Duben 2018

Aprílová

1. dubna 2018 v 14:39 Deník
Dostál jsem své přezdívce Prasopes. A zrovna dneska. A panička u toho pěkně hudrovala. A nedopadlo to podle mých představ. Ale už se s paničkou zase bavím. Vezmu to od začátku.
Páníček si dneska vzal Romea se sebou do práce, takže jsme si s paničkou mohli užít poklidnou vycházku ve dvou. Jednou za čas to tak praktikujeme, protože panička ráda zavzpomíná na svoje singl léta (já v té době byl šťastným jedináčkem). Údajně je venčení jednoho psa relax, protože obě oči, ruce i nohy se mohou věnovat právě jemu. Kdežto když jsme dva, mívá v tom panička trochu zmatek a končívá to fiaskem.
Tak jsme si dneska spolu poklidně vykračovali po polňačce, užívali si sluneční paprsky a já okusoval trsy čerstvě vyrašené trávy. Velká dobrota.
Na cestě panička našla starý rezavý pant, ze kterého trčely hřebíky. Udělala teda dobrej skutek a celou vycházku tu věc nesla, aby ji mohla vyhodit do popelnice. Předpokládala, že záchranou něčích tlapek nebo nohou si předchází Karmu. Ale ta dneska nejspíše převezla paničku.
Udělal jsem si mírný náskok, abych mohl dopodrobna prozkoumat malý palouček. Měl jsem obrovské štěstí, protože hned na začátku jsem objevil poklad. Krásně voňavý kekel, kterému jsem neodolal. Letmo jsem se ohlédl, kde je panička. Vzdálenost byla bezpečná, tudíž jsem se mohl slastně vyválet. Přímo v onom kekelu. Než panička došla ke mně, stihl jsem se v tom vyrochnit ještě jednou. Cítil jsem se krásný a voňavý, jako když žena vyjde z kosmetického salonu.
Panička ke mně nijak nespěchala. Věděla přeci, že budu maximálně tak od bláta. Jako těch pět předchozích let, kdy jsem se v žádném kekelu nevyválel. Nikdy mě to přeci nenapadlo, tak proč bych to najednou dělal, že? No, o tu důvěru jsem dneska přišel.
Nejprve mě panička přejela letmým pohledem. Zaregistrovala hnědou blátivou skvrnu na hlavě. Pořád ještě byla v klidu. Ale něco jí říkalo, že to není všechno. Přišla ke mně a ať si sednu. Pokusil jsem se prchnout. Prokouknul jsem jí a bylo mi jasné, co bude následovat. Po třech krocích mě panička dohnala a znovu mi přikázala, ať si sednu. Tak jsem si sedl, ale naschvál jsem otočil hlavu tím poskvrněným pryč. Neprošlo mi to, ale za pokus to stálo. Panička znechuceně nakrčila obličej. Odmítala blíž zkoumat, jakej hnusnej kekel to za uchem mám. Vypadalo to, jako by mi tam někdo plivnul.
Samozřejmě k tomu měla spoustu keců. Mně to bylo fuk, pozoroval jsem volavku stojící na louce a přemýšlel, jestli bych toho ptáka dohnal.
Panička ke svému zklamání brzy zjistila, že část kekelu mám i na druhé straně na límci. Cestou domů jsem si udržoval před paničkou náskok tak dvaceti metrů, abych nemusel poslouchat to její hudrování. Až ke vchodovým dveřím to byla zábava a připadal jsem si opravdu krásný.
Doma jsem to pořádně schytal. Dostal jsem sprchu se šamponem! Fuj! A já hlupák paničce do tý vany skočil dobrovolně. Na protest jsem šamponem ohodil celou koupelnu. Jakmile mě panička pustila na svobodu, uraženě jsem zalezl pod stůl a propichoval ji pohledem. Vyčkával jsem, až si panička sedne na gauč a začne čumákovat do notebooku. Potřeboval jsem se dosušit. Takže jsem se vyválel v obou pelíšcích a když jsem se chystal jít otírat do závěsů, panička se mě tázala, jestli to fakt myslim vážně. A ať mě ani nenapadne, zkoušet se otírat o zdi. Tak jsem ještě jednou oválel pelechy a uraženě si šel lehnout pod stůl.
Panička si teď láme hlavu, jestli jsem si z ní udělal apríla já, nebo Karma. Třeba jsme to byli oba, kdo ví.