Novoroční

1. ledna 2018 v 15:06 |  Deník
A máme to za sebou! Tak jako skončí každé luxování, tak skončily i ohňostroje vítající nový rok. Averzi k tomu mám úplně stejnou. Spousta kraválu a nic z toho. Páníčkové ty barevný světýlka chvíli pozorovali z balkónu. Paničku ale brzy začalo hryzat svědomí a vrátila se za námi do obýváku.
S Romeem jsme zaujali pozici nacvičenou z letních bouřek. Romeo zabere místo pod páníčkovým stolem a já zablokuju uličku mezi gaučem a skříňkou. Páníčkové pak nemají kam dát nohy a nezbývá jim nic jinýho, než si je natáhnout nahoru na skříňku. Vytvoří nám tím takovou jakoboudu, ve které se cítíme mnohem bezpečněji.
Romeo z toho bouchání měl trochu stresíček a funěl jako parní lokomotiva. Já to prospal. Běžně tou dobou s paničkou máme hlubokou půlnoc, tak proč by to při oslavách nového roku mělo být jinak, že. Na rozdíl od paničky já vyskočil ráno v obvyklou hodinu jako čamrda, kdežto ona spala jako dudek do nekřesťanských desíti hodin dopoledních. Fakt jsem se snažil ji vzbudit dřív. Chodil jsem po ložnici, dupal při tom jako ďas a nic. Funěl jsem jí do obličeje, skákal na postel, zalehával jí nohy, skákal z postele, dokonce jsem vyzkoušel i zakňučení. A nic. Jen tak si spala dál. Snad se nám nesplní rčení: "Jak na Nový rok, tak po celý rok. " To by bylo peklo.
Romeo se ke mně v jednu chvíli přidal a taky pochodoval po ložnici. Jenže pak srabácky zalehnul, když zmerčil, že se páníček probírá, a dělal, že spí. Takže všechna vina padla na mě. Ani panička to neukecala, že jsem v tom nebyl sám. Romeo prostě dostal nějakou protekci, nebo co. To mi ten novej letopočet fakt pěkně začal.
Při ranním venčení jsme si s Romeem vzájemně načůrali za krky. To je pro psí štěstí. Aby se nám těch následujících 365 dní dařilo páníčky pořádně zlobit, ale i jim dělat radost.
Taky bych se mohl trochu ohlédnout za uplynulým rokem. Co se mi podařilo? Rozhodně se mi podařilo zvýšit fyzickou aktivitu paničce. Na tom cvičáku prostě musí se mnou běhat. Přišel jsem na to, že od uší dál je ke mně připoutáno psí tělo, který je údajně moje. Já si myslím, že ty čtyři tlapky a ocas mi nepatří. Nejčastěji si to myslím, když skáču přes překážku a celou jí shodím, protože údajný zbytek mého těla mě přestane poslouchat. To dá rozum, že to ke mně nepatří, když si to dělá, co chce. Panička je z toho prej mírně zoufalá.
Rozhodl jsem se vzít Romea na milost. Hrát si s ním nikdy nebudu. To ani za zlatý prase. Ale kámoš to je. Na zlobení, na vzájemný čůrání si na čumáky a na špinění domácnosti. To nám jde jedna radost. Naučil jsem ho, že když nás páníčci nechají doma a jdou na to svý rande, že to není konec světa. Vždycky se nám vrátí. Co by si ti dva bez nás počali?
Páníčkovi jsem nic nedával zadarmo a budu v tom pokračovat. Jó, ven s ním půjdu. Ale jenom tak daleko, jak budu chtít já. Chca nechca, to pak otočím a pometelím si to domů. Páníček z toho má docela nerva. V tu chvíli ho totiž neslyším, nevidím. Doma mu pak očamtám brýle a on zuří. Je s ním prostě sranda.
V loňském roce jsem konečně vzal v potaz paniččinu snahu, abych ignoroval ostatní psy. Na oplátku paničku trápím tím, že nechci cestovat autobusama, protože prostě pšoukají.
Shrnul bych to, že si všichni čtyři žijeme v symbióze. Teď nám to teda trochu narušuje zkouškový, kdy se z nejslabšího člena stává ještě slabší (duševně). Toho my psi musíme náležitě využívat, protože paniččino svědomí je mnohem citlivější než v ostatních obdobích roku.
Do nového roku všem čtenářům a náhodným kolemjdoucím posílám trochu psího počůrání za krk nebo na nohavici pro štěstí. Spoustu zábavy a zážitků s "hodnými" pejsky a tak dále, podle toho, co kdo potřebuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama