Filmová

16. září 2018 v 16:56 |  Deník
Občas na paničku vyskakují příspěvky různých facebookových stránek, které vyzývají k pojmenovávání různých situací názvem filmu. Například pojmenujte své zkouškové názvem filmu. Přišel jsem na to, že v našem soužití se dá něco takového uplatnit.
Tak třeba 50x a stále poprvé. To v podstatě prožíváme na každém cvičáku, kdy se mě panička snaží naučit áčko. Nebo když se tvářím, že jsem nikdy v životě nenabíhal do slalomu a nemám nejmenší tušení, jak se to provádí.
Často se panička okolí snaží přesvědčit, že je to Taková normální holka. Jako asi je, minimálně do doby, než prohlásí, že raději bude mít deset psů, než jedno dítě. Samozřejmě si dělá srandu. Nikdy nehodlá mít více než dva psy, protože už tak je to prej fuška.
Zhruba dvakrát do roka prožíváme Nekonečný příběh, když nadejde čas přesrsťování a panička se mě snaží vyčesávat. Nakonec to vždycky nějakým způsobem hodí na páníčka, protože na to nemá nervy.
S Romeem máme naší malou zahrádku za největší království na světě. To znamená, že je naší povinností odhánět veškeré kočičí nepřátele od plotu. Panička říkává, že jsme Blbý a blbější, protože ty kočky za plotem moc dobře vědí, že na ně nemůžeme a mají z nás akorát srandu. No a co, panička prostě nerozumí psím povinnostem...
V posledním týdnu panička prožívá Noci s nepřítelem, protože jsem nafasoval stínítko od lampy kolem krku. A co s tím dělám? Randál. Bourám do zdí, dveří, postele, páníčků, zkrátka čehokoliv, co se namane. Samozřejmě hlavně v noci. Paničku to budí a z nevyspání má už oči červený jako angorskej králík.
Sem tam se s Romeem nepohodneme, místo hlavy víc myslíme koulema a vypukne Válka světů. Páníčkové z toho moc nadšený nejsou, ale většinou se z nás během pár dnů zase stanou kámoši. Ale né zas tak moc. Romeo určitě není můj Kamarád do deště, na to jsem moc velkej individualista.
Netrpělivě každé ráno vyčkávám na paniččin budík, protože následuje Vykoupení z věznice Shawshank v podobě ranního venčení. Miluju tu svobodu, když panička otevře vchodové dveře!
Panička o mně tvrdí, že mám mnoho podob. Jsem takový Hodný, zlý a ošklivý. Častěji převažují ti druzí dva. Údajně. Hlavně když dělám bubáky na kolemjdoucí a tak.
Jako štěňátko jsem miloval hru Chyť mě, když to dokážeš. Brával jsem paničce čáru za cizíma lidma, aby si mě všímali a hladili a nechali se ode mě pusinkovat. Na volání jsem nereagoval a tak mě panička vždycky chtěla chytit. Já jako ale správně vyčůrané štěně obíhal okolo dotyčného a nechal paničku nekonečně dlouho ztrapňovat, protože mě nedokázala dohnat. Většinou pak rudá a supící pospíchala domů a modlila se, aby už jsme dotyčného člověka vícekrát nepotkali. Já se bál, že by si mě onen člověk mohl odnést, tak jsem se raději vydal za paničkou. Ale prča to bývala řádná.
Ale jinak je to mezi mnou a paničkou Láska nebeská. Má mě fakt hodně ráda. Všechno, co vydělá, utratí za mě. Krmení, veterina, cvičáky, pamlsky, hračky a kdejaký blbinky. Vím to, protože už skoro šest let nosí ty stejné džíny, jen abych já se měl dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama