Prosinec 2017

Vánoční

25. prosince 2017 v 14:55 Deník
Mám rád Štědrý den. Panička se vždycky činní a plánuje dlouhý vycházky, chutnou véču a nějaký to překvápko pod stromeček. Ale od doby, co panička uhranula páníčka, jsou vánoční zážitky mnohem bohatší.
Po rychlé snídani a ještě rychlejším venčení, jsme byli naloženi do náhradníka limuzíny. Páníčkova limuzína je momentálně v servisu a museli jsme vzít za vděk tím, co nám poskytli jako náhradu. Není to vůbec tak luxusní, ale dá se s tím taky leckam dojet. Třeba na hory. Za sněhem.
Sníh mám v oblibě už od útlého štěněcího věku. Panička vždycky tu bílou studenou hmotu nenáviděla. Vzala ji však na milost jenom kvůli mně.
Cesta za bílým pokladem netrvala příliš dlouho. I tak si Romeo neodpustil načuhování přes zadní sedadla a popohánění páníčka, že jede moc pomalu. Vskutku umí vrzat velmi vlezle a vždycky zanedlouho po té, co začne, páníček zastavuje. Tentokrát ale páníček zatl zuby a vydržel Romeovo vrzání až do cíle.
Jelikož je letošní počasí poněkud teplé, vystoupili jsme z náhradníka limuzíny přímo do louže. Panička čekala, než se páníček vypraví a stála s námi na jednom místě. To nás po cestě ani trochu nebavilo a mrcasili jsme se, co nám to špagát dovolil. Trochu jsme se omotali okolo paniččiných nohou a vysloužili si za to několik nelichotivých slov. Naštěstí páníčkovi příprava na cestu netrvala dlouho. Nadšeně jsme vyrazili vpřed, div jsme nevytrhli paničce ruku z ramene. K naší smůle vedla část vycházkové trasy po silnici, kdy jsme jenom smutně toužili po zaboření se do sněhu. Alespoň jsme tahali paničku ze strany na stranu, abychom se mohli na každých dvou krocích podepsat.
Ta pravá zábava přišla velmi záhy. Nezúčastněný by si myslel, že panička vypustila dvě divý saně. Za divokého štěkotu jsme se rozeběhli do všech směrů, ryli ve sněhu čumákama a hrabali hluboké díry. A hlavně se váleli. Válení ve sněhu je prostě ta největší paráda. Toho není nikdy dost. Jakmile se páníčkové zastavili, že se pokochají pohledem do mlhy, využil jsem té chvíle a válel se a válel se a válel. Přičemž si panička všimla, že nejsem tak bílý, jak by si představovala a pohrozila mi vypráním v nějakém Vanishy nebo čem.
Páníček se obětoval a házel nám sněhové koule, dokud mu zmrzlé prsty o sebe necinkaly. Romeo řádně naježen a s vrčením počůral jednoho sněhuláka. Pak jsme společnými psími silami ze dvou sněhuláků nadělali zase obyčejný sníh. Panička spatřila někým šikovným postavené iglů a ihned se chopila příležitosti, že nás v něm bude fotit. K tomu mohu jen říci, že nějaké fotky ukořistila a iglů téměř celé zůstalo stát. Detaily, jako že jsme proskakovali okny a z jednoho obyčejného okna udělali okno francouzské, si raději nechám pro sebe.
Panička byla šťastná, že má veselý, šťastný a unavený pejsky. Páníček byl šťastný, že má veselou paničku. Vytvořili jsme uzavřený kruh spokojené smečky a mohli jsme tedy odjet domů.
Doma jsem si dvě hoďky zdříml. Pak jsem chodil prudit paničku, že už mám hlad a že už by teda mohl konečně přijít Ježíšek. Ona se totiž furt válela po gauči a k ničemu se neměla. Nakonec jsme uspěl a věci se začaly dávat do pohybu. Pod stromečkem se nakupily dárky (a z některých se linula neuvěřitelná vůně dobrot), panička se pustila do smažení řízků a nachystala nám psí supervečeři. S Romeem jsme samozřejmě byli hrozně nedočkaví a pořád jsme chodili očumovat nadílku. Sem tam jsme strčili frňáky mezi balíčky a nasávali libé vůně. Panička nás furt odháněla, až jsme si raději šli dát šlofíka.
Po tom, co se páníčci probrali tou kupou dárků, což jim trvalo asi tak týden, došla konečně řada i na nás. Jako správní mladí a zvědaví psi rádi trháme papír. A nejlepší je v něm najít dobroty. Panička nám stejně nikdy nic jinýho nechystá. Torza plyšových hraček se válí skoro po celým domě. Pískací hračky jsou u nás tabu a jedinou přijatelnou možností, jak nás obdarovat, jsou pamlsky. Nějaké to sušené maso panička zabalí do papíru, nechá nás ho roztrhat na mikromolekuly a pochutnat si na dobrotách. Přežraní pak odpadneme a spíme do druhého a dalšího dne. Občas se probereme, zkontrolujeme, jestli jsou oba páníčci pořád doma a necháme se pustit na zahrádku vykonat základní potřebu.
Hodnotím to jako ideální psí vánoce.

Namrzlo

20. prosince 2017 v 18:03 Deník
"Dal sis tam něco?!" táže se vždycky nevrle panička, když strčím hlavu do tašek, které přitáhla z civilizace. Bytostně nesnáší, když jí lustruju tašky a batoh. A jako naschvál to vždycky nechává volně přístupný, úplně dokořán na zemi. Vůbec netuší, kolik sil to stojí, abych chodil okolo a dělal, že nenasávám ani molekulu z vůní, vycházejících z tašek.
V poslední době těch tašek bylo fakt hodně. Tuším, že se něco chystá. Panička totiž donesla i několik krabic, což se běžně nestává. Nesměl do nich nakukovat ani páníček a padlo několik podezřelých slov. Třeba Ježíšek a vánoce. Sice to nejsou natolik kouzelná slova, jako spojení jdeme ven, nebo "pudeš kakat", ale silná magie v nich je. Většina dětí se začne chovat vzorně, aby jim byly naděleny dárky, které si přejí.
Ne tak u borderky. A už vůbec ne u dvou mladejch borderáků v nejlepších letech. Vždycky máme slíbenej balíček s dobrotama, protože oba rádi trháme papír na mikromolekuly a pak se nacpeme sušeným masem. To nám ale nedává sebemenší důvod, být hodnými psy. My dva se samozřejmě stále tváříme jako největší andílkové, ale paničce to dáváme pěkně sežrat.
Nejvíc nedobroty způsobujeme při ranním venčení. To má páníček ještě těžkou půlnoc a panička s námi bojuje sama v zimě a tmě. A to je ta nejlepší chvíle pro to, přestat poslouchat. Momentálně to u nás krásně klouže, protože sem žádní silničáři jaktěživo nezajíždí. Pro jistotu si nás panička při vycházení bere na vodítko, kdyby náhodou někdo z místního osazenstva vyrážel do práce dříve než obvykle. Nikdy nepotkáme ani nohu, ale panička ráda dělá spoustu věcí jen tak, pro jistotu.
Jak nás tedy tak má na tom špagátu, pořádně s Romeem zabereme a táhneme paničku vší rychlostí, kam nás zamane. Většinou se těšíme, až nás pustí mezi roští vykonávat všechny psí povinnosti, takže míříme bez okolků rovnou tam.
Na omrzlé cestě nemá panička nejmenší šanci uspět protitahem. Pořídila si na venčení boty s podrážkou z pneumatik traktoru. Stejně jí ten vzorek je k ničemu. Klouže jí to pořád stejně. Chabě se snaží si namlouvat, že rozumíme povelu "pomalu kluci".
Že by byla panička nějak zvlášť schopná a dokázala držet balanc, se říct nedá. Chvíli se ze všech sil snaží udržet na nohou. Pak ale končí na zadku a je dovláčena až do místa určení, kde vrtíc ocasy dychtivě čekáme na vypuštění. Hudruje při tom jako stará ježibaba, že prej jí rozedřeme všechny kalhoty, nebo co. To už ale vůbec nevnímáme, protože nás odepíná z vodítka a my vyrážíme po našich psích starostech.
Že neslyšíme na jméno, drobíme granule, schválně procházíme blátem, proháníme sousedovic kočky a chceme sežrat sousedovic psa Bruna, snad ani nemusím zmiňovat. To jsou jenom takový prkotiny. Panička pomalu z každýho prdu dělá zlobení a hned vyhrožuje, že nám nic pod stromeček nenadělí. A nikdy, vůbec nikdy, to nebyla schopná dodržet. Je měkká. Páníček říká, že ji máme omotanou kolem všech tlapek a umíme s ní správně manipulovat. Za tyhle řeči bych ho nejraději kousnul do zadku. Stojí to spoustu práce, aby si to panička neuvědomila a on jí to jen tak mírnyx týrnyx prozradí.

