Tma tmoucí

6. ledna 2018 v 17:17 |  Deník
Ukul jsem s páníčkem pikle na paničku. Vytáhli jsme ji na temnou večerní vycházku. Trochu nám před tím zapršelo, takže bláto na cestách bylo krásně čvachtavé a klouzavé. Čekal jsem, že bude nabubřelá, nebo unavená, ale překvapivě byla dobře naladěna, i když strávila celej den v práci. Mezi lidma. Ona nemá ráda lidi. Ale kuš, tlapky, zase píšete něco, co nemáte. Zpátky k dobrodrůžu.
Páníček naplánoval asi 7 kilometrovou trasu. Lesem a kolem potoka a zase lesem. Pár metrů vedlo civilizací, protože jsme někde museli nechat zaparkovanou limuzínu.
Mezi páníčky z nějakého záhadného důvodu bylo trochu dusno. Mně to ale bylo totálně šumák. Nemohl jsme se dočkat, až budu plnit svoje psí povinnosti. To znamená počůrat co nejvíce stromů, pořádně se ušpinit od bláta a dopřát si lednovou koupačku v potoce (z čehož měla panička husí kůži až na zadku, protože si údajně živě představovala, jaká je to ledárna). Několikrát jsme s Romeem počkali uprostřed cesty a když byli páníčkové na dostřel, vystartovali jsme plnou rychlostí. Do obličejů se páníčkům snesla sprška mokrého bláta. Páníček byl rád za nápad, že si nevzal brejle a panička se soustředila na svoje nohy, které se jí rozjížděly po blátě do všech směrů. Bláto na obličeji našla až doma u zrcadla a přešla to mlčením. Divné.
Čerstvý lesní vzduch rozehnal to nepatrné dusno mezi páníčky. Bohužel. Protože se ihned zase začali bavit na naše psí účty.
Kdybych totiž na začátku toho spiklenectví věděl, že to skončí vanou, nikdy bych do toho nešel! Takovou zradu páníčkovi jen tak neodpustím.
Přijeli jsme domů, byli jsme usazeni před vchodové dveře a přišla tragédie. Nejdříve zmizel Romeo. Páníček ho popadl do náruče. Jak jsem to viděl, moje nálada poklesla na bod mrazu. Snažil jsem se ukrýt ve tmě, ale málo jsem si zablátil bílé znaky, takže mě našli. Neochotně jsem se nechal zvednout. Nespokojeně jsem pohrozil páníčkovi, že toho má nechat. Nenechal. Postavil mě do vany vedle Romea, chopil se konce hadice, z které teče děsivě velké množství vody a začal sprchovat. Břicho, tlapky, břicho, ocas, moje nádobíčko (!).
Romeo počkal, až bude páníček ve vhodné poloze, kdy se plně věnoval pucování mého podvozku, a prchl z vany. Bohužel jak rychle se dostal ven, tak rychle stál zase zpátky. Panička někde, bůhvíkde, získala mrštnost. Zachytila ho za chlupy na zadku a mrskla jím zpátky do vany. Čímž si od něj vysloužila pomstu.
Páníček dělal sprchovače, panička utírače. Já byl první. S výrazem nejtýranějšího psa jsem se nechal osprchovat. Pak mě panička usušila a byl jsem puštěn na svobodu. S pochvalou.
Romeo byl tentorkát druhej. (Nesnáší bejt druhej. Když běží jako druhej, kvičí u toho, jako by ho někdo píchal vidličkou do zadku.) Panička postupovala jako obvykle. Nechala ho předníma tlapkama opřít o hranu vany. Právě pracovala na sušení levé tlapky, když se Romeo rozhodl, že toho bylo dost a odejde. Záhadně nabytá paniččina mrštnost zasáhla a chytila ho. Panička si Romea strčila mezi nohy, stiskla kolenama a pokusila se ho zavěsit zadníma tlapkama za vanu. Jenže mrcha klouzal. Prokluzoval paničce mezi kolenama a máchal zadníma tlapkama tak, že se nedal zavěsit o vanu. On jak je malej, tak je šikovnej. Na rozdíl ode mě ví, jak ovládat svoje tělo. Přes nezdařilou fixaci mezi paniččinýma kolenama dokázal většinu vody osušit paničce do kalhot. Zbytek usušil o pelíšek. Panička se smála a zároveň chrlila spoustu divnejch slov. Ona nemá ráda studenou vodu.
Musím říct, že jí to dobře nandal. I s úrokama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama