Léčebná

18. března 2018 v 18:27 |  Deník
Volejme sláva a tři dny se radujme. Léčba díry v tlapce se chýlí ke konci. A abych v tom nebyl sám, zajistil jsem páníčkům mnoho zážitků.
Tak třeba, na veterině jsme kvůli tomu byli třikrát. V čekárně to bylo fajn. Jednou jsem tam chtěl dělat drsňáka na nějakýho knírače, ale jeho páníčkové si ho schovali pod židli. Jindy jsme čekali na "obsloužení" tak dlouho, že jsem vyčmuchal všechny zajímavý vůně a začal se nudit. Musel jsem tedy začít kňučet, šplhat po páníčcích a dělat bordel. Panička se za mě tiše styděla. Jako obvykle.
Co se ošetřování paníma doktorkama týče, zvládal jsem to celkem v klidu. Klíčové bylo, dostat mě na stůl. Ve chvíli, kdy se ke mne někdo sehnul, pokusil jsem se projít skrz zavřené dveře. A než mě na stole uložili do požadované polohy, vyzkoušel jsem několik únikových manévrů. Ale osm rukou je víc než jeden pes, takže mě vždycky přeprali. Pak už jsem mařil práci jenom kopáním inkriminovanou tlapkou, aby tam nikdo nic neviděla a už vůbec do toho nešťoural.
Doma ze mě byla panička poněkud zoufalá. Její svědomí hrozně špatně snášelo ten plastovej vehement, co jsem nosil. Nemohl jsem se podrbat za uchem, ani dělat psí hygienu. A hlavně, nemohl jsem si léčit tlapku. Jakýpak doktoři, já sám přeci vím nejlépe, jak na to. Všechny pokusy o život bez satelitu selhaly právě na tomhle. Okamžitě po osvobození jsem zahájil samoléčbu. Prvně jsem musel sundat obvazový materiál ze své tlapky. Sotva jsem se pustil do práce, měl jsem satelit zpátky kolem krku. Na oplátku jsem paničku propíchl velmi smutným pohledem a následně se někde uložil ke spánku.
Panička, která ty dny trpěla nevyspáním, protože každý můj pohyb narušoval její spánkovou niť, byla zoufalejší a zoufalejší. Nedostatek spánku u ní většinou způsobuje výbuchy nečekaného vzteku, breku, nebo zoufalství. Zkoušela na mě všechno. Prosila, brečela, křičela, ale já nedbal. Nemohla mi satelit sundat a nemohla doufat, že by se v noci vyspala.
Dokonce několik dní žila v přesvědčení, že do věcí, do lidí a do Romea bourám omylem, Že si tu ohavnost kolem svého krku neuvědomuju, a že jsem chudáček. Užíval jsem si ty chvíle, kdy mě litovala. Drbala mě za uchem, kde jsem se zrovna sám podrbat nedokázal, a něco mi při tom povídala.
Názor změnila ve chvíli, kdy jsem cestou do schodů satelitem ojel celou zeď. Snažil jsem se tam po sobě zanechat trvalou stopu, ale páníčkův nátěr zdá se býti velmi odolným. Tak jsem místo toho zapichoval ostré hrany paničce do nohou zepředu i zezadu. Boural do dveří, i když byly úplně dokořán a trochu ten satelit obouchal. On ho nosil už Romeo, ale nebylo to vůbec poznat. Tak jsem ho trochu vytunil. Ono to praskne skoro hned, když s tim člověk naplno vběhne do dveří a netrefí se, no. Panička z toho moc nadšená není, ale co se dá dělat. Když se něco používá, má to na tom bejt poznat, no ne?
Párkrát se mi podařilo do satelitu nabrat Romeův čumáček, nebo ho šťouchnout do zadku. Musím uznat, že se mnou měl fakt trpělivost. Hlavně v kufru limuzíny, kde díky tomu krámu bylo o dost míň místa.
K mé nelibosti jsem přišel o jeden cvičák, protože prej antibiotika a prej klidovej režim. Já bych teda klidně běhal furt. Nic mě nebolelo a při venčení kolem cvičáku jsem na páníčky hrozně smutně koukal. Vůbec toho nedbali.
Ani s Romeem jsem nemohl běhat. Ne, že bych s ním někdy běhal, ale preventivně mě panička upozorňovala, aby mě to náhodou nenapadlo.
A jak se říká, že všechno zlý je pro něco dobrý, tak podávání antibiotik doprovázelo rozmazlování u každýho krmení. Panička totiž moc dobře ví, že žeru jako vrabec a když nechci, tak si nic nedám. Jenže dostala poučení, že bych antibiotika neměl na lačno. Takže v každé misce se objevilo něco dobrýho, abych o to projevil zájem a alespoň něco měl v žaludku. To se přiznávám, že jsem si užíval.
Pochutnal jsem si a klidil jsem se do bezpečné vzdálenosti, protože panička začala šustit pytlíkem a chystat léky. Vždycky mě našla, chytla a prášky vnutila. Jako jó, nebylo to tak hrozný. V podstatě mi do krku vklouzly úplně samy. Dostával jsem za to pochvaly a občas i nějakou dobrotu. Ale z principu...
Jsem opět zdravý jako řípa, o čemž jsem byl přesvědčený celou dobu. Zůstala mi jenom nevzhledně vyholená tlapka, aby všichni mohli zvědavě načuhovat na tu díru. Během pár dní z díry nic nebylo, ale furt mi to někdo okukoval. Paničku braly mdloby, když zjistila, co všechno Romeův kousanec mohl zničit. Celou naši "věční začátečníci" agility kariéru mohl poslat do kopru. Máme teď s Romeem přísný zákaz se prát. Otázka je, jak dlouho nám to asi vydrží?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama