Zase to agility

26. srpna 2018 v 16:05 |  Deník
Někdy mám pocit, že by mě panička chtěla uagilitit k smrti. Naštěstí nemá tolik peněz. A času. Doufám, že až jednou bude vydělávat jako opravdový dospělý člověk, bude stále používat svůj selský rozum. Letošní letní agilitění jsme završili na druhém táboře, jenž byl o pár dní kratší než ten předchozí, zato asi o tisíc stupňů teplejší. Alespoň už panička ví, jak jí jednou v tom pekle bude teplo.
Náš nejdokonalejší a nejskvělejší páníček nám zařídil vlastní apartmán, takže jsme se nemuseli tísnit ve stanu a spát na tvrdý zemi. Apartmán (páníčky nazýván bydlík) bylo potřeba vyzvednout v den odjezdu na tábor. Protože nástup byl v půl osmé ráno a kdo by vstával v pět, aby se tam dojelo, že jo. A světe div se, vyšlo nám to přesně na minut. O půlnoci jsme si pro apartmán jeli. Já byl na trní už půl dne před tím, protože panička měla sbalené věci. A co kdyby se náhodou rozhodla odjet beze mě? To by nešlo. Na každém kroku jsem jí byl v patách, dokud mě nenaložila do limuzíny.
Asi ve tři ráno jsme dorazili na místo určení. Páníček vezl apartmán poprvé, tak jel opatrně. Je ale fakt dobrej, protože za tmy s paniččinou neschopností navigovat (byla příčinou nuceného otočení celého povozu) nás nikde neztratil. Z limuzíny jsme se přesunuli do apartmánu a dopřáli si doslova pár hodin spánku, aby nás ráno Romeo vzbudil vzrušením, že z okna vidí psy. A že jich tam bylo. A samý borderky.
Ne zcela vyspalí páníčkové se vyhrabali ven a snažili se začlenit do okolního dění. Páníček zaparkoval apartmán, připojil nám elektriku a pak chtěl odjet do práce. Skoro se mu to povedlo, jen se apartmán nechtěl pustit limuzíny. Skoro to vypadalo, že tam s Romeem budou muset zůstat s námi. Páníček se ale nedal a podařilo se mu ty dvě věci od sebe odpojit. Zpocenej až na zadku pak s Romeem odjel domů dohnat spánkový deficit.
A my s paničkou se vrhli do parného běhání. Nemůžu říct, že by to nebyl záhul. Ale hnedle kousek od parkuru tekl potok. Takže po každém doběhnutí, dřív než upocená panička stačila popadnout dech a nabrat trochu sil, jsem ji odtáhl k potoku a chladil si břicho. Tam po chvíli panička přišla k sobě a odtáhla mě, že musím odpočívat. Ve skutečnosti potřebovala odpočívat ona.
Společným programem pro všechny bylo pouze běhání a zbytek dne si každý dělal cohcárnu dle sebe. My s paničkou jsem si vytvořili super režim. Ranní budíček, venčení, dopolední běhání, spánek, odpolední budíček, odpolední běhání, spánek. Někde mezi tím jsme něco pojedli. Panička to ohodnotila jako ideální dovolenou. Až na to vedro. Naštěstí jsme pořád měli kousek stínu. Nemilé bylo, že se nám stěhoval kolem apartmánu. A tak jak se stěhoval stín, stěhovala panička i nás. Já brzy pochopil, že se vlezu pod apartmán, takže se panička za stínem stěhovala sama. Nevím, proč to dělala, když si mohla vlézt ke mně. Ale to už je její problém.
I v extrémním počasí jsme si parádně zaběhali a užili si to. Já, abych paničce udělal radost, jsem jako jediný pes z celého tábora domů dovezl bonus v podobě "něčeho jako psincák". Tajil jsem to do té doby, než jsme s celou smečkou vyrazili do Chorvatska. Když jsem tu noc v limuzíně poprvé odplivl trochu pěny, v paničce by se krve nedořezal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama