Mořská

2. září 2018 v 17:09 |  Deník
Kdybych udělal něco jako statistický výzkum, tak jsem na tom s dovolenou u moře stokrát lépe než panička. Protože ta v pěti letech nebyla u moře ani jednou, zato já už dvakrát. Loni to bylo s holkama (panička a její mamina) a letos s páníčkem, Romeem, limuzínou a vlastním apartmánem. Jediným rozdílem bylo, že loni jsem holky držel pěkně zkrátka a program plánoval já. Což tentokráte neprošlo a režim pevně v rukou drželi páníčkové.
Hned v úvodu jsem paničce přivodil infarktový stav. Bylo to přesně tři dny po návratu z agi tábora, zhruba hodinku jsme byli na naší velké cestě, když jsem začal v kufru limuzíny chrchlat. Nejprve to panička přikládala nějakýmu vdechnutýmu chlupu. Když páníček zastavil na benzínce, aby si koupil nějaké to podpůrné pití, chtěla mi panička dát napít, ať ten chlup spláchnu. Místo toho jsem vychrchlal první pěnový plivanec. V první chvíli panička dostala strach, že to otočíme a Chorvatsko nebude. To by ale páníček nikdy nedopustil. Dokonce je to takovej hrdina, že dokázal uprostřed noci sehnat jitrocelový sirup s vitamínem C. To paničku dostatečně uklidnilo a mohla po zbytek cesty pochrupovat.
Tam jsme jeli přes noc, čili nás nesužovalo vedro. Přes noc běžně spíme, tak jsme ani neměli potřebu se při zastávkách drát z limuzíny ven. Jedno čurání jsme měli, ale pak jsme spali až do cíle.
V kempu na nás čekalo jedno místečko, kde podle paničky bylo dokonalý žbrdlení, ke kterýmu nás dennodenně uvazovala. Nás psy, páníčka ne. Tomu nechala volnost.
Než páníčkové zaparkovali a vyrovnali apartmán, uběhlo asi půl dne. Romeo ještě úplně netušil, co ho čeká, ale já tu slanou vodu ve vzduchu cítil a těšil jsem se na první cachtačku. Tu dobu, ve který páníčkové málem vypustili duši děláním bydlení, jsme si s Romeem zkracovali válením a masážemi v tamních kamínkách a prachu. Což jsme pak dělali následujících deset dní při každé příležitosti.
Po první koupačce, kdy jsme se oba nalokali slaný vody a pak jí v kempu zapili asi hektolitrem neslaný vody, páníčkové trochu podcenili večerní venčení. První noční budíček spustil Romeo asi v jednu ráno. Akutní čurání. Jeho kňučení vzbudilo jenom paničku, z čehož nebyla ani trochu nadšená (jako obvykle). Potlačila chuť vzbudit páníčka a vystrkat ho se psama ven. Nechala nás vykonat potřebu na první strom a že prej se jde zase spát. O pár hodin později přišla na Romea další akutní potřeba. Tentokrát už to vzbudilo i páníčka, což paničku potěšilo a hned si postěžovala, jak musela v noci s náma ven. Marně hledala pochopení v páníčkových rozespalých očích a raději ten "problém" nechala plavat.
Takže se páníčkové naučili nás lépe venčit před spaním, aby mohli co nejdéle spát. Páníček jasně zavelel, že bude režim dovolená. Vzali jsme si to s Romeem k srdci a téměř celejch deset dní prospali. V podstatě jsem byli tak hodní, jako ještě nikdy a páníčkové to nebyly schopní úplně pochopit. Protože doma to takhle prostě nejde. Jenže doma si nemůžu vyhrabat díru v kamínkách pod bydlíkem a skoro celý den v ní prospat. Vždycky, když se snažim vyhrabat si spací díru v koupelně, předsíni, nebo pelíšku, jsem okřiknut, ať toho nechám. To se pak nemůžou divit, že jo.
Když se jede k moři, tak se tam jede koupat, to je jasný. Takže když se páníčkové v poledne probrali, dali si vydatnou snídani, pak jí strávili, dali si kafe, pak ho vyčurali, nadešel čas jít se cachtat. Moře bylo teplý jako kafe (říkala panička) a plavalo se v něm jedna radost. Tak moc jsem si užíval blbnutí s páníčkama, že jsem ani neměl tendenci na někoho dělat bubáky. Naopak dělali lidi bubáky na nás, že nechtějí, abychom se tam koupali. Páníčka to trochu sejřilo, ale vždycky jsme si našli kousek pláže jenom pro nás. Pravda, chodili jsme tam později, kdy už většina lidí byla přehřátá a přesolená. Ale o to větší prču jsme si mohli užít. Trochu mě štvalo, že musím chodit daleko, abych se mohl oklepat u někoho cizího. Panička to teda hrozně blbě snášela a marně se mě vždycky z moře snažila uřvat, abych se choval slušně. Navíc se stydí mluvit s lidma anglicky, takže se za moje průšvihy vždycky musel omlouvat páníček.
Nebyla to samozřejmě jenom samá idylka. Měl jsem něco jako psincák a první tři dny po velkým plavání jsem měl lehké zažívací potíže. V podstatě jsem vyprázdnil jak žaludek, tak i střeva. Skoro zaráz. Za to ale určitě mohl ten hnusnej jitrocelovej sirup, co do mě panička násilím cpala. Když jí pak přestalo bavit se se mnou prát, ustaly i moje potíže.
Romeo si někde pořezal polštářek na tlapce, ale hrdinně se tvářil, že mu nic není a za celou dovču nezakulhal.
Při vzpomínce na loňský návrat domů mi vstávaly chlupy hrůzou, protože to byla pekelná cesta. Ale páníček je prostě nejlepší. Domů jsme jeli přes den, ale limuzína má fakt kvalitní klimošku. V kufru bylo příjemně, jenom jsem si musel ustlat pelíšek, což jednou donutilo Romea opustit náš prostor a vyplížit se na zadní sedadla, kde byl zmerčen paničkou a ihned odeslán zpět. Tam totiž vůbec nesmíme.
Jakmile jsme dorazili domů, dovolenkový režim padl. Romeo, panička a já jsme se ihned navrátili do starých kolejí, což poněkud rozesmutnilo páníčka. Ten se těšil, že si ještě následující víkend užije těžkou pohodu. No jo, ale to by nesmělo být paniččina hlodajícího svědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama