Měkota

21. května 2018 v 21:03 |  Deník
Měknu. Panička říká, že dostávám rozum, ale pravda je taková, že regulérně měknu. S příchodem jara začala padat ranní rosa. Což znamená, že po venčení v půl sedmý ráno máme všech osm tlapek mokrých až po břicho. A na ty mokrý tlapky se nám pak nalepí většina prašný cesty, která vede ke vchodovým dveřím. Nám psům je to celkem jedno. Jednoduše po snídani vlezeme páníčkům do postele, kde se osušíme a vyklepe prach a kamínky z chlupů. Nečekaně jsou páníčkové zásadně proti. Že prej nechtějí spát na štěrku.
Já hlasoval pro venčení na Pražáka. Smůla je, že paničce hrozně dlouho trvá, než ráno rozlepí oči, tudíž ani na těch pár desítek metrů se neodvažuje sednout za volant limuzíny. Tak zavedla ranní sprchování. Ráno co ráno nás nažene do vany, osprchuje podvozky, vysuší a až pak se podává snídaně.
V tomhle jsme měkotové oba s Romeem. Skáčeme do vany dobrovolně, už při pohledu na osušku. To je hotová psí tragédie. Vždycky to byly boje na život a na smrt. Jenže když se něco děje denně, pes si na to prostě zvykne. Jsme teď za sprchovací vzorňáky a panička učurává blahem.
Romeo kolikrát sabotuje sušení a snaží se paničce vyklouznout, takže toho blaha zase panička tolik neprožívá. Alespoň minimální satisfakce.
Nejhorší vyměknutí z mé strany pozoruju vůči Romeovi. Vzal jsem ho na milost. Definitivně. Já toho psa nechávám na sobě spát. Když je nám v noci na zemi zima, nasáčkujeme se páníčkům do postele, přitulíme se a topíme si. Může se přiblížit, když uzmu nějakou hračku. Může procházet okolo mě držíc hračku. To jsou jasný znaky, že je konec mého jedináčkovství. Pořád si s ním nehraju a pořád ho reguluju občasným zavrčením. I tak ale z vývoje našeho vztahu páníčkové učurávají blahem.
Paničce evidentně všechno to blaho začalo lézt na mozek a začala na mně hledat šediny. Jako mladého, pětiletého psa, v nejlepším věku mě to vskutku uráží. Údajně mi raší šedý chlupy nad očima. Jestli teda chce mít pocit, že se na mně věkem něco mění, tak jí dopřávám dostatek ignorace z mé strany. Říká tomu, že "enolovatím". Chovám se stejně jako moje matka. Ta dokáže bejt přebornicí v ignorování, když na to přijde. A já už to taky začínám ovládat. Hlavně na vycházkách (a Romeo se přizpůsobuje), nebo doma, když zalehnu ten nejužší prostor, co se v domě najde. A taky jsem zase začal víc mít na háku páníčka.
Takže ano, vyměknul jsem, ale vždycky se najde něco, co prostě zadarmo nedávám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama