Namrzlo

20. prosince 2017 v 18:03 |  Deník
"Dal sis tam něco?!" táže se vždycky nevrle panička, když strčím hlavu do tašek, které přitáhla z civilizace. Bytostně nesnáší, když jí lustruju tašky a batoh. A jako naschvál to vždycky nechává volně přístupný, úplně dokořán na zemi. Vůbec netuší, kolik sil to stojí, abych chodil okolo a dělal, že nenasávám ani molekulu z vůní, vycházejících z tašek.
V poslední době těch tašek bylo fakt hodně. Tuším, že se něco chystá. Panička totiž donesla i několik krabic, což se běžně nestává. Nesměl do nich nakukovat ani páníček a padlo několik podezřelých slov. Třeba Ježíšek a vánoce. Sice to nejsou natolik kouzelná slova, jako spojení jdeme ven, nebo "pudeš kakat", ale silná magie v nich je. Většina dětí se začne chovat vzorně, aby jim byly naděleny dárky, které si přejí.
Ne tak u borderky. A už vůbec ne u dvou mladejch borderáků v nejlepších letech. Vždycky máme slíbenej balíček s dobrotama, protože oba rádi trháme papír na mikromolekuly a pak se nacpeme sušeným masem. To nám ale nedává sebemenší důvod, být hodnými psy. My dva se samozřejmě stále tváříme jako největší andílkové, ale paničce to dáváme pěkně sežrat.
Nejvíc nedobroty způsobujeme při ranním venčení. To má páníček ještě těžkou půlnoc a panička s námi bojuje sama v zimě a tmě. A to je ta nejlepší chvíle pro to, přestat poslouchat. Momentálně to u nás krásně klouže, protože sem žádní silničáři jaktěživo nezajíždí. Pro jistotu si nás panička při vycházení bere na vodítko, kdyby náhodou někdo z místního osazenstva vyrážel do práce dříve než obvykle. Nikdy nepotkáme ani nohu, ale panička ráda dělá spoustu věcí jen tak, pro jistotu.
Jak nás tedy tak má na tom špagátu, pořádně s Romeem zabereme a táhneme paničku vší rychlostí, kam nás zamane. Většinou se těšíme, až nás pustí mezi roští vykonávat všechny psí povinnosti, takže míříme bez okolků rovnou tam.
Na omrzlé cestě nemá panička nejmenší šanci uspět protitahem. Pořídila si na venčení boty s podrážkou z pneumatik traktoru. Stejně jí ten vzorek je k ničemu. Klouže jí to pořád stejně. Chabě se snaží si namlouvat, že rozumíme povelu "pomalu kluci".
Že by byla panička nějak zvlášť schopná a dokázala držet balanc, se říct nedá. Chvíli se ze všech sil snaží udržet na nohou. Pak ale končí na zadku a je dovláčena až do místa určení, kde vrtíc ocasy dychtivě čekáme na vypuštění. Hudruje při tom jako stará ježibaba, že prej jí rozedřeme všechny kalhoty, nebo co. To už ale vůbec nevnímáme, protože nás odepíná z vodítka a my vyrážíme po našich psích starostech.
Že neslyšíme na jméno, drobíme granule, schválně procházíme blátem, proháníme sousedovic kočky a chceme sežrat sousedovic psa Bruna, snad ani nemusím zmiňovat. To jsou jenom takový prkotiny. Panička pomalu z každýho prdu dělá zlobení a hned vyhrožuje, že nám nic pod stromeček nenadělí. A nikdy, vůbec nikdy, to nebyla schopná dodržet. Je měkká. Páníček říká, že ji máme omotanou kolem všech tlapek a umíme s ní správně manipulovat. Za tyhle řeči bych ho nejraději kousnul do zadku. Stojí to spoustu práce, aby si to panička neuvědomila a on jí to jen tak mírnyx týrnyx prozradí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama