Temné historky

17. prosince 2017 v 15:49 |  Deník
Panička, jako každou zimu, i tentokrát sbírá temné zážitky. Kromě těch strašidelných, má i jeden extra trapas. A to prostě nemůžu neposlat do éteru.
Začnu historkou, kdy panička měla neuvěřitelně naděláno strachy. Páníček měl tehdy nějaký to zařizování. Zanechal mě, paničku a Romea na cvičáku, odkud jsme se večer museli dostat domů. Měli jsme samozřejmě příležitost cestovat autobusem. Panička dokonce byla tak duchaplná, že vzala veškerý potřebný cestovní vybavení. Jenže bychom měli zhruba půl hodinový prostoj a to se paničce, která ještě byla rozehřátá z běhání po parkuru, ani trochu nezamlouvalo. Blížila se půl pátá odpolední, tudíž byla tma "za rohem". I přesto se panička rozhodla, že domů půjdeme pěšky.
Je to necelejch pět kilometrů, takže vzdálenost nula nula prd. Jenže se setmělo dřív, než paničky myslela. Tma nás obklopila během prvních deseti minut. Dokud jsme byli v civilizaci, kde funguje pouliční osvětlení, cítila se panička silná v kramflecích. Jenže většinu cesty jsme šli po polňačkách a tam už její jistota dost pokulhávala.
Snažila se trochu uklidňovat tím, že se nikdo už venku courat nebude. Však byla tma a zima. Omyl. Pár couralů jsme potkali. Jeden z nich, oděn pouze do černého a našlapujíc tiše jako myška, paničku vyděsil natolik, že poskočila asi o tři metry dopředu. Srdce jí leknutím spadlo až ke kotníkům. Roztřeseným hlasem nás přivolala a snažila se navodit si pocit, že není sama a nemusí se bát. Dokázala se trochu zklidnit, ale nemělo to dlouhého trvání.
Brzy jsme došli k obci, kterou jsme museli projít. Kámen úrazu byl v tom, že jsme museli jít okolo hřbitova. Panička se třikrát zhluboka nadechla (to jako chtěla nasbírat odvahu) a přiměřeným tempem se vydala po příslušné cestě. Naproti hřbitovu vyrostly novostavby nějakých odvážlivců. Moc toho z nich vidět nebylo, ale i tak se jimi panička radši kochala, aby náhodou nenakoukla přes hřbitovní zeď a nezahlédla něco nepatřičného. Ve chvíli, kdy jsme míjeli vrata hřbitova, foukl vítr (alespoň myslím, že zafoukalo), vrata zavrzala. Hned na to se nějakým způsobem panička ocitla před námi. Napnutá vodítka nás výjimečně táhla, abychom zrychlili. Moc často se nestává, aby panička vyvíjela takovou rychlost. Mohla by to zapojit v agility a třeba bychom mohli jednou na závodech vyhrávat.
Tato pro paničku velmi děsivá cesta zdaleka ještě nekončila. Prošli jsme obcí a vydali se na další polňačku, která už nás dovedla až domů.
Jakmile jsme se dostali do bezpečné vzdálenosti od hřbitova, paniččino srdce se zklidnilo. Už už se viděla, jak si doma udělá horkou čokoládu a povečeří něco dobrýho. Sotva tu myšlenku dokončila, všimla si, že já a Romeo upřeně hledíme do tmy. Na louce cosi bylo. Něco nás pozorovalo. I panička viděla temnou siluetu. Co to ale bylo, asi nikdy nezjistíme. Srnka by prchla. Prase by taky prchlo. Tak to byl pes? Nebo člověk? Možná něco mnohem horšího. Panička výrazně přidala do kroku (tentokrát jsme byli na volno, takže nás nepřiškrtila) a nejistě se ohlížela, jestli to nejde za námi. Vzhledem k tomu, že za tmy vidí i to, co tam není, samozřejmě nabyla pocitu, že nás to sleduje. Učinila opět velmi hluboký nádech a rychlým tempem vyrazila k domovu. V jednu chvíli jsem měl strach, že se strachy zadusí. Naštěstí jí volal zvědavý páníček, takže musela zadržený dech vypustit a nabrat nový.
Doma ze sebe rychle zula boty a než se svlíkla, zamkla na dva západy a rozsvítila všude, kde se dalo. Brzy dorazil páníček a panička pak mohla padnout vyčerpáním do postele.
Jak už jsem zmiňoval, kromě těch děsivých zážitků, sbírá panička i trapasy. Ve čtvrtek večer se panička vracela z práce domů. U nás na konci světa byla samozřejmě tma, jako v oněch temných místech. Panička zabraná do svých myšlenkových pochodů kráčela po cestě, když v dálce zahlídla cigaretové světýlko. Blíže k zemi pak zaznamenala pohyb, vypadající na mrcasení se dvou psů. Když se ozvalo zaštěkání, bylo to paničce jasné. Páníček nás vzal a šli jsme jí naproti. Jenže nějak zapomněla na to, že my ve tmě nosíme svítící obojky.
Když se dostala na vzdálenost zhruba domácího smetáku, čekala, že dojde ke šťastnému shledání. Jenže osoba s cigaretou a dvěma psy začala paničku obcházet. I když byli u sebe docela blízko, za tmy slepá panička jaksi nepoznala, že se jedná o jednoho merlatýho a druhýho trikolorního psa. S nechápavým tónem oslovila ty cizí psy. Pak, jako zázrakem, její oči zachytily barvy psů. Hned jí bylo jasné, že mluví na sousedovic psy, které venčil mladý pán. Byla vděčná, že ji kryje tma. Zrudla až na zadku, nejistě onoho člověka pozdravila a upalovala domů. Ještě za tepla vypověděla historku páníčkovi, který se smíchy za břicho popadal.
Od toho večera panička doufá, že dlouho tady na ulici nikoho nepotká.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ScottDok ScottDok | E-mail | 5. května 2018 v 12:58 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://rocld.com/n8g76
*
*
*
*--

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama