Pracovní II

4. listopadu 2017 v 16:20 |  Deník
Minule jsem psal o tom, jak chodím k paničce do práce a s láskou bourám konzervy se psím žrádlem v tom úplně nejspodnějším regálu. Dneska se tedy podělím o to, jak svou přítomností obšťastňuji v práci páníčka.
Za využití všeho mého bordeřího šarmu a těch nejsmutnějších psích očí jsem schopen ráno přesvědčit páníčka, aby mě vzal s sebou do práce. Každý den s ním chodí Romeo, tak proč občas nemít na krku psy dva.
Přesvědčit páníčka není vůbec těžké. Stačí od okamžiku, kdy otevře oči, vrtět ocasem v pravidelném rytmu. Zahrnout páníčka milionem pusinek (pár jich dostane i přes brýle) a neustále mu vnucovat tlapky. Tomu prostě neodolá a zjihne. A jakmile sáhne po obojcích, mám vyhráno. Poslušně nastoupím do limuzíny a nechám se dovézt na místo činu. Tím končí maskování se za hodného pejska.
Zpočátku jsem vzorným příkladem poslušnosti. Páníček prodává kávy a zmrzliny z toho nejmenšího krcálku, který znám. Povedlo se mu do toho miniprostoru vtěsnat i židli, ze které se kření na okolo jdoucí lidi. A i když se to jeví jako naprosto nemožné, jsem schopen se do zbývajícího místa na podleze vtěsnat. Omotám se nejen okolo nohou židle, ale i kolem těch páníčkových, čímž mu znemožním volný pohyb. Kdyby bylo po mém, byl by upoután na místo, dokud neuznám za vhodné. Jenže páníček chodí ven kouřit. Musí se zvednout a jeho zvednutí znamená můj start. Sic jsem celým tělem smotán do gordického uzlu, jsem z něho ale schopen během vteřiny vyskočit do stoje. Přitom svou tvrdohlavou makovicí zespodu narazím do židle a katapultuji páníčka vpřed. Snaží se mě sice pokaždé upozornit, že bude vstávat, ale já si tuhle srandu prostě nemůžu odpustit. Rád to provádím i doma. Katapultovaný páníček ze židle totiž brzdí obličejem o monitor, na kterém zanechá věrný otisk své tváře. A než dostane k vyčištění monitoru, nastřádá jich tam tak pět, šest.
Když zrovna nemám chuť se vyvalovat po zemi, vysoukám svých 21 kilo páníčkovi do klína. Zahrnu ho pusinkama, očamtám mu brýle a křením se na okolo jdoucí lidi místo něj. Prodej kafí to nijak zvlášt nezvyšuje.
Nejraději ale udržuji páníčkovy nervy napnuté jako špagáty. Tiše a poslušně ležím s Romeem pod schody vedoucími do minikamrlíku. Páníček spokojen, jak jsme hodní, se soustředí na správné křenění na okolo jdoucí lidi. Tento okamžik považuji za nestřežený a ihned toho využívám. Tiše se vydám na výpravu do nedalekého parčíku číst si vzkazy ostatních psů. Když jsem to udělal poprvé, páníčkovi skoro vyskočilo srdce strachy z hrudi. Teď už ho to jenom rozčiluje. Nažene mě zpátky do pozice vleže vedle Romea. Setrvám tam tak 30 vteřin a jdu na výlet znovu. Když to provedu zhruba po sto padesáté, jsem uvázán na špagát a veškerá sranda končí.
Nejsem ale vždycky ten nejzlobivější pes pod sluncem. Občas se postavím za kasu místo páníčka, aby si mohl jít zakouřit. Ještě se mi teda nepodařilo prodat žádný kafe, jelikož se všichni nade mnou jenom rozplývají, ale snad to časem jednou přijde. Docela by se to i hodilo, protože panička furt vyhrožuje, že mě pošle někam na brigádu, abych si vydělával na cvičák. A než u někoho cizího, raději budu zaměstnanej u páníčka.
Jinak Romeo je podle mě celkem měkkota. Jednou za čas se chodí schovat za roh, nebo se seznámit s okolo jdoucím psem. Než je zmerčen páníčkem, vrátí se zpátky na místo. Páníček s ním má v tý práci moc velkou pohodu. Musím si zase brzy vyškemrat pracovní den s páníčkem. Už je to nějakej ten pátek, co jsem s ním naposledy byl pracovat. Určitě už má nastřádáno spoustu trpělivosti na moje zlobení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama