Hrací

20. ledna 2018 v 15:20 |  Deník
Pojďme si rozebrat hlavní náplně psího dne. Nejdůležitější je samozřejmě spánek. V různých polohách, na různých místech, sem tam paničce na klíně, občas páníčkovi za krkem. Hlavně když je ho dostatek.
Další důležitou součástí je venčení. V zimě, v horku, v suchu. Jenom v dešti ne. Nebo vlastně jó, ale beru to křovím, abych moc nepromokl.
U normálních psů (tak jim říká panička) je nedílnou součástí života i krmení. Oni normální psi se údajně hladově vrhají na misku pokaždé, když jim ji jejich páníčkové naplní. Já většinou na misku vyděšeně koukám. Co kdyby náhodou ty granule někdo přes noc otrávil. Ještě nikdy se mi po snědení mojí porce nic nestalo, ale jeden prostě neví. Obvykle mi tak dva dny prochází to, že se těch granulí ani nedotknu. Třetí den začíná panička vypadat velmi ustaraně, tak abych jí udělal radost, pár kuliček sezobnu.
Seznam náplní psího dne je potřeba rozšířit o blinkání žaludečních šťáv a následné provinilé výrazy, když to panička uklízí (zrovna včera Romeo paničku potěšil u snídaně). Zlobení, pouštění chlupů do ještě neotevřených jogurtů, strkání čumáku do nákupních tašek a překážení kdekoliv je potřeba.
Já, jako mladý pes s duší štěněte, mám ty priority nastavené trochu jinak. Spaní a venčení, to je jasná věc. Bez toho se neobejdu. Následuje hraní, zlobení a mazlení páníčků. Nějaký krmení je mi úplně ukradený. Nebejt paniččina svědomí, přežil bych o pamlscích a spasené trávě při vycházkách.
Hraju si rád. Moc rád. Normální psi si hrají se svými páníčky, s jinými psy, nebo sami zdemolujou na co přijdou. Moje bordeří maličkost to má samozřejmě jinak. S jinými psy si v žádném případě nehraju. Ne, ne a ne. Ideální by bylo, kdybych byl jediným psem na světě a všichni věnovali pozornost jenom mně. Možná by stačilo, kdyby se odstěhoval Romeo. Takový věci ale nesmím dávat najevo před páníčkem. Z nějakýho důvodu má toho psa rád.
Destrukční hry umím provozovat, dokázal bych zničit leccos, ale nechce se mi. Jasně, krysám z IKEA časem užužlám uši, nohy a ocásky. Ale chovám se k nim celkem slušně. Důvodem je to, že s nima můžu prudit paničku, třeba když se chce učit. Tak dlouho jí je nosím do klína, až to vzdá. Nebo taky nevzdá a to jdu spát. Všechno zlý je k něčemu dobrý.
Takže ano, nejraději si hraju s paničkou. Máme několik her, na které nedám dopustit. Většinu jsem vymyslel já. I pravidla jsem k nim samozřejmě měl. Ale panička je prostě pruďas a některý věci omezila. Stalo se to po tom, co jí na vycházce z kalhot zbyly jenom cáry hadrů. Vypadala jako divoška v sukni ze suchý trávy.
Je jasný, že moje nejoblíbenější hry v paniččině očích vypadají jako ty nejbrutálnější. Třeba taková klasická bitka, kterou mezi sebou provozujou dva psi. Tlapičkujou se po hlavách a slintají si na chlupy. My se s paničkou taky fackujeme, já se jí snažim oslintat rukáv, ona na mě vrčí, já na ní vrčím a je to hrozná prča. Výhodou je, že mi panička neoslintá límec, jako by se stalo v případě hry s jiným psem.
Bohužel jsem se musel naučit být "jemnější". Panička si stěžovala na šrámy a modřiny. Popravdě, nějakou tu modřinu si odnese i teď, ale už ne tak velikou a barevnou. I přesto by ta hra pro nezasvěceného vypadala asi dost brutálně. Takže jí hrajeme jenom doma v soukromí.
Na ven, mezi lidi, máme zpravidla hry přetahovací. Panička je slabá jakou moucha, takže jí můžu odtáhnout do jakéhokoliv roští. I do toho trnitýho. Čím víc to roští píchá, tím dřív panička hračku pustí a já se stanu vítězem. Radostně pak odhopkám do dostatečné vzdálenosti a nechám paničku napospas jejímu osudu. Pokud se s vysvobozováním se z roští moc crcá, vyhlídnu si nějakou oběť, na kterou jako že dělám bubáka. A to je panička volná hned, ostny neostny. Abych si rozmyslel "útok" na nevinného kolemjdoucího, urychleně začne nový souboj o pešíčka.
Zjistil jsem, že mě nechává vyhrát i bez pichlavýho roští. Ale není to taková zábava. Kdežto když jí píchá jedna větvička do oka a druhá do ucha, stoupá paničce adrenalín a chrlí při tom spoustu různejch slov. Ač nevím, co znamenají, vybuzují mě k větší aktivitě.
A aby to paničce nebylo líto, tak jedna hra, s kterou přišla ona. Vyzve mě, abych šel za dveře. Někde po domě schová hračku, vypustí mě a nechá mě po ní pátrat. Prošmejdím každý kout, výjimečně můžu strkat nos kamkoliv. Jakmile krysu vypátrám, s výskokem ji ulovím a běžím se pochlubit paničce, která chválou nešetří. Je to skvělá hra a nikdy se neomrzí. Akorát je to fakt makačka na bednu, protože musím sesynchronizovat oči a nos. Což se mi né vždycky zdaří. Když jsem v koncích, stoupnu si před paničku, oči mám přes celou hlavu a čekám na nápovědu. Už to máme tak dotažený, že stačí, aby se panička daným směrem podívala a mám vyhráno.
Jo, abych nezapomněl, pokud se panička rozhodne, že se teda bude učit a já už mám spánku dost, nesmím se nechat odbít. Zaručenou pozornost dostanu, když začnu dorážet paničce na rukáv od mikiny. Buď mě pošle do háje, nebo se nechá strhnout ke hře. Jako ta padesátiprocentní šance je prostě furt dost vysoká, takže zkoušet to nikdy nepřestanu.Popravdě je to účinnější, než krysa v klíně. Takže nějaký zkouškový, mě teď prostě nemůže rozhodit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama