Hlídač

12. prosince 2017 v 18:15 |  Deník
Jelikož jsem paniččin nejvěrnější nohsled (ani páníček za ní neběhal tolik, když ji sváděl), jsem povinen ji na každém kroku hlídat. Skoro na každém. Popravdě, hlídám ji jenom doma. Venku si musím hledět svých psích aktivit, takže mi panička kolikrát někam uteče. Naštěstí má dostatečně silný pud "mateřský" a nikdy mě nenechá ztratit se.
Ale doma, doma je to něco jinýho. I z nejhlubšího spánku mě probere to nejtišší šustnutí kolem baráku. Startuji z místa, s hlasitým štěkotem. Obvykle to všechny vyděsí a nadskočí tak dva metry do vzduchu. Paničku to nejvíc baví, když má zrovna hlubokou půlnoc. Leknutím jí pak buší srdce tak nahlas, že ho mohou slyšet i sousedi přes zeď. Já za to sice dostávám sprdunk, že zbytečně plaším, protože co by nás tak asi mohlo ohrožovat na konci světa? Ale to nikdo nemůže vědět.
Tím, že mě vyburcuje i kočka procházející okolo našich dveří, vznikla teorie, že jsem hlídač. Že bych určitě hlídal domácnost a všechny bránil. Ale...
Jednak jsem takovej hrdina, že kdyby se za dveřma opravdu objevil bubák a já ho rozdráždil urputným štěkáním, což by ho určitě naštvalo, musel bych se urychleně schovat za paničku, aby mě bránila. Ona je ale odvážná stejně jako já a před bubákama nechává dveře bezpečně zamčený a dělá, že není doma.
Pokud by za dveřma nestál zrovna bubák, ale třeba zloděj vypadající jako zajímavej člověk, určitě bych ho šel přivítat a umazlil bych ho. Možná by se z nás stali i kámoši.
Každopádně nejzajímavější je, že jakmile panička vytáhne paty z baráku, kašlu na nějaký hlídání. Tuhle mě nechala panička doma s Romeem a páníčkem. Což je celkem fajn. Určitě bych na tom našel spoustu plusů. Hlavně po mně ale páníček nic nechce. Většinou tak půl dne prospí a druhou polovinu lenoší. Můžu se beztrestně válet celej den v posteli, k čemuž běžně nemám příležitost. Když je páníček při vědomí, občas za ním zajdu pro podrbání. Ale hlavním úkolem vždycky je čekat na paničku.
I v době paniččiny nepřítomnosti se k nám může někdo dobejvat, že jo. Ale to je mi celkem fuk. Ať jsem kdekoliv a s kýmkoliv, jakmile tam není panička, postrádá význam, abych dělal, jako že hlídám.
Takže jsme byli s páníčkem doma a někdo se k nám opravdu začal dobejvat. V páníčkovi by se krve nedořezal. Vystartoval rychlostí, kterou vyvíjí pouze pokud limuzíně spustí alarm. U dveří zjistil, že si pro nás přišla naše nová kámoška. (Hlavně Romeova, že. Já se s příslušníky svého rodu nekamarádím.) Snaha tý nezbedný feny otevřít naše zamčený dveře mě nechávala ledově klidným. Protože panička nebyla doma, nebyl tedy důvod se nějak vzrušovat.
Ještě jako horkou novinku to páníček telefonoval paničce do práce. Velice ji udivilo, že jsem nezaštěkal, ani nezavrčel. Chvíli si tím lámala hlavu. Došla k závěru, že jen ona je mým středem vesmíru a nikdo další se na takovou pozici už nedostane. Za zamčenými dveřmi vždycky budu hlídat jenom ji. Musím říct, že jí to viditelně zvedlo ego.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama