Březen 2018

Léčebná

18. března 2018 v 18:27 Deník
Volejme sláva a tři dny se radujme. Léčba díry v tlapce se chýlí ke konci. A abych v tom nebyl sám, zajistil jsem páníčkům mnoho zážitků.
Tak třeba, na veterině jsme kvůli tomu byli třikrát. V čekárně to bylo fajn. Jednou jsem tam chtěl dělat drsňáka na nějakýho knírače, ale jeho páníčkové si ho schovali pod židli. Jindy jsme čekali na "obsloužení" tak dlouho, že jsem vyčmuchal všechny zajímavý vůně a začal se nudit. Musel jsem tedy začít kňučet, šplhat po páníčcích a dělat bordel. Panička se za mě tiše styděla. Jako obvykle.
Co se ošetřování paníma doktorkama týče, zvládal jsem to celkem v klidu. Klíčové bylo, dostat mě na stůl. Ve chvíli, kdy se ke mne někdo sehnul, pokusil jsem se projít skrz zavřené dveře. A než mě na stole uložili do požadované polohy, vyzkoušel jsem několik únikových manévrů. Ale osm rukou je víc než jeden pes, takže mě vždycky přeprali. Pak už jsem mařil práci jenom kopáním inkriminovanou tlapkou, aby tam nikdo nic neviděla a už vůbec do toho nešťoural.
Doma ze mě byla panička poněkud zoufalá. Její svědomí hrozně špatně snášelo ten plastovej vehement, co jsem nosil. Nemohl jsem se podrbat za uchem, ani dělat psí hygienu. A hlavně, nemohl jsem si léčit tlapku. Jakýpak doktoři, já sám přeci vím nejlépe, jak na to. Všechny pokusy o život bez satelitu selhaly právě na tomhle. Okamžitě po osvobození jsem zahájil samoléčbu. Prvně jsem musel sundat obvazový materiál ze své tlapky. Sotva jsem se pustil do práce, měl jsem satelit zpátky kolem krku. Na oplátku jsem paničku propíchl velmi smutným pohledem a následně se někde uložil ke spánku.
Panička, která ty dny trpěla nevyspáním, protože každý můj pohyb narušoval její spánkovou niť, byla zoufalejší a zoufalejší. Nedostatek spánku u ní většinou způsobuje výbuchy nečekaného vzteku, breku, nebo zoufalství. Zkoušela na mě všechno. Prosila, brečela, křičela, ale já nedbal. Nemohla mi satelit sundat a nemohla doufat, že by se v noci vyspala.
Dokonce několik dní žila v přesvědčení, že do věcí, do lidí a do Romea bourám omylem, Že si tu ohavnost kolem svého krku neuvědomuju, a že jsem chudáček. Užíval jsem si ty chvíle, kdy mě litovala. Drbala mě za uchem, kde jsem se zrovna sám podrbat nedokázal, a něco mi při tom povídala.
Názor změnila ve chvíli, kdy jsem cestou do schodů satelitem ojel celou zeď. Snažil jsem se tam po sobě zanechat trvalou stopu, ale páníčkův nátěr zdá se býti velmi odolným. Tak jsem místo toho zapichoval ostré hrany paničce do nohou zepředu i zezadu. Boural do dveří, i když byly úplně dokořán a trochu ten satelit obouchal. On ho nosil už Romeo, ale nebylo to vůbec poznat. Tak jsem ho trochu vytunil. Ono to praskne skoro hned, když s tim člověk naplno vběhne do dveří a netrefí se, no. Panička z toho moc nadšená není, ale co se dá dělat. Když se něco používá, má to na tom bejt poznat, no ne?
Párkrát se mi podařilo do satelitu nabrat Romeův čumáček, nebo ho šťouchnout do zadku. Musím uznat, že se mnou měl fakt trpělivost. Hlavně v kufru limuzíny, kde díky tomu krámu bylo o dost míň místa.
K mé nelibosti jsem přišel o jeden cvičák, protože prej antibiotika a prej klidovej režim. Já bych teda klidně běhal furt. Nic mě nebolelo a při venčení kolem cvičáku jsem na páníčky hrozně smutně koukal. Vůbec toho nedbali.
Ani s Romeem jsem nemohl běhat. Ne, že bych s ním někdy běhal, ale preventivně mě panička upozorňovala, aby mě to náhodou nenapadlo.
A jak se říká, že všechno zlý je pro něco dobrý, tak podávání antibiotik doprovázelo rozmazlování u každýho krmení. Panička totiž moc dobře ví, že žeru jako vrabec a když nechci, tak si nic nedám. Jenže dostala poučení, že bych antibiotika neměl na lačno. Takže v každé misce se objevilo něco dobrýho, abych o to projevil zájem a alespoň něco měl v žaludku. To se přiznávám, že jsem si užíval.
Pochutnal jsem si a klidil jsem se do bezpečné vzdálenosti, protože panička začala šustit pytlíkem a chystat léky. Vždycky mě našla, chytla a prášky vnutila. Jako jó, nebylo to tak hrozný. V podstatě mi do krku vklouzly úplně samy. Dostával jsem za to pochvaly a občas i nějakou dobrotu. Ale z principu...
Jsem opět zdravý jako řípa, o čemž jsem byl přesvědčený celou dobu. Zůstala mi jenom nevzhledně vyholená tlapka, aby všichni mohli zvědavě načuhovat na tu díru. Během pár dní z díry nic nebylo, ale furt mi to někdo okukoval. Paničku braly mdloby, když zjistila, co všechno Romeův kousanec mohl zničit. Celou naši "věční začátečníci" agility kariéru mohl poslat do kopru. Máme teď s Romeem přísný zákaz se prát. Otázka je, jak dlouho nám to asi vydrží?

Dovolená bez nás?!

9. března 2018 v 18:58 Deník
Páníčkové si naplánovali dovolenou. V Tatrách. Bez psů. Že prej tam mají zbytečně vysoký poplatky za psy, nebo co. Pche. Tak jsem tedy s Romeem zůstali doma. A protože je panička slabší nervově a věčně jí hlodá svědomí, nedal jsem jí tu dovolenou bez psů zadarmo.
Večer před odjezdem páníčků jsme si s Romeem vjeli do chlupů. Panička byla jednou nohou ve vaně, protože chtěla druhý den opustit domov jako člověk a ne jako vagabund, a páníček byl zabrán do čehosi na počítači. Ideální příležitost něco provést. Tak jsem vyděsil spícího Romea, až se do mě zakousl. Samozřejmě jsem si to nenechal líbit a vracel mu to. Všechno to mělo skončit jako obvykle. Tlamy plný chlupů toho druhýho, poslintaný límce a vykolejení páníčkové. V podstatě to vyšlo, ale jako bonus jsem si odnesl šrám na čumáku a nenápadnou díru na přední tlapce. Ten večer se ta díra tvářila docela nevinně. Páníček do ní "nalil" betadýnu, řekl paničce, ať se uklidní a bylo to.
Následující ráno byla situace dosti náročná. Vstávalo se nekřesťansky brzy ráno. Nervově zhroucená panička, které nedalo spát naše chování, navíc byla vzbuzena v době kdy všichni normální lidé ještě spali, nebyla schopna mluvit. Páníček se trochu hroutil z naší nervově zhroucené paničky. Bála se, že se budeme nevhodně chovat i v době jejich nepřítomnosti. Páníček v podstatě musel paničku do auta nasoukat násilím, protože se tvářila, že nikam neodjede. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se snaží splynout s dlažkama v koupelně.
Hlídat nás přijela páníčkova maminka. Těch pár dnů, to byl hotový ráj na zemi. Vzorně jsem se věnčili na vodítku, nepokusili jsme se sežrat žádného psího souseda a poctivě jsme dlabali každou krmnou dávku. (Po dnešním vážení jsem o kilo těžší, než před odjezdem páníčků.) Mezi námi psy nebyly žádné rozpory. Zkrátka jsme byli vzorňáci na slovo vzatí. Nečekaně to páníčky v dalekých horách popudilo, protože běžně je máme dost na háku a najednou jsme se tvářili jako vychovaní psi. He, he.
Panička se přestala nervově hroutit hned jak zjistila, že jsem bez problémů absolvoval první venčení a krmení. Za což byl páníček samozřejmě rád, protože si tu dovolenou mohli začít užívat. Panička dokonce dokázala zapomenout na tu malou díru v mojí tlapce.
To vzorný chování považuji za dostatečné vytrestání páníčků, takže když přijeli, vítali jsme je o sto šest. Zahrnuli jsme je spoustou psích pusinek a prvních několik minut jsem byl na paničku přilepen na každém kroku. Zklamáním bylo, že páníčkova maminka toho večera odjela. To znamená návrat do starých kolejí a další a další soupeření jen s páníčky.
Netrvalo dlouho a panička si vzpomněla, že mě tu nechala se zraněním. Nenápadná díra se už netvářila tolik nenápadně. Dával jsem paničce jasně najevo, ať na to nešahá, že si to nepřeju. Po jejím zvědavém okukování to akorát začalo děsně svědit, takže jsem se musel pustit do ošetřování. To se paničce vůbec nelíbilo a nasadila mi límec. V prvotním šoku jsem ztuhl uprostřed kuchyně. Panička na to ale nebrala žádnej ohled a tu ohavnost mi nesundala. Místo toho mě objednala k veterináři.
Na veterině mi dneska tlapku ošetřili a ovázali. Dostal jsem od paničky šanci se zbavit toho příšernýho plastu, pokud se budu chovat vzorně. Nechoval jsem se, takže jsem ho hned vyfasoval zpátky. Nejen že mi to ničí život novými přezdívkami jako je "Lampička" a "Satelit", ale navíc se mi všichni vysmívají, že jsem jako hrom do police. Každou chvíli se někde zaseknu a manuálně musím být nasměrován, abych se mohl pohybovat dál. Třeba při vcházení do dveří. Ze sta pokusů jsem se trefil jenom jednou. A v noci se prej panička nevyspí, protože s tím furt do něčeho drcám.
No jo, musím uznat, že ta bitka před odjezdem páníčků mi nevyšla podle představ. Teď totiž musím snášet zafačovanou tlapku, polykat antibiotika a nosit tu plastovou blbinu kolem krku. Navíc panička říkala něco o tom, že bude muset zrušit cvičáky. Ach jo, to abych se sakramentsky rychle uzdravil.
Jo, a úplně poprvé za můj dosavadní život paničce na veterině při placení plakalo srdce. Fakt jsem to slyšel, když na stůl vyskládávala všechny ty barevný papírky.