Temné historky

17. prosince 2017 v 15:49 Deník
Panička, jako každou zimu, i tentokrát sbírá temné zážitky. Kromě těch strašidelných, má i jeden extra trapas. A to prostě nemůžu neposlat do éteru.
Začnu historkou, kdy panička měla neuvěřitelně naděláno strachy. Páníček měl tehdy nějaký to zařizování. Zanechal mě, paničku a Romea na cvičáku, odkud jsme se večer museli dostat domů. Měli jsme samozřejmě příležitost cestovat autobusem. Panička dokonce byla tak duchaplná, že vzala veškerý potřebný cestovní vybavení. Jenže bychom měli zhruba půl hodinový prostoj a to se paničce, která ještě byla rozehřátá z běhání po parkuru, ani trochu nezamlouvalo. Blížila se půl pátá odpolední, tudíž byla tma "za rohem". I přesto se panička rozhodla, že domů půjdeme pěšky.
Je to necelejch pět kilometrů, takže vzdálenost nula nula prd. Jenže se setmělo dřív, než paničky myslela. Tma nás obklopila během prvních deseti minut. Dokud jsme byli v civilizaci, kde funguje pouliční osvětlení, cítila se panička silná v kramflecích. Jenže většinu cesty jsme šli po polňačkách a tam už její jistota dost pokulhávala.
Snažila se trochu uklidňovat tím, že se nikdo už venku courat nebude. Však byla tma a zima. Omyl. Pár couralů jsme potkali. Jeden z nich, oděn pouze do černého a našlapujíc tiše jako myška, paničku vyděsil natolik, že poskočila asi o tři metry dopředu. Srdce jí leknutím spadlo až ke kotníkům. Roztřeseným hlasem nás přivolala a snažila se navodit si pocit, že není sama a nemusí se bát. Dokázala se trochu zklidnit, ale nemělo to dlouhého trvání.
Brzy jsme došli k obci, kterou jsme museli projít. Kámen úrazu byl v tom, že jsme museli jít okolo hřbitova. Panička se třikrát zhluboka nadechla (to jako chtěla nasbírat odvahu) a přiměřeným tempem se vydala po příslušné cestě. Naproti hřbitovu vyrostly novostavby nějakých odvážlivců. Moc toho z nich vidět nebylo, ale i tak se jimi panička radši kochala, aby náhodou nenakoukla přes hřbitovní zeď a nezahlédla něco nepatřičného. Ve chvíli, kdy jsme míjeli vrata hřbitova, foukl vítr (alespoň myslím, že zafoukalo), vrata zavrzala. Hned na to se nějakým způsobem panička ocitla před námi. Napnutá vodítka nás výjimečně táhla, abychom zrychlili. Moc často se nestává, aby panička vyvíjela takovou rychlost. Mohla by to zapojit v agility a třeba bychom mohli jednou na závodech vyhrávat.
Tato pro paničku velmi děsivá cesta zdaleka ještě nekončila. Prošli jsme obcí a vydali se na další polňačku, která už nás dovedla až domů.
Jakmile jsme se dostali do bezpečné vzdálenosti od hřbitova, paniččino srdce se zklidnilo. Už už se viděla, jak si doma udělá horkou čokoládu a povečeří něco dobrýho. Sotva tu myšlenku dokončila, všimla si, že já a Romeo upřeně hledíme do tmy. Na louce cosi bylo. Něco nás pozorovalo. I panička viděla temnou siluetu. Co to ale bylo, asi nikdy nezjistíme. Srnka by prchla. Prase by taky prchlo. Tak to byl pes? Nebo člověk? Možná něco mnohem horšího. Panička výrazně přidala do kroku (tentokrát jsme byli na volno, takže nás nepřiškrtila) a nejistě se ohlížela, jestli to nejde za námi. Vzhledem k tomu, že za tmy vidí i to, co tam není, samozřejmě nabyla pocitu, že nás to sleduje. Učinila opět velmi hluboký nádech a rychlým tempem vyrazila k domovu. V jednu chvíli jsem měl strach, že se strachy zadusí. Naštěstí jí volal zvědavý páníček, takže musela zadržený dech vypustit a nabrat nový.
Doma ze sebe rychle zula boty a než se svlíkla, zamkla na dva západy a rozsvítila všude, kde se dalo. Brzy dorazil páníček a panička pak mohla padnout vyčerpáním do postele.
Jak už jsem zmiňoval, kromě těch děsivých zážitků, sbírá panička i trapasy. Ve čtvrtek večer se panička vracela z práce domů. U nás na konci světa byla samozřejmě tma, jako v oněch temných místech. Panička zabraná do svých myšlenkových pochodů kráčela po cestě, když v dálce zahlídla cigaretové světýlko. Blíže k zemi pak zaznamenala pohyb, vypadající na mrcasení se dvou psů. Když se ozvalo zaštěkání, bylo to paničce jasné. Páníček nás vzal a šli jsme jí naproti. Jenže nějak zapomněla na to, že my ve tmě nosíme svítící obojky.
Když se dostala na vzdálenost zhruba domácího smetáku, čekala, že dojde ke šťastnému shledání. Jenže osoba s cigaretou a dvěma psy začala paničku obcházet. I když byli u sebe docela blízko, za tmy slepá panička jaksi nepoznala, že se jedná o jednoho merlatýho a druhýho trikolorního psa. S nechápavým tónem oslovila ty cizí psy. Pak, jako zázrakem, její oči zachytily barvy psů. Hned jí bylo jasné, že mluví na sousedovic psy, které venčil mladý pán. Byla vděčná, že ji kryje tma. Zrudla až na zadku, nejistě onoho člověka pozdravila a upalovala domů. Ještě za tepla vypověděla historku páníčkovi, který se smíchy za břicho popadal.
Od toho večera panička doufá, že dlouho tady na ulici nikoho nepotká.



Hlídač

12. prosince 2017 v 18:15 Deník
Jelikož jsem paniččin nejvěrnější nohsled (ani páníček za ní neběhal tolik, když ji sváděl), jsem povinen ji na každém kroku hlídat. Skoro na každém. Popravdě, hlídám ji jenom doma. Venku si musím hledět svých psích aktivit, takže mi panička kolikrát někam uteče. Naštěstí má dostatečně silný pud "mateřský" a nikdy mě nenechá ztratit se.
Ale doma, doma je to něco jinýho. I z nejhlubšího spánku mě probere to nejtišší šustnutí kolem baráku. Startuji z místa, s hlasitým štěkotem. Obvykle to všechny vyděsí a nadskočí tak dva metry do vzduchu. Paničku to nejvíc baví, když má zrovna hlubokou půlnoc. Leknutím jí pak buší srdce tak nahlas, že ho mohou slyšet i sousedi přes zeď. Já za to sice dostávám sprdunk, že zbytečně plaším, protože co by nás tak asi mohlo ohrožovat na konci světa? Ale to nikdo nemůže vědět.
Tím, že mě vyburcuje i kočka procházející okolo našich dveří, vznikla teorie, že jsem hlídač. Že bych určitě hlídal domácnost a všechny bránil. Ale...
Jednak jsem takovej hrdina, že kdyby se za dveřma opravdu objevil bubák a já ho rozdráždil urputným štěkáním, což by ho určitě naštvalo, musel bych se urychleně schovat za paničku, aby mě bránila. Ona je ale odvážná stejně jako já a před bubákama nechává dveře bezpečně zamčený a dělá, že není doma.
Pokud by za dveřma nestál zrovna bubák, ale třeba zloděj vypadající jako zajímavej člověk, určitě bych ho šel přivítat a umazlil bych ho. Možná by se z nás stali i kámoši.
Každopádně nejzajímavější je, že jakmile panička vytáhne paty z baráku, kašlu na nějaký hlídání. Tuhle mě nechala panička doma s Romeem a páníčkem. Což je celkem fajn. Určitě bych na tom našel spoustu plusů. Hlavně po mně ale páníček nic nechce. Většinou tak půl dne prospí a druhou polovinu lenoší. Můžu se beztrestně válet celej den v posteli, k čemuž běžně nemám příležitost. Když je páníček při vědomí, občas za ním zajdu pro podrbání. Ale hlavním úkolem vždycky je čekat na paničku.
I v době paniččiny nepřítomnosti se k nám může někdo dobejvat, že jo. Ale to je mi celkem fuk. Ať jsem kdekoliv a s kýmkoliv, jakmile tam není panička, postrádá význam, abych dělal, jako že hlídám.
Takže jsme byli s páníčkem doma a někdo se k nám opravdu začal dobejvat. V páníčkovi by se krve nedořezal. Vystartoval rychlostí, kterou vyvíjí pouze pokud limuzíně spustí alarm. U dveří zjistil, že si pro nás přišla naše nová kámoška. (Hlavně Romeova, že. Já se s příslušníky svého rodu nekamarádím.) Snaha tý nezbedný feny otevřít naše zamčený dveře mě nechávala ledově klidným. Protože panička nebyla doma, nebyl tedy důvod se nějak vzrušovat.
Ještě jako horkou novinku to páníček telefonoval paničce do práce. Velice ji udivilo, že jsem nezaštěkal, ani nezavrčel. Chvíli si tím lámala hlavu. Došla k závěru, že jen ona je mým středem vesmíru a nikdo další se na takovou pozici už nedostane. Za zamčenými dveřmi vždycky budu hlídat jenom ji. Musím říct, že jí to viditelně zvedlo ego.