Závodní

3. června 2018 v 18:28 |  Deník
Jak je dobře známo, jsem paniččin splněný sen. A protože je moje psí srdce tak velkorysé, splnil jsem jí i další sen. Vyrazili jsme na první agility závody. Neoficiální. Do začátečníků. Slova neoficiální a začátečníci nejsou pro paničku důležitá. Tvrdí, že podstatný je to slovo závody. Po tom prahla. Jakmile zjistila, že se dají běhat závody bez zónovejch překážek, neváhala ani minutu. Přihlásila nás. A co bych to byl za psa, kdybych do toho nešel s ní. Co na tom, že jsem byl v začátečnících nejstarší.
Naše kategorie neobsahovala ani slalom. Sice ho znám, ale často na cvičáku dělám, že mě panička do něj nikdy neučila nabíhat. A to pak trošku zuří.
Panička tři dny předem vzývala bohy, aby do parkuru rozhodčí nezařadila dálkový skok. Dvakrát jsem ho viděl na cvičáku. Dvakrát jsem přes něj skákal a dvakrát jsem ho svým mohutným skokem zničil. Protože proč bych to přeskakoval celý, když si v půlce můžu pomoci dalším odrazem. Podle všech nemůžu, ale je mi to celkem jedno. Tudíž se paničce velmi ulevilo, když viděla, že je trať pouze z tunelů a skoček.
Od odeslání přihlášky (asi před půl rokem) panička tvrdila, jak to bude sranda a že to pojme jako trénink. Hlavně jde o poznání závodního prostředí. A že nebude nervovat a užijem si to.
Byla nervózní jako prase. Přitom oba parkury, který jsme absolvovali, vedli jenom rovně. Žádný zákeřný otočky. Nic z toho, co běžně máme stavěno na cvičáku. Nó jo, ale panička je prostě stresařka. A tak jako nespí noc před zkouškou ve škole, tak byla nervózní při nástupu na start. Kombinace nervózní paničky a nervózního psa, kterej neví, proč je jeho panička nervózní, když si jdou "hrát" na parkur, udělala své. Panička nasekala nějaký ty chyby. Což jí teda zamrzelo, protože mohlo bejt očekávání výsledků napínavější, než rovnou vědět, že si zabíráme místo někde ke konci.
Na druhej běh panička nastupovala taky nervózní. Už ne jako prase. Spíše jako čínské prasátko. Byla pevně rozhodnutá, že kašle na čas. Chtěla jenom přejít trať bez chyb. Skoro to vyšlo. Na předposlední překážce jsme se nedohodli. To se nám tak občas stává, no.
Ujali jsme se krásného desátého místa v pořadí. (Ze dvanácti týmů, ale panička říkala, že to nemám zmiňovat, ať to není tak trapný.) Mně osobně je nějaký umístění šumafuk. Více mě zajímalo, že je panička veselá a chválí mě za každou pitominku. Byla totiž hrozně hrdá, že jsem v tom všem šrumci měl oči jenom pro ni. A poslouchal jsem. Neutekl jsem z parkuru, neodstartoval dřív, nesnažil se sežrat žádné lidi ani jejich psy. Jó, jsou důležitější věci na světě, než umístění na stupních vítězů.
Trochu mě trápí, že tam panička zjistila, co je to ten drive. Taková ta záležitost, kterou neoplývám. Panička totiž bedlivě sledovala ostatní týmy. A některé psy viděla jen jako rozmazanou šmouhu, jak rychle běželi. Z mého pohledu neexistuje jediný důvod, proč bych měl zrychlovat. Mně ta sranda takhle bohatě stačí.
Páníček a Romeo nám celou dobu dělali podpůrnej tým. Páníček všechno dokumentoval a pak paničku vychvaloval až do nebes. On totiž ví, jak se na ní musí, aby se zklidnila, he he. Jsem zvědavej, jak to zafunguje a jestli na příštích závodech bude panička klidnější, když teď ví, že o nic nejde.
Teď to nejdůležitější. Paničku to nijak nerozhodilo a za cvičák hodlá utrácet peníze dál. Já teda mohu pro dnešek v klidu jít spát pod stůl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama