Táborová

5. července 2018 v 13:01 |  Deník
Agility tábor. Něco takovýho jsem za svých pět let ještě nezažil. Panička tím léta vyhrožovala, plánovala to, šetřila na to, ale nikdy k tomu nedošlo. Až letos. A aby nebyla troškařka, údajně pojedeme tohle léto na ještě jeden tábor. Vlastně proč ne. Vždyť já jsem pro každou špatnost.
Panička byla natěšená jako sáňky v létě. Pobíhala po domě a snášela spoustu věcí na velkou hromadu. Pořád dokola procházela, co všechno je potřeba, že se nic nesmí zapomenout. Při jakémkoliv balení jsem jako na trní. To nejdůležitější, co nesmí zapomenout, jsem přeci já. Co by si počala bez svého věrného nohsleda, ať už jede kamkoliv. Udělal jsem tedy, jak panička říká, oči přes celou hlavu, propichoval ji pohledem a hlavně za paničkou všide chodil. Až do skříně jsem se skoro dostal. Bohužel jsem odtamtud byl vykázán, že překážím. Páníček celou tu estrádu pozoroval a strašlivě se paničce smál. Ten den bylo docela horko, takže upocená panička s rukama v bok po páníčkovi házela nevraživými pohledy. Pro nestranného pozorovatele by to byla zajímavá podívaná.
Podařilo se nám odjet se vším, co panička považovala za důležité. Při nakládání veškeré té bagáže do limuzíny se zapotil pro změnu zase páníček. Po celou dobu, co se snažil vyhrát ten tetris, nevěřícně kroutil hlavou, co že to všechno panička táhne.
Než došlo na nastupování nás psů, nechal páníček limuzínu provětrat klimatizací, abychom se vzadu neupekli. Bylo to dlouhých deset minut stresu. Však si to vemte, bagáž je nacpaná v autě a panička si myslí, že se budu v klidu procházet a čurat před cestou? Odkdy? Odmítal jsem se vzdálit na více než pět kroků od limuzíny a snažil jsem se držet paničce na očích. Vždyť by mě mohla ještě zapomenout! V jednu chvíli si panička ještě odskočila domů. To byla skoro hotová tragédie. Seděl jsem u kufru limuzíny a odmítal jsem se odtamtud hnout. Když to panička zmerčila, samozřejmě se mi smála, že jsem prdlej. Raději teda budu prdej, než zapomenutej doma. Naštěstí všechno dobře dopadlo a byli jsme s Romeem naloženi taky.
My s paničkou jsme odjakživa hrozně líná dvojka. Takovej záhul, jako je běhat agility týden v kuse, jsme ještě nikdy nezažili. Moje vzpomínky z tábora jsou tvořeny běháním, spaním u chatky, běháním, spaním v kennelce, běháním, spaním pod paniččinou postelí, běháním, spaním na posteli, běháním, spaním v limuzíně cestou domů. Někde mezitím jsem byl venčen, krmen a vykoupán v rybníku. Panička má údajně vzpomínek více. Podělila se o ně ale jenom s páníčkem. V tom čuju nějakou levárnu.
Tahle akce dala (hlavně) paničce hrozně moc. Dost si toho uvědomila a snad se zbaví toho křečovitýho vedení, když si myslí, že o něco jde. Vždycky jde o naší zábavu a panička to občas bere moc vážně a cití se jak u zkoušky ve škole.
Náhoda tomu chtěla, že jsme se dokázali umístit na třetím místě v táborovém závodě jednotlivců. I přes tu paniččinu křeč v hlavě. Má teď hroznou radost z naší první vyhraný kokardy. Mimoto jsme dokázali s naším družstvem vyběhat vítězstvív "celotáborové hře". Což jednak paničce vyneslo další kokardu (dvě už jsou prej sbírka) a druhak si vyléčila kompexy z dětských táborů, kdy její oddíl nikdy nevyhrál celotáborovou hru, protože vždycky musel vyhrát první oddíl tvořenej prťatama. Ta má starosti, co?
Tak v srpnu zas. Další týden agilitění v kuse. Doufám, že mě do tý doby panička nechá spát...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama