Malé válčení

8. listopadu 2017 v 20:04 |  Deník
Vedu s Romeem takovou malou osobní válku. Trvá zhruba dva a půl roku, což je celá délka našeho soužití. Všechno je to ale Romeova vina. Fakt. V tom nekecám. On je totiž dost hravej a při každým venčení po mně chce, abych s ním běhal. Tomu se zuby drápky bráním, protože si hraju zásadně jenom s paničkou. Ona vždycky roztomile vříská a piští, když ji šikovně štípnu do nohy nebo do ruky. Už jsem ji v zápalu boje dokázal štípnout i do nosu. To vřískala půl hodiny v kuse. Následně se mnou dva dny nemluvila.
Takže Romeo a jeho věčná akčnost do psích her, mě neskutečně prudí. Venčení co venčení dělá výpady na mou maličkost. Rozběhne se plnou rychlostí mým směrem a brzdí s zuřivým štěknutím o můj krk. Musel jsem se naučit před ním uskakovat, protože ho nedokáže zabrzdit ani nabourání do paničky, která pak s žuchnutím dopadne na zem, ideálně do největšího blátiště. Jsem v tom prostě sám, protože páníček s Romeem samozřejmě drží basu. Takže pořádným odrazem se mrštně vyhnu rozjetýmu Romeovi a schovám se rovnou za paničku, aby mě bránila (pokud se zrovna v něčem neválí).
Nebo mi venčení co venčení Romeo nadbíhá se zuřivým štěkotem a zadkem vystrčeným k nebesům. Ocasem vrtí jako o život a doufá, že jeho výzvy ke hře přijmu. Jenže je na omylu. Nahodím výraz naprostýho ignoru a věnuju se svým psím starostem. Jenom při ranním venčení se mě panička zastává a brání si mě. V půl sedmý ráno, kdy je sice bdělá, ale ne plně probuzená, upřednostňuje tiché venčení. Dokonce plně tlumí rádio v limuzíně, když jedeme venčit na Pražáka.
V ostatních případech si s tím musím poradit sám. A protože toho už mám fakt plný tesáky, rozhodl jsem se, že to budu tomu ušatýmu potvorákovi vracet. Romea totiž neskutečně vytáčí, když ho při krmení pozoruju. Má strach, že bych mu jeho porci mohl sežrat. Strach je to úplně zbytečnej, že jo, protože žeru jako vrabec a nestojím o dvojnásobek granulí. To jsem mu ale zatajil, jinak by moje zírání postrádalo smysl.
Panička nám misky dává proti sobě v dostatečné vzdálenosti, aby nás náhodou nenapadlo se sežrat navzájem při domněnce, že ten druhej dostal něco lepšího. Mému přímému pohledu tedy nic nebrání.
Když panička plní misky, každej si vlezeme na svoje krmící místo a čekáme na příděl. Jakmile misky zazvoní o zem, já si lehám do vhodné polohy, kdy pro paničku to vypadá, že nevinně ležím. Ve skutečnosti ale jen nepatrným pohybem očí zírám přímo na Romea. Panička se pak věnuje nějakým svým věcem a já sleduji chroupajícího Romea. A on sleduje mě. Jen tak, pro jistotu. Můj pichlavý pohled ho ale točí do vysokých obrátek a z hloubi hrdla začne vyluzovat vrčení. Někdy drsnější, někdy míň drsný. Asi podle toho, jak se vyspí. Pokud se vyspím dobře já, začnu na něj vrčet zpátky. Společně si tak prozpěvujeme vrčivou písničku, dokud Romeo nedochroupe. Dotčeně si pak lehne do pelechu, ze kterého má možnost mě sledovat. Já se naopak zvednu a zblajznu svůj příděl. Vím, že na mě kouká, a je mi to jedno. Může ležet a tiše mi závidět, že já ještě mám co futrovat. Romeo na rozdíl ode mě sežere, na co přijde. Takže to, že mu dělám chutě, se dá taky počítat mezi sviňárny.
Při večerním krmení to probíhá obdobně. Jenom si dávám většího majzla, abych nenaštval páníčka. Nemá rád, když jsme na sebe s Romeem krkatý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama