Nepřípustné! Že prej chce mainskou mývalí kočku. Že prej je to taková borderka mezi kočkama. Nepřípustné!
To není žádná sranda, protože už těmahle řečma nalomila páníčka. Což je naprostá katastrofa. Romeo by se totiž nejspíš taky nechal přesvědčit, že to není zvíře k jídlu. (Mám na něj usvědčující důkaz, kdy se kočce podrobil. Co kočce, kotěti!!!) Já nic tak smrdutýho doma nechci. Musel bych po zbytek života chodit kanálama, abych nemusel ostatním psům přiznat, že je naše domácnost pod nadvládou kočky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama