Na provázku

17. listopadu 2017 v 19:35 |  Deník
Takovou né úplně milou, avšak nezbytnou součástí vykonávání velké potřeby u psa, je občas pověsit bobek na provázek. Stačí k tomu spolykat celá stébla trávy. A pokud se zrovna žádná chutná travička nezelená, uspokojivě poslouží i několik psích chlupů nebo nekonečně dlouhých vlasů z paničky.
Je potřeba dávat pozor, protože dlouhá přísada tohoto dárečku se ráda zasekává v krku. To vyvolá kašel, který vede k velmi ustaranému výrazu paničky. Posílá mě pak napít, nebo mi dá kousek chleba.
Takže velice opatrně polknu celé stéblo trávy, několik psích chlupů nebo nekonečně dlouhý paniččin vlas. Střeva si s tím vyhrajou a při venčení můžu potěšit paničku.
Kadit chodím zásadně co nejhlouběji do roští, aby panička nemusela bobky sbírat (tady na konci světa se to tak dělat může). V jejích očích je to chválihodná vlastnost do doby, než přijde na řadu hovínko na provázku, jak to pojmenovala panička.
Většina exkrementu ze mě vyjde jako po másle. Ale malá, avšak velmi nebezpečná šištička zůstane viset na stéble trávy, psím chlupu nebo nekonečně dlouhém paniččině vlasu, z otvoru, kterým končí střeva. Je třeba se u toho tvářit hrozně nešťastně, protože samozřejmě jde o nehoráznou psí tragédii. Což je vlastně pravda. Nikdo nechce běhat s bobkem visícím u zadku.
S výrazem plným smutku ztuhnu na místě a hledím do míst, odkud očekávám paniččin příchod. Tím, že si ulevuju ve skrytu křovin, to paniččce trvá většinou celkem dlouho, než pochopí, o co kráčí. No a jak jinak, nikdy se jí nechce do roští za mnou. Snaží se mě tedy přesvědčit, abych vylezl na cestu, že mě pak zachrání. To ale nepřichází v úvahu. S bobkem u zadku prostě nikam chodit nebudu. Když toho začnu mít plný tesáky, protože panička furt medovým hlasem láká a láká, abych alespoň popošel blíž k ní, nasadím nejtěžší kalibr. Výhrůžku, na kterou panička vždycky slyší. Udělám pohyb, jako že se toho přívěsku zbavím sám. Naznačím sednutí, po kterém by následovalo sunutí zadku po zemi, abych se dárečku zbavil. Paničce je jasné, že bych tím bobkem kontaminoval svoje trenky a musela by mě neprodleně doma vykoupat. S vyděšeným výrazem rychle něco zaječí a už se prodírá roštím za mnou, aby mě vysvobodila a hlavně zabránila katastrofickému znečištění mých trenek.
Zatímco panička loví z kapsy pytlík, trochu ji ještě potrápím několika náznaky sedání. Trvá jí to vždycky hodně dlouho a mě to zdržuje od čmuchání.
Když už konečně panička třímá pytlík v ruce a chystá se mě zbavit té časované bomby, musím na ni ještě hodit výhružný pohled, aby byla opatrná na mojí samčí chloubu. Aby si třeba nespletla s tím bobkem moje kulky, že jo. To by byl konec světa.
Jakmile se přívěsek ocitne v bezpečí pytlíku a panička mi oznámí, že je po všem, zvednu vesele ocas, stočím ho jako špic a peláším z roští za krásami pachů celého světa. Paničku nechám za sebou v roští. Však ona už se z toho nějak dostane. Sice u toho vždycky něco brblá, ale proč by mě to zajímalo, když můžu zase svobodně pobíhat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama